Vedle malířství a architektury náleží sochařství ke klasickým disciplínám výtvarného umění.
Médium sochy je charakterizováno svou trojrozměrností a s ní spojenou hmatovou kvalitou. Speciálním případem sochařské tvorby je reliéf zdůrazňující přes svou trojrozměrnost plochý tvar.
Na obecné rovině rozlišujeme mezi plastikou, která je vytvářena z měkkých materiálů modelováním hmoty a pak případně odlita, a skulpturou, vznikající naopak otesáváním pevného materiálu, například kamene. Socha však může být téměř z čehokoli, jak dokládá vývoj, kterým prošla od nástupu moderny a zvláště během 20. století, kdy se osamostatnila vůči konkrétnímu místu i vůči tradičním zobrazovacím, kultovním a oslavným funkcím a získala novou autonomii. V této souvislosti hovoří americká teoretička umění Rosalind Krausová o nomádské pozici moderního sochařství.
Ve 20. století se také původně dominantní a v podstatě jednotná kategorie sochy rozpadá a jako zásadní se vynořuje na jedné straně objekt a na druhé asambláž, instalace, kinetické umění a zemní umění neboli land art, které dalece překračují klasickou představu sochy jako nehybné, stojící figury. Podle Krausové už nelze mluvit jednoduše o soše, ale o expandovaném poli, v němž je socha vymezena negativně jako to „co není krajinou a to co není architekturou“.
Pojetí sochy jakožto kompaktního svébytného artefaktu však pochopitelně nezmizelo ani i v 2. polovině 20. století. Této tradici odpovídá například tvorba Anthonyho Cary, Tony Smithe, Marka di Suvery, některé sochy minimalistů (Richard Serra, Donald Judd), pop artistů (Claes Oldenburg, George Segal, Allen Jones) a hyperrealistů (Duane Hanson), ale především tendence označovaná jako nová figurace (Henry Moore, Niki de Saint-Phalle, Georg Baselitz).
Rovněž v postmoderním umění se mnozí tvůrci vracejí k soše, kterou však interpretují s ohledem na její mimoestetické, sociální a genderové významy (Jeff Koons, bratři Chapmanové, Maurizio Cattelan, Man Ray, Ron Mueck, Kiki Smith, Louise Bourgeois, Robert Gober ad.) a dále rozvíjejí její hybridní materiálový charakter (Franz West).
V českém prostředí se modernistická sochařská tradice udržela do 80. let, přičemž výrazně ovlivnila umělce spojené s hnutím nové figurace (Aleš Veselý, Karel Nepraš, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Kurt Gebauer, Zdeněk Palcr ad.) a představitele tzv. nové citlivosti spojované s geometrickou tvorbou (Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Hugo Demartini).
S nástupem postmoderního názoru v 80. letech se u nás pojí tvorba sochařů ze skupiny Tvrdohlavých (Jaroslav Róna, Michael Gabriel, František Skála, Čestmír Suška, Stefan Milkov). V současné době působí na české scéně mnoho umělců, u nichž je socha jen jedním z možných typů výrazu (Jiří David, Jiří Surůvka, Jiří Černický, Lenka Klodová), stejně jako řada bytostných sochařů (David Černý, Pavel Humhal, Krištof Kintera, Pavel Doskočil, Tomáš a David Medkovi, Erika Bornová, Vojtěch Míča).

Literatura
Rosalind Kraus. Sochařství v rozšířeném poli,
Luděk Novák, Nová figurace. Praha 1970.
Eva Petrová E., Nová figurace. Kat. výst., GVU Litoměřice, 1993.
Walther Ingo F.(ed.), Kunst des 20. Jahrhunderts, Band II, Skulpturen und Objekte, Neue Medien, Fotografie. Köln 1998.
Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995