Hned po setmění začalo slabě mrholit a tak celou cestu cítím vlahou vůni příchozího jara. U hřbitova na mě doráží urousaný pes. Netváří se zrovna přívětivě, vztekle vrčí a plete se pod nohy. Po chvíli se mi jej daří zahnat a jeho štěkot ze tmy pole pomalu slábne. Konečně jsem na místě a začínám v mohutných trsech trávy hledat položené papíry. Jde to pomalu. Zjišťuji, že mé kusé poznámky z minula, psané letmo na krabici fotopapírů jsou mi k ničemu. Tráva vydává zvuky podobné krčícímu se papíru a tak mám dojem, že papíry jsou takřka všude kde se ocitnu. Chodím po čtyřech a po chvíli mám úplně promočená kolena. Některá stébla jsou ještě stále silná a zvláště ta zlomená píchají do dlaní. S posledním papírem jako by na povel přestává mrholit. Vše pečlivě balím pro cestu zpět a kousek opodál vkládám pod padlá stébla nově přinesené, dnešní papíry.
Nakonec zvedám mohutné trsy trávy a lehám si pod ně. Celý se přikrývám slepencem stébel. Cítím je na rukou, krku a obličeji. V mezerách mezi stébly pozoruji do olověna zbarvenou oblohu. Tráva mě hladí po rtech, cítím teplo a pach rozpadajících se spodních vrstev. Zavírám oči. Na víčko mi padá ze stébel nade mnou kapka a pomalu stéká po tváři k pravému uchu. Přikrytý trávou vnímám rytmus srdce, svůj dech a po čase už jen ticho. Nepředstavitelné ticho.