V obecném smyslu označuje techniku, která přenáší obraz z matrice pokryté tiskařskými prostředku na podklad. Za mezní příklady grafiky lze považovat na jedné straně ex libris, emblémy, ilustrace, známkovou tvorbu a na druhé například autorský plakát. Tradičně se rozlišoval tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy (litografie) a nověji sem patří i techniky sítotisku a vytváření obrazu stříkáním přes šablonu a i digitální reprodukce. V širším smyslu označuje pojem grafika také činnost spojenou s písmem: grafický design knih, plakátů, webových stránek atd.
Mezi techniky tisku z výšky (kde se barva nanáší na vystupující plochy a linie) se řadí dřevořez, dřevoryt, linoryt, mědiryt, kamenoryt atd. Při tisku z hloubky (kdy se barva naopak zatírá do vyrytých ploch a linií a tiskne se při velkém tlaku, většinou s pomocí lisu) se opět rozlišuje podle typu matrice a podle způsobu mechanického zpracování na mědiryt, suchou jehlu, mezzotintu, oceloryt atd. V případě leptu se na matrici nanáší kryt, do kterého je provedena kresba. Po té se matrice leptá, přičemž kyselina vyleptává odkrytá místa. Nejrozšířenějším typem tisku z plochy je litografie. Při ní se na vápencovou desku kreslí mastnými křídami, na něž se naválí olejová tiskařská barva. Nepokreslená místa jsou navlhčena, takže barvu naopak odpuzují. Mezi nejmladší tiskařské techniky patří sítotisk, v rámci kterého se vytvoří nepropustná šablona na síti napnuté v rámu a do ní se následně kreslí. Barva se pak protlačuje šablonou místy odpovídajícími liniím kresby.
Historicky se grafika – konkrétně dřevořez – objevila s rozšířením papíru, v Evropě až ve 14. století, a od té doby rostla její popularita až do 19. století. V kontextu moderního umění se grafika dočkala obliby zvláště v období symbolismu, Secese a později expresionismu. V rámci amerického pop artu v 60. letech 20. stol. zaručila mechanická reprodukovatelnost a technická dostupnost popularitu sítotisku (Andy Warhol, Roy Lichtenstein).
V českých podmínkách se grafikou zabývá či zabývala řada autorů; od těch, kteří nastoupili na výtvarnou scénu v 50. - 60. letech (například Vladimír Boudník, Jiří John, Jiří Balcar, Vladimír Komárek, Eduard Ovčáček, Naděžda Plíšková, Alena Kučerová, Zdeněk Mézl, Jiří Anderle, Zdeněk Sklenář, Květa Pacovská, Oldřich Kulhánek, Jiří Šalamoun, Jiří Lindovský), až po ty nejmladší. Mezi ně patří mimo jiné Michal Cihlář, Jan Hísek, Ivana Lomová, František Skála, ad.