Pavel Baňka patří k dominantním osobnostem současné české fotografie. Přesto není jednoduché zařadit ho v místním prostředí ke konkrétnímu proudu či uměleckému názoru. Snad je to tím, že se k fotografování dostával jaksi nepřímo a postupně. Možná sehrál roli fakt, že se již v druhé polovině osmdesátých let minulého století přirozeným způsobem prosadil na mezinárodní fotografické scéně. Baňka se zkrátka vždy pohyboval po nezávislé linii, a tento moment činí jeho tvorbu nepřehlédnutelnou a do jisté míry provokativní.

První osobité fotografické soubory Pavla Baňky začaly vznikat na začátku osmdesátých let dvacátého století. V intencích tehdejší československé, a v převážné míře také evropské fotografické scény se v tomto období věnoval aranžované linii klasické černobílé fotografie, vyrůstající z principů meziválečné avantgardy. Surreálně snová symbolika se ze snímků tohoto autora definitivně vytratila s koncem osmdesátých let. Přetavila se do abstraktnější „malířské“, čím dál víc postmoderní roviny, která je charakteristická utlumením gesta manipulativní inscenace motivu a rovněž okouzlením možnostmi barevného technického obrazu. Ve vrcholných momentech postfotografického období, které spadají již do let devadesátých, se však paradoxně Baňka k přístupu potlačujícímu dominanci barevného vyznění opět vrací.

V těchto novějších fotografických souborech vznikajících ve změněných společenských, politických i kulturních podmínkách posttotalitní transformace navazuje autor mimo jiné na předešlé generace konceptuálně vyhraněných, výrazově úsporných fotografů. Naléhavá lakoničnost, v některých případech přerůstající až ve strohost tvůrčího gesta, bývá v jeho případě umocňována prvky kanonických kompozičních schémat. Takový postup však zároveň obohacují a před případnou vyprázdněností ochraňují momenty překvapivého vytržení, gradované až k divákovu znejistění nad fiktivní nepatřičností pořízeného záběru – například bleskovým přisvícením nočních výjevů. A právě užití umělého světla v exteriéru Baňkův neotřelý přístup k problematice vizuální reprezentace dále rozvíjí a umocňuje. Téměř mytická atmosféra takto modelovaných snímků nás přibližuje ke kořenům jeho vyjadřovací strategie. Svět „velkého“ umění se v ní prolíná s klukovskou touhou odhalit tušené, ozářit tmavý kout, přijít věcem na kloub.

Snad nejmarkantněji se tato neokonceptuální linie Baňkovy tvorby projevuje u abstrahovaných záznamů kulturní (cyklus Zjasněná noc – Agrárie, 2003- 2007) či naopak archetypální (cyklus Infinity, 1997- 2000) krajiny, popřípadě u obsahově signifikantních detailů architektury (cyklus Marginálie, 1986 - 2004). Autor se k problematice záznamů krajiny či architektonických prvků opakovaně vrací a promítá do nich široký soubor globalizačních, sociálních, ale také subjektivních a intimních rovin. Místa, která zaznamenává, nejsou nositelem významu sama o sobě, neboť postrádají jasně čitelnou geografickou charakteristiku odkazující ke konkrétnímu prostředí. Baňka používá do jisté míry odosobněné výseky přírody jako specifickou formu vizuální partitury. Spolu s reflexí touhy umělce - objevitele vyvolávají jeho v mnoha ohledech deskriptivní výjevy pocit předindustriální vznešenosti a přijatelně lákavou touhu po nostalgické umírněnosti. Takto nastavená spojení divákovi sugerují takřka transcendentní prožitek a fotografovi při pořizování snímků umožňují nastartovat zvláštní druh tvůrčí katarze. Vnitřní dilema mezi přitažlivou estetizací tématu a tíživě sevřenou výpovědní hodnotou sekundárního dokumentu je potom plně vyjeveno ve fotografiích pořízených v opuštěném nemocničním komplexu v americkém Conecticutu (cyklus Mansfield, 2002- 2003).

Pocit bezčasí vypovídající o relativitě lidských osudů, bravurně nahozená témata či záblesky ve tmě v podobě nukleol tušených příběhů vyjevují bohatý vnitřní život umělce - fotografa, který nezaměnitelným, výsostně poetickým způsobem podává zprávu o současném světě i dějích minulých. Každý snímek Pavla Baňky tak představuje miniaturní obrazové haiku, které otevírá široký prostor pro imaginaci, ale zároveň je v něm zašifrováno konkrétní vizuální i společenské poselství.

Šéfredaktor časopisu Fotograf (www.fotografnet.cz),
Od roku 1994 vedoucí ateliéru Fotografie, Fakulta umění a designu, Univerzita J.E.Purkyně, Ústi nad Labem
1991 spoluzaložil Pražský dům fotografie (PHP)

2006
Infinity, České centrum, Paříž
Bohatství, Galerie Šternberk, Šternberk (společně s V. Jiráskem a J. Šigutem)

2005
Bohatství, Galerie U Bílého nosorožce, Klatovy (společně s V. Jiráskem a J. Šigutem)
Musée de la Photographie Charleroi Belgie


2003
"Terezín - Mansfield / Mansfield - Terezín", Veletržní palác, Praha, kurátor: Tomáš Vlček
Galerie Witteveen, Amsterdam
Alan Klotz Gallery, New York

2001
"Infinity", Rudolfinum, kurátor: Martina Pachmanová
www.galerierudolfinum.cz/cs/vystavy.php4?v=8

1999
„Všechno a nic“, Purkrabství pražského hradu, Praha, kurátor: Martina Pachmanová
"Everything and nothing", Benham studio gallery, Seatle, USA
"Všechno a nic", Dom kultúry, Bratislava
Fotografie Forum international exhibitions, Frankfurt am Main

1998
„Všechno a nic“, Oblastní galerie v Karlových Varech, kurátor: Martina Pachmanová

1995
Dům umění města Brna, Brno

Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem
Musée de L’Elysée, Švýcarsko
Národní knihovna v Paříži
Museum of Fine Arts v Houstonu
Museum of Fine Arts v Bostonu
Art Institute of Chicago
International Center of Photography v New Yorku

fuud.ujep.cz/foto/foto/texty/pavel_prednaska.pdf
www.fotografnet.cz/web_6_cz/start.htm
www.fotografnet.cz/web_5_cz/start.htm
www.fotografnet.cz/web_4_cz/start.htm
www.fotografnet.cz/web_3_cz/start.htm
www.fotografnet.cz/web_2_cz/start.htm
www.fotografnet.cz/web_1_cz/start.htm