Jan Steklík

Jan Steklík se začal zabývat výtvarničením již na Střední průmyslové škole textilní v rodném Ústí nad Orlicí, kterou však nikdy nedokončil. Místo zkostnatělého uměleckého vzdělávání se spolehl na školu života, zejména tu „křižovnickou“, v níž poté, co přesídlil do Prahy, řediteloval spolu s Karlem Neprašem. Jejich samozvaný mandát sdílený od roku 1963 zanikl až Neprašovou smrtí v roce 2002, tudíž teprve v nedávných časech, kdy poetice „čistého humoru bez vtipu“ začaly konkurovat absurdity mediální doby, jaké nevymyslí snad ani hravý konceptuální umělec.

Před svým odjezdem do Prahy se Steklík nějaký čas živil jako propagační výtvarník v pardubickém podniku Kniha. Ne příliš vytěžující zaměstnání mu umožnilo intenzivně se věnovat vlastní tvorbě, a navíc zde potkával umělce, od nichž se dozvídal o aktuálním dění v neoficiálním světě umění a od nichž také získal kontakty na pražskou scénu. Zpočátku, ovlivněn strukturálními postupy kubismu i autoreferenční bezprostředností informelu, svoji poetiku zaměřil na racionálnější i expresivnější způsoby vizuální reprezentace, posléze však u něj naplno propukl smysl pro nespoutanou hravost, jíž vyhovovaly otevřenější a akčnější formy vyjádření. Tuto hravost si ostatně uchoval dodnes, a právě ona se stala jedinečným poznávacím znakem umělcovy estetiky prostupujíc a propojujíc všechna média a žánry, jež používá. Nikoli však na úkor nekompromisního vyjádření, které se u Steklíka, zdánlivě paradoxně, snoubí s kutilskou vynalézavostí, jemným humorem, konceptuálním šprýmařstvím a lyrickou hyperbolou. Ty se spolupodílejí na všezpochybňujícím „fluxovském“ jazyku, jehož předchůdce lze v českých zemích vystopovat ve švejkovském ostrovtipu a absurdní grotesce.

Hlavním médiem Steklíkova tvůrčího výrazu jsou kresba a kombinovaná malba. Zejména subtilnost a intimnost kresebného aktu vyhovuje jeho (z)koumavému naturelu. Pohrává si s hranicemi kresby, jako by si pohrával s řečovými figurami nedbaje toho, že možnosti jazyka většinou neodpovídají možnostem vizuální reprezentace, a naopak, že kratičkou linií lze často vyjádřit to, na co je i dlouhý jazyk krátký. Zkrátka, o čem se nedá mluvit, to umí Steklík nakreslit! Subtilnímu způsobu ztvárnění odpovídá všednost reflektovaných témat, což ještě více zdůrazňuje procesní podstatu samotného kreslení. Umělec kreslí stébla trávy, uhlí, houby apod., skládá je nebo si je jednoduše přivlastňuje z okolního světa. Činí tak bez zbytečného patosu, zato však s bravurou a nonšalantností, což jsou charakteristické rysy jeho kresebného stylu. Kresba jako taková je tedy Steklíkovým osvědčeným konceptuálním nástrojem, podřizuje jí i další média. Jejím prostřednictvím projektuje letiště pro mraky, v pomíjivých vizuálních strukturách, jaké vyjevuje pěna na pivu, nachází astrální významy, navrhuje střihy na krajinu nebo konspiruje, jak by asi dopadlo setkání Maleviče s Disneyem. Podobné, zdánlivě banální, někdy až absurdní témata zaměstnávají jeho fantazii a ovlivňují volbu realizačního média.

Sémantickou nejednoznačnost výpovědi, efemérnost tvořivého aktu a flexibilitu média začal Steklík uplatňovat již v 60. letech. Gestickou a strukturální spontánnost, jež mu zůstala z informelní malby, přenesl i do dalších výtvarných žánrů, kde ji spojil s náhodou, akcí, hrou, humorem a nesentimentální lyričností. Jako vyznavač hravé estetiky bez interpretačních zábran nám však nenabízí nezaujatý indeterminismus ani žádný l’art brut, jeho kreace jsou naopak hodně lyrické a leckdy i stylizované. Propalování a perforace, jimž své kresby často podrobuje, jsou vášnivé i křehké; jako by jimi chtěl vyjádřit procesuálnost, pomíjivost a ledabylost veškeré existence, v jeho případě mnohdy distancované skrze jemnou ironii. Laskavý humor si Steklík zachovává též v konceptuálních realizacích, instalacích a akcích, zejména těch, na kterých se spolupodílel s Karlem Neprašem, resp. s dalšími členy Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Jejich recesistická a subversivní poetika – vyznávající místo artefaktů a komodit elitářského umění bezprostřední, většinou efemérní kreace nápaditého kutilství a angažovaného hospodského šprýmařství – lépe korespondovala s estetickými principy hry, z níž Steklík učinil osvědčenou metodu svého umění.

Hra prostupuje všechna média, která autor s oblibou střídá, překračuje nebo kombinuje. Je sice minimalista, ne však ve smyslu formální redukcionistické estetiky, a tudíž ho nezajímají materiální či jevové zjednodušení a převody. Spíše se snaží odhalit nejjednodušší možná řešení vyfabulovaných rébusů (které vlastně žádnými rébusy nejsou – vymýšlí si je pro samotnou radost z hry), a k tomu nepotřebuje exponovat ani testovat média; vystačí si s chytrým nápadem a zdravým selským rozumem. Ten, zkombinován s rituální vůlí tvořit, ostrovtipem a přirozenou hravostí, přináší ovoce v podobě šarmantních a bravurně provedených konceptuálně-vizuálních hříček – vymalovánek, vystřihovánek, odstřihovánek, střihů, vypalovánek, projektů, partitur apod. Umělec jich od 60. let vytvořil na tisíce, a jelikož svá díla většinou nedatuje a neustále se vrací k osvědčeným formám, mnohé lze časově zařadit jenom přibližně.

Rozmanitost Steklíkových zájmů, poloh, témat i forem je pozoruhodná. Je mistrem zvýznamňování a amplifikace zdánlivě malicherných jevů a událostí, které zbavuje neblahé pověsti banality, jež jim přisoudila buďto nevšímavá sociální praxe nebo do sebe zahleděná teoretická reflexe. Aniž by se uchyloval k patetickým vyjádřením nebo se dokonce pouštěl do filosofujících argumentací, dokáže se ve svých dílech smysluplně ptát po samé podstatě a smyslu umění (Objednávka na umění), vést aluzivní dialog s velikány dějin umění (Snídaně v trávě, Plešatá zpěvačka, Noční rybí zpěv, Kravaty–houby pro Johna Cage), vykreslovat, vystřihovat či vypalovat ontologické záludnosti kresby (minuciózní perokresby-vystřihovánky trávy, vypalovánky, střihy na krajinu) nebo si jen jednoduše pohrávat s médiem či kontextem. Tam, kde jiní pro stromy přehlížejí les, Steklík hravě, a přitom sofistikovaně odhaluje nenápadné, a přece zřejmé věci, jevy a procesy, bez nichž by přírodní i lidská skutečnost byly nemožné a neidentifikovatelné. Podobně jako hru dokázal na poetický princip povýšit i estetiku subtilnosti a nenápadnosti. To platí i o jeho ilustracích; jimiž opatřil desítky knih a několik časopisů. Spolupracoval zejména s brněnskými nakladatelstvími literárního Hostu do domu a ekologické Veroniky, v jejichž redakcích našel spřízněné duše pro svůj inteligentní humor i invenční kresebné experimenty.

Osobitou pozornost si zasluhují Steklíkovy projekty a akce, jimiž zabrousil do oblastí happeningů a land artu. Konceptuální a performativní přístupy se v nich snoubí s ekologicko-environmentalistickým povědomím, které se částečně projevilo již v jeho kresbách. Z ateliéru a hospody se přesunul do plenéru, nikoli však s úmyslem reprezentovat přírodní struktury a procesy nebo v něm inscenovat či instalovat vlastní artefakty, ale proto, aby zde realizoval různé kolaborativní akce. V nich na jedné straně zůstal věrný „křižovnické“ strategii odlehčit absurdní sociální realitu laskavou humornou parafrází, a na druhé nenásilným způsobem upozorňoval na nutnost společnosti přehodnotit vztah k přírodě i k vlastní historii.

V Letišti pro mraky (1970) na louce pálil papírové oblaky vytvářeje prostřednictvím kouřových shluků (signálů) ikonické a indexové reference na pomíjivost mraků skutečných. Ještě absurdněji vyznívá Inventura Řípu (1970), společná akce s Neprašem, s výtvarnicí a poetkou Naděždou Plíškovou a s kanadským literátem a překladatelem Paulem Wilsonem, kterou pečlivě zdokumentovala fotografka Helena Wilsonová. Její protagonisté v ní provedli důslednou „inventuru“ nehnutelných položek národního symbolu – hory Říp – a zjištěné majetkové skutečnosti s plnou vážností zaprotokolovali. Zatímco v některých „krajinářských“ intervencích (Smutek bílého sněhu; 1969) se Steklík snažil přírodě přisoudit lidské emoce, Ošetřování jezera a Ošetřování stromů (obě 1970) měly spíš ekologické konotace; umělec v nich metaforicky zrovnoprávnil péči o přírodu a její ekosystém s péčí o lidský organismus, když se třeba jal ošetřovat stromy běžnými zdravotnickými prostředky (náplasti, obvazy atd.). Steklíkův vztah k přírodě není mimetický ani estetický, nehodlá napodobovat či stylizovaně estetizovat rozmanité manifestace přírodních fenoménů. Spíš je využívá coby impulzy pro odlehčený konceptuální apel, aby nás přiměl uvědomit si, že odvěká koexistence lidské a přírodní skutečnosti není stav věčný a že stále více závisí na naší ochotě přistupovat k přírodě ohleduplněji, než jsme toho zatím schopni. Pořád je to příroda, která určuje pravidla pro míru naší koexistence s ní, nikoli naopak.

V 80. letech Steklík přesídlil do Brna, životní filosofii Křižovnické školy však zůstal věrný i po utlumení jejích aktivit a poté, co byl sám v 70. letech vyloučen ze Svazu českých výtvarných umělců. Věnoval se zejména kresbě a ilustraci, sporadicky ovšem zasahoval i do žánrů konceptuálního a akčního umění, jejichž tvůrčí principy si v předchozích desetiletích osvojil. Autorově šprýmařské povaze, přirozené hravosti a nutkavé potřebě spolupracovat – s diváky i s jinými umělci – vyhovují lépe otevřené formy. Většinu svých děl proto koncipuje s bezohledným ohledem na příjemce, od nichž očekává účast na hře, jejíž pravidla zpravidla sám nedodržuje. Jako každá hra jsou i Steklíkovy hry osvobozující: osvobozují nás od sociálních konvencí a vysvobozují naše asociální nutkání nerespektovat je. Steklík používá hru jako osvědčený modus operandi, jelikož se mu pro již zmiňované zvýznamňování malicherných jevů a událostí skvěle hodí. Příkladem hravé spolupráce bez žánrových limitů mohou být akce, které realizoval s Marianem Pallou: Prádelna (1996), Maňáskové konceptuální divadlo (1997), Místo hudby rum (1998) a Vodovodní umění (2005). Po roce 1996 začal Steklík intenzivně spolupracovat s německou výtvarnicí Annegret Heinl. Od počátečního společného vystavování brzo přešli k propojenějším projektům a individuální autorské subjekty rozpustili ve společných kresbách, objektech, instalacích i performancích, v nichž uplatňují dříve vzpomínanou hravost, distanc humorem a smysl pro subtilní detaily.

Jan Steklík má mimo to nadstandardní vztah k moderní hudbě mnoha žánrů. Hudební vlivy intenzivně pronikají jeho tvorbou a v první polovině 70. let dokonce hrál na triangl v bizarní Neprašově kapele Sen noci svatojánské band. Učarovali mu zejména progresivní jazz a John Cage, na jehož počest také vytvořil celou sérii kombinovaných kreseb. I ve svých pracích inspirovaných hudbou uplatňuje příslovečnou hravost, nadsázku a ostrovtip, a tudíž mu v četných partiturách (resp. intervencích do notopisu) jde spíše o návod k potenciální akci nežli o fixaci možných zvuků, a tyto pak vznikají jako jakési konceptuálně-vizuální hříčky. Vytváří je sporadicky od konce 90. let, a to jak jednotlivě, tak i v cyklech, na vnitřní i vnější popudy (při poslechu hudby, jako pocty oblíbeným hudebníkům, při příležitosti jejich životního jubilea, na kurátorské zakázky apod.). Ačkoli jimi nehodlá zvuky reprezentovat konvenčním hudebnickým způsobem, ani vytvářet exaktnější interpretační algoritmy, řád a rytmus provokující k akustické realizaci v těchto „zápisech“ nelze zcela ignorovat. Není proto divu, že mnohé z nich se dočkaly zvukové realizace zkušenými hudebníky.

Kromě hudby je další Steklíkovou dlouhodobou inspirací pivo. Coby vášnivý konzument pěnivého moku proměnil jeho gastronomické i sociální účinky na poetické. Proniká jeho tvorbou jako nevysychající zřídlo glosujících metafor i jako materiálová substance. Pivní akce dělali společně s Neprašem už v Křižovnické škole (Pivo v umění, Křižovnický kalendář), Steklík v nich však posléze pokračoval i samostatně. V 70. letech například zužitkoval účtenky za konzumaci piva z různých hospod a coby ready-madové struktury je použil pro své Pivní kaligrafie. Některé z nich vydal i jako samizdatové faksimile a věnoval je – stejně jako pozdější Projekt kosmického pivovaru (1994) – legendárnímu sládkovi Františkovi Ondřejovi Poupětovi, který se v 18. a 19. století výrazně zasloužil o rozvoj pivovarnictví v Čechách a na Moravě.

Díky nevtíravé, a přece nekompromisní poetice, hravým experimentům s výtvarnickými médii, svéráznému konceptuálnímu humoru a estetice otevřenosti se Jan Steklík nezapomenutelně zapsal do dějin novodobého českého výtvarného umění. Rozvíjeje smysl pro krásu přirozenosti a jednoduchosti nenápadně obohatil jeho idiomatický kolorit o nesentimentální lyričnost a zejména těmto principům zůstává věrný i v pokročilém věku.

Akce (výběr):

2015
Strings Attached (s Annegret Heinl a Hansem W. Kochem), Plato, Ostrava;

2005
Vodovodní umění (s Marianem Pallou); Dům umění, Opava;

1998
Holící diskotéka kolínská voda (s Annegret Heinl, Eugenem Brikciusem a Marianem Pallou), Skleněná louka, Brno;
Čajový obřad (s Annegret Heinl a Marianem Pallou), Galerie U dobrého pastýře, Brno;
Kuličky (pro Chao-Ming Tunga), zámek Kuřim;
Prádelna II (s Marianem Pallou), Divadlo Na zábradlí, Praha;
Houslová čára / Houslová lízátka (s Annegret Heinl), Sound Off / The Rosenberg Museum, Nové Zámky / Violín;
Místo hudby rum (s Marianem Pallou), Skleněná louka, Brno;
Annegret Heinl a Jan Steklík opouštějí Dům umění pomocí Ariadnina provazu, Dům umění, Opava;

1997
Maňáskové konceptuální divadlo (s Marianem Pallou), Skleněná louka, Brno;

1996
Prádelna (s Marianem Pallou), Galerie U dobrého pastýře, Brno;

1994
Projekt kosmického pivovaru, Galerie U dobrého pastýře, Brno;

1987
Šachy, Divadlo na provázku – Divadlo v pohybu III, Brno;
Dublovky, Galerie H, Kostelec nad Černými lesy;    

1980
Vycházka do Doudleb, Potštejn;

1979
Dopředstavovánka oběda – plněná paprika s rýží, Potštejn;

1978
Houby, Potštejn;

1976
Geometrická senoseč, Potštejn;

1975
Geometrie na vodě, Potštejn;
Skládání a rozkládání, Potštejn;
Snídaně v trávě, Potštejn;
WC razítkování, Potštejn;

1974
Aleš Lamr / Jan Steklík: Výstava v Anenském údolí, Potštejn;
Fish (s Alešem Lamrem), Potštejn;
Oslava jara, Praha;

1973
Oslava jara, Praha;

1971
Zajíždění bílé čáry, Kunštát na Moravě;

1970
Bílý kruh v trávě, poblíž Ústí nad Orlicí;
Ošetřování stromů (s Rudolfem Němcem), poblíž Ústí nad Orlicí;
Ošetřený stromek (s Rudolfem Němcem), poblíž Ústí nad Orlicí;
Ošetřování jezera, poblíž Poličky;
Bílý pás v lese (s Paulem Wilsonem);
Ňadrovečeře, hrad Lemberk;
Inventura Řípu (s Karlem Neprašem, Naděždou Plíškovou a Paulem Wilsonem), okolí hory Říp;
Letiště pro mraky, hrad Lemberk;
Pivo v umění (kontinuální akce s Karlem Neprašem);

1969
Smutek bílého sněhu (s Josefem Kroutvorem), poblíž Ústí nad Orlicí;

Obálky a ilustrace knih:

Cílek, Václav – Štěpánek, Václav – Dostál, Ivo: Krajiny srdce. Novela Bohemica, Praha, 2016
Fic, Igor: Vypalování stařiny. Trigon, Praha, 2015
Kratochvil, Jiří: Bleší trh. Druhé město, Brno, 2014
Balabán, Milan: Šepoty a křiky víry. Pulchra, Praha, 2010
Šlosar, Dušan: Otisky. Dokořán, Praha, 2006
Kožmín, Zdeněk: Skácel. Jota, Brno, 1994/2006
Červenková, Jana: Pozdní láska. Atlantis, Brno, 2004
Trefulka, Jan: Skřipce na ptáčky. Atlantis, Brno, 2004
Čechov, Anton Pavlovič: Podvodníci z nouze. Dokořán, Praha, 2003
Romportlová, Ludmila: Černobílé naděje. Atlantis, Brno, 2002
Rychlík, Břetislav: Konec žebřiňáků. Petrov, Brno, 2001
Chvatík, Květoslav: Kniha vzpomínek a příběhů. Atlantis, Brno, 2001
Povolný, Dalibor: Čurající Mikuláš a jiné paranormální historky. Veronica, Brno, 2000
Šrut, Pavel: Konzul v afrikánech. Petrov, Brno, 1998
Švanda, Pavel: Libertas a jiné sny. Atlantis, Brno, 1997
Jeřábek, Čestmír: Cizinec na ostrově. Atlantis, Brno, 1996
Konůpek, Michael: Böhmerland 600cc. Atlantis, Brno, 1996
Švanda, Pavel: Zkušenosti. Atlantis, Brno, 1995
Uhde, Milan: Česká republiko, dobrý den. Atlantis, Brno, 1995
Vian, Boris: Motolice a plankton. Jota, Brno, 1995
Zogata, Jindřich: Psí víno. Sfinga, Ostrava, 1994
Kučera-Kunštátský, Zdeněk: Chytristikon. Jota, Brno, 1994
Skácel, Jan: Třináctý černý kůň. Blok, Brno, 1993
Neubauer, Zdeněk: Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky. Nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová, Praha, 1992
Sus, Oleg: Estetické problémy pod napětím: meziválečná avantgarda, surrealismus, levice. Nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová, Praha, 1992
Šlosar, Dušan: Tisíciletá. Horizont, Praha, 1990
Zogata, Jindřich: Šípkový růženec. MABAN, Brno, 1990
Jůza, Michal: Jednotlivé básně. Pražská imaginace, Praha, 1990
Šlosar, Dušan: Jazyčník. Horizont, Praha, 1985
Rampa, Miroslav – Rampová, Eva: Deset minut po zvonění. Východočeské nakladatelství, Havlíčkův Brod, 1965
Skácel, Jan: Jedenáctý bílý kůň. Krajské nakladatelství, Brno, 1964

Grafické partitury a smyčce. Ad Sensum Bonum, Brno, 2016. (audio CD)

Jan Steklík: Grafické partitury. Guerilla Records, Louny, 2015. (audio CD)

Nepraš & Steklík: Navzájem, Topičův klub, Praha, 2014.

Jan Steklík & Karel Nepraš, Annegret Heinl, Helena Wilsonová. Městské muzeum, Česká Třebová, 2013.

1 Turm – 4 Türmer / 1 Věž – 4 Věžníci. Museum Zündorfer Wehrturm, Kolín nad Rýnem, 2009.

Kravaty, houby pro Johna Cage. Budný kámen, Opava, 2009.

Kravaty-Houby pro Johna Cage & Chlupatý párky. Triarius, Česká Třebová, 2008.

Jan Steklík – Ladislav Plíva. Galerie pod radnicí, Ústí nad Orlicí, 2008.

Jan Steklík: Umění hry. Galerie moderního umění, Hradec Králové, 2007.

Annegret Heinl & Jan Steklík opouštějí Dům umění pomocí Ariadnina provazu. Dům umění, Opava, 2005.

Jan Steklík – Marian Palla: Vodovodní umění, Dům umění, Opava, 2005.

Annegret Heinl / Karel Nepraš / Ben Patterson / Jan Steklík: Walking from Here to There. Dům umění, Opava, 2003.

Annegret Heinl / Jan Steklík: Kamenný koberec. Dům umění, Opava, 2002.

Annegret Heinl / Karel Nepraš / Ben Patterson / Jan Steklík: Zusammenflüsse und Quellen / Soutoky a prameny. Galerie Gambit / Galerie Kunst Keller Klingelpütz, Praha / Kolín nad Rýnem, 2001.

Jiří Lacina / Jan Steklík: Sonda do paměti a zpět. Studio Paměť, Praha, 2001.

Jan Steklík / Vítězslav Švalbach: Novinová kresba a typografie. Galerie U dobrého pastýře, Brno

1999.

Annegret Heinl /Jan Steklík. Okresní muzeum Orlických hor, Rychnov nad Kněžnou, 1998.

Jan Steklík: Kresby. Klub přátel výtvarného umění, Ústí nad Orlicí, 1998.

Karel Nepraš & Jan Steklík: K. Š. PAF Agency, Česká Třebová, 1998.

Marian Palla & Jan Steklík: Prádelna. Galerie U dobrého pastýře, Brno, 1996.

Jan Steklík: Projekt kosmického pivovaru, Galerie U dobrého pastýře, Brno, 1994.

Jan Steklík – koláže, kresby a dokumentace akcí. Státní galerie, Zlín, 1994.

Tovaryšstvo malířské. Galerie mladých U dobrého pastýře, Brno, 1994.

Karel Nepraš & Jan Steklík: K. Š. Špálova galerie / Galerie Ve dvoře / Galerie Aspekt / Dům umění, Praha / Veselí nad Moravou / Brno / Opava, 1994.

Jan Steklík K. Š.: Ňadrovky / Breastworks. HOST, Brno, 1992.

K. Š. – Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Galerie moderního umění / Středočeská galerie, Hradec Králové / Praha, 1991.

Geometrie und Poesie (Chatrný – Rudolf – Sedláková – Steklík). Galerie Comenius, Drážďany, 1990.

Jan Steklík / Petr Veselý. Klub MDK PB, Opava, 1989.

Jan Steklík / Dezider Tóth. Městské kulturní středisko SKN, Brno, 1985.

Jan Steklík. Dům umění, Brno, 1984.

Kresby pro Opus musicum. Opus musicum, Brno, 1984.

Jan Steklík: Střihy. Městské kulturní středisko, Český Těšín, 1982.

Jan Steklík. JZK, Valašské Meziříčí, 1981.

Jan Steklík: Kresby – Hry. Okresní kulturní středisko, Blansko, 1978.

Lamr / Steklík. Klub přátel výtvarného umění, Česká Třebová, 1975.

Karel Nepraš, KŠ / Jan Steklík, KŠ. Dům umění města Brna, Brno, 1972.

Výstava obrazů a kreseb. Umělecká sekce mladých, Pardubice, 1961.

Drápal, Vladimír: Výtvarník Jan Steklík a křížovnický humor bez hranic. In: Xantypa 7-8/2016.

Karlík, Viktor – Cudlín, Karel: Jan Steklík. In: Revolver revue 103/2016.

Štěpánek, Václav – Hudec, Karel: Pár střípků o Mistru kreslíři. In: Veronica 2/2013, s. 54.

Zhoř, Igor: Cesty za Janem Steklíkem. In: Sborník památce Olega Suse, samizdatové vydání, Praha – Brno, 1988, s. 51-58.

Internetová encyklopedie dějin Brna – Osobnosti

Slovníkové heslo „Jan Steklík“. In: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha, 1995, s. 784-785.

Kdo je kdo v České republice?, Modrý jezdec, Praha, 1994, s. 532.