Kategorii ženského či femininního umění má smysl používat v případě, kdy umělkyně svou tvorbou postihuje subjektivní prožitek vlastní rodové role, jakožto sociálně a biologicky podmíněného jevu. Tato zkušenost se může týkat nejrůznějších oblastí lidského konání (od mateřství až po politiku), a proto neexistuje výčet „ženských“ přístupů a témat. Přesto lze identifikovat náměty, které jsou častěji než jiné spojovány s uměním vytvářeným ženami, jako například tělesnost, intimní sféra, móda, domácí práce atd. Totéž platí o využívání technik odvozených od tradičně ženských činností. To, co však skutečně charakterizuje „ženské umění“ není téma nebo styl, ale rodově specifické subjektivní „zdůvodnění“ (vědomé či nevědomé) tohoto tématu nebo postupu.
Zatímco na Západě se debata o ženském umění rozvíjela od 60. let a s tím souvisel i nástup umělkyň, jejichž tvorba odrážela zmíněnou ženskou subjektivní pozici (Louise Bourgeois, Kiki Smith, Eva Hesse, Rosemarie Trockel, Hannah Wilke, ad.), v podmínkách socialistického Československa bylo genderové hledisko potlačeno a teprve v 90. letech se „ženské umění“ objevilo jako nosná otázka (anketu na toto téma publikovala Věra Jirousová v roce 1993 v časopise Výtvarné umění). Tehdy také na české scéně vynikla řada mladých umělkyň (Milena Dopitová, Veronika Bromová, Kateřina Vincourová, Michaela Thelenová, Markéta Othová, Erika Bornová, Míla Preslová atd.) Od té doby proběhly rovněž ryze ženské výstavní projekty (Kolumbovo vejce, Ženské domovy, Náhubek, Tělo jako důkaz, Girls 99, Pod dekou, Pět žen pět otázek atd.).
O kritické přehodnocení klišé spojovaných s „ženským uměním“ se ve slovenském prostředí pokusily Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová prostřednictvím výstavy A Room of their own.