Feministické umění se nevyznačuje vlastní „feministickou estetikou“, ale vychází z vědomí vlastního kritického poslání. Jde tedy o soubor politicky zaměřených konceptuálních strategií, spíše než o formální postupy. Právě díky této konceptuálnosti může být rozdíl mezi uměním feministickým a ne-feministickým někdy dost subtilní. V 60. a 70. letech souběžně fungovalo několik základních strategií feministického umění. Feministicky orientované umělkyně vycházely z hesla, že soukromé je politické, a ve svých dílech se snažily poukazovat na nerovnoprávné postavení ženy. Mezi jejich hlavní témata patřilo vykořisťování žen v domácnosti, násilí na ženách, potlačení ženské sexuality a otázky rodových stereotypů a moci. Zvláště v první polovině se na západním pobřeží spojených států objevila tendence označovaná jako „vaginální ikonografie“, vycházející z ženské fyziognomie se zvláštním přihlédnutím k morfologii ženských pohlavních orgánů Tento směr rozvíjely především Miriam Shapiro a Judy Chicago v rámci jejich Feministického uměleckého programu (Feminist Art Program, Fresno, Kalifornie) fungujícího mezi lety 1970-75. Ztělesněním tohoto přístupu představuje kolektivní dílo Dinner Party (Večeře) vytvořené pod vedením Judy Chicago, které se stalo oslavou a poctou osobnostem slavných žen, symbolizovaných talíři s vaginálním tvaroslovím, prostřenými kolem trojúhelníkové hodovní tabule. Podobným, tedy tělesnost a sexualitu zdůrazňujícím směrem se ubírala i feministická performance a body art tematizující vztahy mezi ženou jako (uměleckým) objektem a ženou v pozici tvůrčího subjektu (zvláště Carolee Schneemann, Hannah Wilke, Lynda Benglis, Marina Abramović, Ana Mendieta). S tímto formálním projevem souvisel myšlenkový proud tzv. esencialismu zdůrazňující „ženství“ jako společnou podstatu vlastní všem ženám, chápanou jako výsledek jejího biologického předurčení.
Naprosto protichůdným směrem v rámci feministického umění se ubíraly umělkyně inspirované teorií pohledu (gaze), psychoanalýzou, marxismem a myšlenkovými postupy filosofické dekonstrukce. Mezi nejznámější patří briská umělkyně Mary Kelly a teoretička filmu a nezávislá režisérka Laura Mulvey. První z nich vytvořila rozsáhlou kolekci objektů, grafů, otisků atd. zachycující vývoj jejího dítěte od kojeneckého věku nazvanou Post Partum Document, zatímco druhá formulovala v polovině 70. let velmi vlivnou analýzu mužského pohledu. Tento typ umění se vyhýbal přímému zobrazení ženského těla, které považoval za nenávratně přivlastněné toužebným pohledem mužského diváka, a jeho nejvlastnějším programem bylo tuto mužskou vizuální slast narušit prostřednictvím konceptuálních postupů. Místo boje o znovuzískání práva na své (patriarchální kulturou) odcizené tělo se tyto umělkyně pokoušely kriticky přehodnotit způsob, jakým byly a jsou ženy zpodobňovány v naší kultuře, čili jak ženy fungují jako znak. V současné době je množství strategií vážících se k feminismu značné množství, přičemž se od osmdesátých let stále více uplatňují i témata menšin (rasových a sexuálních) rozbíjející původně bílou a heterosexuální uniformitu feministického hnutí.
Na české scéně se nenajde mnoho těch, kteří by se programově k feminismu hlásili. Jednak proto, že je feminismus často chápán jako militantní ideologie, přežitek nebo západní import bez souvislosti s místní (nejen) uměleckou scénou. Svou roli sehrála i akademická odtažitost jazyka feministické teorie, stejně jako zkušenost s totalitní společností a s ní související pocit genderové rovnosti a sounáležitosti tváří v tvář společnému nepříteli. Přesto lze v současném českém umění najít některé reprezentantky (Tamara Moyzesová, Jana Štěpánová, Gabriela Kontra, Radka Müllerová) či aspoň jednotlivá díla odvolávající se na postupy feministického umění (Lenka Klodová, Milena Dopitová, Veronika Bromová)