Běla Kolářová

Dílo Běly Kolářové vznikalo paralelně s tvorbou jejího muže, Jiřího Kolář. Jeho prostřednictvím se pohybovala v okruhu autorů experimentujících na přelomu 50. a 60.let 20.století s jazykem a jeho vizuální podobou. Autorka se v šedesátých letech zúčastnila několika významných výstavních kolektivních projektů (Křižovatka, 1964; Nová citlivost, 1968; Surrealismus a fotografie, 1966-67 ad.), měla i svoji samostatnou výstavu v pražské Galerii Na Karlově náměstí (1966), kde kurátorka síně Ludmila Vachtová dávala jednoznačně prostor experimentu. Spolu s Jiřím Kolářem a manžely Ságlovými se podílela na provokativní výstavě Někde něco ve Špálově galerii v roce 1969, která u nás prorážela cestu konceptuálnímu projevu. Přestože dílo Kolářové patří k jednoznačným projevům aktuální citlivosti a osobitě spojuje prvky neodadaismu a konstruktivismu, zůstalo tehdy stranou širšího zájmu publika. V letech 1985 – 1999 žila s manželem v Paříži. Svoji tvorbu začala u nás soustavněji prezentovat až od počátku devadesátých letech samostatnými výstavami většinou uspořádaných v mimopražských galeriích.

První fáze tvorby Běly Kolářové je soustředěna na fotografický experiment vytvářený bez fotoaparátu přímo v černé komoře. Miniaturní umělé negativy, z nichž v roce 1961 kopírovala své první fotografie, jsou samy o sobě unikátními materiálovými studiemi bezprostředně otiskujícími realitu do měkkého parafínu. Následovaly rotační fotografické „rentgenogramy kruhu“ (1962) a fotografické „kresby světlem“, vznikající manipulací s předměty (1962-1963). V letech 1963 a 1964 vytvořila cyklus fotografických derealizací portrétů klíčových moderních básníků a spisovatelů (Baudelaire, Rimbaud, Jarry, Ionesco, Weiner, Beckett, Morgenstern, Whitman, Proust, Sandburg, Cendrars ad.) a cyklus fotografií vlasů motivovaný rovněž literární inspirací (antická poezie, Elisabeth Browningová). Fotografie banálních předmětů a jejich fragmentů, které aranžovala do geometrických rastrů (1963-1964) přímo předcházejí přechodu autorky k trojrozměrné asambláži.

Neméně významná je i její tvorba v oblasti materiálové asambláže. Racionální výstavbou plochy z drobných předmětů se zároveň vřazuje k průkopníkům českého konstruktivismu a minimalismu. Do asambláží však integruje často velmi osobní významy, výrazným mottem řady prací je téma pozitivu – negativu, napětí protikladů jako dvou svébytných entit vytvářejících dohromady celek. Součástí její tvorby je přirozený smysl pro hravost, hru, deformaci původního významu a humor.

První vrchol asambláž bezpochyby představuje samostatná výstava v roce 1966, kde už představila celý svůj základní arzenál materiálů (patentka, kancelářská svorka, sponka, žiletka, poutko a háček, perko, sirka, podložka, korálky), druhým vrcholem je autobiografický soubor Životopis jedné patentky (1981), v němž bilancuje svůj život v dialogu s měnícím se historickým kontextem.

Od druhé poloviny sedmdesátých let se v tvorbě Kolářové setkáme také s řadou rozměrných kreseb realizovaných líčidly a tělesnými doteky.Intimitu sdělení zde znovu vyvažuje geometrickým rastrem základního uspořádání plochy.

Dílo Běly Kolářové chápeme jako pozoruhodnou syntézu intimity a vůle k řádu, je raným příkladem neokázalého, ale velmi přesně promyšleného napětí ženského a mužského principu, a je také dialogem intenzivně tělesného pocitu s literárním a šířeji kulturním zázemím autorky.

(výběr)

Antonín Dufek, Das Medium Fotografie im Zeitalter Künstlerischer Avantgarden, In: Europa, Europa, katalog výstavy, Bonn 1994

Josef Hlaváček, Příběh Běly Kolářové. In: Běla Kolářová, katalog výstavy v Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov 2003

Jiří Valoch, Běla Kolářová, In: katalog výstavy v Národní galerii v Praze, Lenka Zapletalová (ed.), Praha 2006.

Marie Klimešová, Ondřej Zatloukal a Jakub Potůček: Experiment, řád, důvěrnost – ženské rastry Běly Kolářové, katalog retrospektivní výstavy v Muzeu umění Olomouc, 2006. (zde též nejúplnější bibliografie)

Běla Kolářová, Jedna z cest, 60.léta 20.století, In: katalog výstavy v SG Litoměřice, 1997