Kateřina Vincourová — Artlist — databáze současného umění

Kateřina Vincourová se ve své tvorbě orientuje na sochařství jakožto obor, zkoumající primárně otázky interiéru a exteriéru, stálosti a nestálosti. Autorka využívá možnosti času a pohybu. Výsledky jejích realizací představují více či méně dočasné instalace, jejichž existence mnohdy závisí na konkrétním místě a účasti diváků. Řada děl Vincourové představuje jakési interiéry v interiéru (galerie), obraz v obraze. Tyto interiéry jsou občas obyvatelné nebo alespoň vykazují metaforické znaky obývání („Call…“, „Tašky“). Většinou se jedná o modely objektů spotřební kultury (mobilní telefon apod.). Autorka komentuje fakt, že lidé žijí uvnitř věcí, přesněji uvnitř zboží. Nejedná se tedy už o fenomenologické disponování věcí, naopak předmět spotřeby do jisté míry disponuje svým uživatelem. Předmět vytváří útočiště, pozorovací platformu i celu. Spotřebitelé se uzavírají do každodenních rituálů, jejichž opakování a násobení splývá do kompaktní šedi („Neděle“). Tyto konzumní skrýše připomínají vesmírné moduly s omezeným životním prostorem, jsou metaforou expanze i uzavření. Objekty Vincourové jsou naplněny vzduchem (za pomoci ventilátorů), jenž představuje jejich stavební hmotu. Povrchová slupka je místem zviditelnění příslušného designu, loga. Tento druh tekuté architektury má za následek elementární měkkost objektů, umožňuje jejich snadný přesun a transformaci. Tato měkkost však neznamená ztrátu formy. Spíše se s její pomocí zdůrazňují vizuální kvality povrchu, jeho znaková role. Klasické statuární umění se soustředilo na vnitřní kostru a pevný objem zdůrazňující jeho touhu po věčnosti a bezčasí. I konzumní objekty si nárokují jistou nesmrtelnost, ovšem v rytmu věčného návratu a nekonečného variování. Čas spotřeby je časem cyklickým, časem ritualizovaných událostí. Objekty Vincourové reagují na tuto umělou idylu, která radikálně proměnila podobu soukromí. Soukromí se stalo komoditou, jeho konkrétní podobu je možno vybrat v katalogu. Veřejný prostor (především obchodní) se stává „soft“ prostředím , připomínajícím interiér dětského pokoje. Vincourová si je této vlastnosti konzumní kultury vědoma a vytváří její nejednoznačný model.






	Jméno Kateřina Příjmení Vincourová Místo narození Praha Žije a pracuje v Praze I-datum (databáze VVP AVU) vvp.avu.cz/idatum/search/autori-34 Klíčová slova instalace objekt socha Info Kateřina Vincourová se ve své tvorbě orientuje na sochařství jakožto obor, zkoumající primárně otázky interiéru a exteriéru, stálosti a nestálosti. Autorka využívá možnosti času a pohybu. Výsledky jejích realizací představují více či méně dočasné instalace, jejichž existence mnohdy závisí na konkrétním místě a účasti diváků. Řada děl Vincourové představuje jakési interiéry v interiéru (galerie), obraz v obraze. Tyto interiéry jsou občas obyvatelné nebo alespoň vykazují metaforické znaky obývání („Call…“, „Tašky“). Většinou se jedná o modely objektů spotřební kultury (mobilní telefon apod.). Autorka komentuje fakt, že lidé žijí uvnitř věcí, přesněji uvnitř zboží. Nejedná se tedy už o fenomenologické disponování věcí, naopak předmět spotřeby do jisté míry disponuje svým uživatelem. Předmět vytváří útočiště, pozorovací platformu i celu. Spotřebitelé se uzavírají do každodenních rituálů, jejichž opakování a násobení splývá do kompaktní šedi („Neděle“). Tyto konzumní skrýše připomínají vesmírné moduly s omezeným životním prostorem, jsou metaforou expanze i uzavření. Objekty Vincourové jsou naplněny vzduchem (za pomoci ventilátorů), jenž představuje jejich stavební hmotu. Povrchová slupka je místem zviditelnění příslušného designu, loga. Tento druh tekuté architektury má za následek elementární měkkost objektů, umožňuje jejich snadný přesun a transformaci. Tato měkkost však neznamená ztrátu formy. Spíše se s její pomocí zdůrazňují vizuální kvality povrchu, jeho znaková role. Klasické statuární umění se soustředilo na vnitřní kostru a pevný objem zdůrazňující jeho touhu po věčnosti a bezčasí. I konzumní objekty si nárokují jistou nesmrtelnost, ovšem v rytmu věčného návratu a nekonečného variování. Čas spotřeby je časem cyklickým, časem ritualizovaných událostí. Objekty Vincourové reagují na tuto umělou idylu, která radikálně proměnila podobu soukromí. Soukromí se stalo komoditou, jeho konkrétní podobu je možno vybrat v katalogu. Veřejný prostor (především obchodní) se stává „soft“ prostředím , připomínajícím interiér dětského pokoje. Vincourová si je této vlastnosti konzumní kultury vědoma a vytváří její nejednoznačný model. Autor anotace Václav Hájek Profesní životopis 1998 Hedlands Center for Art, Kalifornie 1996 Cena Jindřicha Chalupeckého 1993 Cena Alexandra Dornera, Hannover 1988-1994 AVU Praha 1986-1988 Akademie výtvarných umění Surikova, Moskva Samostatné výstavy 2004 Noví hrdinové, Galerie Caesar, Olomouc 2000 Hobbyraum, Galerie DAAD, Berlin 1999 Galerie hlavního města Prahy 1997 Galerie Météo, Paříž 1995 Galerie Nová síň, Praha 1992 Galerie Behémót, Praha Skupinové výstavy zařazené do databáze Zkušební provoz Skupinové výstavy nezařazené do databáze 2003 Art Unlimited, Kunstmesse Basel, Basel 2001 New Connection, Národní galerie, Praha 2000 Konec světa?, Národní galerie, Praha 1998 Close Echoes, Galerie hlavního města Prahy 1997 Home Sweet Home, Diecgtorhallen, Hamburg 1996 Respekt, Richterova vila, Praha 1994 Ženské domovy, Štencův dům, Praha Články hn.ihned.cz/c3-22331360-500000_d-katerina-vincourova-socharka-a-malirka nahoru