Zdeněk Beran začínal na konci 50. let figurativními obrazy expresivního stylu. Inspiroval se českou avantgardou (B. Kubišta), ale souvislosti nalezneme i s moderní, zejména francouzskou malbou (G. Roualt). Po té se obrací k tašismsu (např. Akční studie z roku 1958). Svůj první debut pak zaznamenává přihlášením se k informelnímu okruhu Konfrontací, které se uskutečnily v roce 1960 a které vnesly do vývoje značný zvrat. Konfrontačníci odvrhli jakékoli pokračování v předválečné tradici a obrátili se k aktuálnějším tendencím, které pro ně představoval o např. dílo Jeana Dubuffeta.

Beran používal ve svých infromelních objektech množství nepotřebných materiálů (dřevo, kov, písek, lepenka, sololit, sláma, provaz, textil, vata, kachlíky, barva), které vrstvil do stále vyšších reliéfů, jež prořezává, a vytváří textury, z nichž čiší atmosféra rozkladu. Tento motiv rozpadu se stal příznačným i pro další práce – objekty, které vznikly v pozdějších letech. V druhé polovině 60. let vznikají také obrazy a reliéfy, v nichž se autor navrací k figuraci. Rembrandtovsky malovaná abstrahovaná Dýňovitá hlava je fantazijním obrazem o existencionálních pocitech člověka. Nechybí v ní dramaticky působící pocit zmaru a destrukce. Tento základní směr emocionálního uvažování Beranovy tvorby se plně uplatnil v jeho slavném environmentálním díle Rehabilitační oddělení Dr. Dr. a jeho transformace. Instalace vznikla nejprve v letech 1970-71 jako interiérová záležitost v prostoru jednoho karlínského domu. Prostor, sám podléhající nezadržitelné devastaci, připomínal vykachlíčkovaný nemocniční pokoj, byl naplněn kovovými lůžky, věšáky a podivnými zafáčovanými torzy figur.

Později, již po roce 1989, byla instalace „pohřbena“ do hluboké jámy a překryta skleněnou deskou. Po té byla zasypána a v roce 2000 znovu exhumována, aby části instalace mohly být vystaveny v Národní galerii. Rehabilitační oddělení bylo„logickým vyústěním mé osobní skepse, jejíž kořeny tkvěly v mém vnitřním odporu vůči modernisticky pozitivním postulátům, jak se u nás v naivní víře ve všeobecný pokrok formovaly (či byly formovány) zvláště v druhé polovině 60. let“, říká Zdeněk Beran. Téma zchátralosti, devastace a marnosti se objevují také v sérii Kufrů ( s podtitulem Strach z existence v kufru), vznikajících v roce 1976. Různé destruované předměty vyhřezávají jako vnitřnosti z útrob kufrů, které Beran vykládá dlaždičkami a doplňuje hyperrealistickými kresbami. Kufry a další typicky zchátralé jakoby ostatky těl vystavil Beran v environmentální akci v prostoru terezínské pevnosti v roce 1980 – v prostředí, které umocňovalo expresivní povahu děl. V méně emocionálně vypjatém prostředí se pohybují modely Prostorových útvarů z let 1983-85. Jsou to vlastně studie neuskutečněných instalací (až na jednu výjimku). Prostor v plexisklových krabicích je ze dvou stran opatřen „kachličkovými“ stěnami a v miniaturním interiéru jsou instalovány drobné předměty: nejčastěji židle nebo postel, které jsou doplněny jednoduchými geometrickými útvary (trojúhelník, kříž) a opět autorovými hyperrealistickými kresbami, jako tomu bylo u Kufrů.

Od 70. let se Beran soustavně věnoval také velkoformátové veristické kresbě, v níž se často vyskytují útržky lidského těla, které jsou znásilňované třeba převazováním provazy a v nichž se i nadále vyslovoval k existencionální problematice, jež ho v době komunismu neustále pronásledovala. V 90. letech se začal věnovat hyperrealistické malbě, v níž se zaměřuje na různé fragmenty reality ne vždy na první pohled čitelné. V poslední době vytvořil Beran figurativní sérii torz nahých těl, respektive převážně zadní části těl – hýždí a zad. Jsou to výseky z těla několikrát zvětšené tak, že útržek těla vyplňuje celý obraz. Beran říká, že ho baví malovat něco, co tu ještě nebylo: přední části těla jsou pro něj „historicky opotřebované“. Existenciální syrovost tu ustupuje více nezaujatému, strohému popisu. Části těl, i když nadále malovány veristickou, až fotografickou metodou, se přes svou formální redukci a zvětšení dostávají v některých obrazech na pomezí abstraktního obrazu.

Studia:
1952-1956 Výtvarná škola v Praze na Vinohradech
1956 – 1962 Akademie výtvarných umění v Praze (V. Sychra)

Stipendia:
1989 The Pollock Krasner Foundation

2011
Fragmenty a tristní přemalby, Galerie litera, Praha

2007
Post retrospektiva, AJG, Hlunboká n. Vlatavou
Texty a kresby z první poloviny sedmdesátých let, Galerei Ztichlá klika, Praha
Retrospektiva, Veletržní palác, NG Praha

2004
Velké torzo obrazu, Galerie Via Art, Praha

2003
Selanka staronových struktur, Galerie Navrátil, Praha

1997
Galerie 60/70, Praha

1996
Odvrácená strana obrazu, GMU, Hradec Králové

1992
Modely, Galerie Litera, Praha

2010
Realita je víc než fikce: Asambláž jako tvůrčí princip v českém umění 60. a 70. let, Dům pánů z Kunštátu, Brno

2009
Napříč časem, Cisterciácký klášter, Osek
Transfer, Dům pánů z Kunštátu, Brno

2007
Zaostalí, Městská knihovna, Praha

2006
Amor vincit omnia, Saarländischen Galerie, Berlín
Šedesátá, Ze sbírky Galerie Zlatá husa v Praze, GU Karlovy Vary

2005
La boite en valise – oder Die Neue Welt liegt mitten Europa. AVU Praha a Vídeň

2004
Šedesátá, Ze sbírky Galerie Zlatá husa v Praze, Dům umění města Brna
Umění je abstrakce. Česká vizuální kultura 60. let. Staatlisches Museum für angewandte Kunst, Mnichov

2003
Hyperrealismus. GMU Hradec Králové
Současný akvarel, Galerie Navrátil, Praha

2002
Objekt – objekt: Metamorfózy v čase, Pražákův palác, Brno

2001
Tendence 60. let IV. Obrazy, objekty, plastiky, kresby, grafiky. Trigon Gallery, Plzeň
Objekt – objekt: Metamorfózy v čase, Dům U černé Matky Boží, Praha
100 + 1 uměleckých děl z dvacátého století, Dům U černé Matky Boží, Praha

2000
Dva konce století 1900 2000, Dům U černé Matky Boží, Praha
Současná minulost: česká postmoderní moderna 1960-2000, AJG, Hluboká n. Vlatavou
Ozvěny kubismu v českém výtvarném umění, Dům U černé Matky Boží, Praha

1999
Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958-1968, Dům U černé Matky Boží, Praha Praha

1998
Podoby fantaskna v českém výtvarném umění 20. století, Hluboká n. Vltavou
Tendence 60. let. Informel, nová figurace, konstruktivní umění. Trigon Gallery, Plzeň

1997
České imaginativní umění, Galerie Rudolfinum, Praha

1996
Umění zastaveného času. Česká výtvarná scéna 1969-1985, Dům U černé Matky Boží, Praha, GVU Cheb, Brno

1995
Kresba nebo obraz, Palác Kinských, Praha

1993
Skutečnost a iluze, Hluboká n. Vltavou

1992
České výtvarné umění 1900-1960, Středočeská galerie, Praha
Osobnosti českého umění, Karolinum, Praha

1991
Šedá cihla 78/1991, Dům umění Opava a Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy
Tradition und Avantgarde in Prag, Kunsthalle Osnabrück a Rheinisches Landesmuseum, Bonn
Český informel: Průkopníci abstrakce z let 1957-1964, Staroměstská radnice, Praha

1990
Zaostalí, Lidový dům, Praha
Zaostalí, Galerie Nová síň, Praha
Dialog 90, Mánes, Praha

1988
Forum 1988, Holešovická tržnice, Praha

1986
České umění 20. století, AJG, Hluboká n. Vltavou

1984
Realismus Berlin-Prag, Galerie Dialog e. V., Berlin

1981
Netvořice 81, Dům Bedřicha Dlouhého, Netvořice

1980
Terezín 80, Památník Terezín
Kresby, Zámek Rychnov n. Kněžnou
Pevnost, Soukromé sympozium v malé pevnosti v Terezíně

1967
Fantazijní aspekty současného českého umění, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava

1960
Konfrontace II., Ateliér Aleše Veselého, Praha
Konfrontace I., Ateliér Jiřího Valenty, Praha

Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Hluboká nad Vltavou
Centre Georges Pompidou, Paříž České muzeum výtvarných umění, Praha
Galerie hlavního města Prahy, Praha
Galerie Mayerrischer Wald, Zant
Galerie moderního umění v Hradci Králové, Hradec Králové (Hradec Králové)
Galerie Sonnenring, Mnichov
Galerie Sonnenring, Münster
Ministerium of the International Avantgarde, Milano
Musée National d'Art Moderne, Paříž
Muzeum umění Olomouc, Olomouc
Národní galerie v Praze, Praha
Památník Terezín, Terezín

Zdeněk Beran. Texty: Zdeněk Beran, Jindřich Chalupecký, Milan Knížák, Jan kříž, Jiří Machalický, Mahulena Nešlehová, Patrik Šimon, Petr Wittlich. Národní galerie v Praze 2007.

Wagner Radan: Dvě strany jedné mince, A2 kulturní týdeník, s. 8