Sociální intervence je tvůrčí strategie na pomezí umění a společensky prospěšné nebo kritické činnosti. Tato strategie může souviset s public artem a využívat prvky performance, happeningu, mail artu atd., může se odehrávat na úřadě, v televizním vysílání nebo na internetu, ale klíčová je především míra provázání uměleckého procesu a sociálního kontextu. Za průkopníky aktivisticky laděných intervencí lze považovat futuristické a dadaistické provokace, stejně jako agitační vlaky a lodě ve službách sovětské revoluce. Na tradici sociálně laděné akce navazuje v 60. letech Fluxus a zejména Joseph Beuys se svým radikálním konceptem „sociální skulptury“ (například Beuysovo vysázení 7000 dubů v Kasselu). Konkrétní podoby sociální intervence mohou být různé, od založení fiktivního požáru muzea (Gustavo Artigas), přes infiltrace do mediálního prostoru (Gianni Motti), po zbudování ošetřovny pro bezdomovce nebo založení jazykových škol pro uprchlíky v Kosovu (skupina Wochenklausur). Typické je překročení hranic mezi estetikou a politikou. Sociální intervence často využívají zejména umělecké kolektivy a skupiny, mezi jinými Sparwasser HQ, Société Réaliste, The Yes Men, RADEK a mnohé další.
V českém a slovenském prostředí se sociální intervencí zabývají skupiny (Pode Bal, Ládví a Rafani), ale i jednotlivci Ondřej Brody, Tomáš Svoboda, Zdeněk Porcal a Lukáš Hájek, Kateřina Šedá, Roman Ondák ad. Ironicky používají strategie společensky prospěšného umění Eva Jiřičková, Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov.