Olga Karlíková

Olga Karlíková za války studovala ve škole Officina Pragensis, poté do roku 1948 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliérech A. Strnadela a A. Kybala. Společně s volnou tvorbou navrhovala design textilu pro ÚBOK (Ústředí bytové a oděvní kultury), instituci pro niž pracovala řada dalších výtvarníků. V době, kdy nebylo možné vystavit abstraktní dílo, umožňovala tato designérská práce pracovat s abstrakcí, jak dokládá česká účast na Světové výstavě EXPO 58. Žila a pracovala v Praze, od poloviny 60. let i v ateliéru v severních Čechách.

Olga Karlíková patří ke generaci, která v šedesátých letech završila svůj osobitý vstup do širšího mezinárodního kontextu, vydobytý na vládnoucí komunistické kulturní politice, po srpnové okupaci v roce 1968 končící však znovu v represívní normalizaci. Její tvorba se zprvu odvíjela z impulzů vycházejících z okruhu Václava Bartovského, v jehož ateliéru se setkávali umělci, z nichž se ještě v 50. letech zformovala frakce Umělecké besedy, uskupení UB 12 - V. Boštík, S. Kolíbal, A. Šimotová, J. John, Věra a Vladimír Janouškovi a ještě několik dalších. (Názorově blízkým kritikem a teoretikem jim byl Jindřich Chalupecký, s nímž se u Bartovského setkávali.) Olga Karlíková byla ale zároveň zaujata strukturální abstrakcí, informelem, který jí umožňoval otevřít její základní celoživotní témata prostoru, země a moře, následně pak i s jejich akustikou v hlasech ptáků, velryb ale i v záznamech jejich pohybu. Její raná strukturální tvorba do struktury barvy transformovala symboly země nebo vodní plochy a otevírala je nekonečnému prostoru, který se pro ni stal dominantním tématem. Tento prostor měl ale podvojnou podobu – v obrazech ateliérů přátel, kostelíků, domů v Segurette a zároveň v obrazech moře, se kterým se umělkyně setkává ve Francii v polovině 60. let, v nichž je prostor násoben světlem a jeho lomy, vytvářejícími jeho subtilní abstraktní konstrukce. Její obrazy moří, prostoru a světla představují hledání obrazového vyjádření, jejich symbol, podobně jako třeba Václav Boštík v obrazech rýhujících se struktur propojoval obraz se symboly kosmu a jeho sakrálního založení.

V šedesátých letech se tvorba Olgy Karlíkové obrací k akustice přírodního prostoru, k detailům jeho nepostižitelné nekonečnosti, představovaným u ní „zpěvy“ ptáků nebo velryb, kuňkáním žab, ale i zvuky zvonů nebo zvuky bubnů. Zaznamenávala je kresbami tužkou, štětcem a tuší, perem, záznamy měly skripturální charakter. Někdy zachycovala zpěvy ptáků a zvuky přírody způsobem podobným seismografickému záznamu průběhu a intenzity zvuku na postupně odvíjené roli papíru. Zároveň ale tyto záznamy převáděla i do obrazové podoby, v barevných plochách vytyčujících prostor si však stále ponechávaly skripturální charakter. Záznamy přírodních zvuků, hlasů, tónů či zpěvu se odvíjely s pohybem jejich původců, se svišťouny, havrany, skřivany v prostoru jejich existence. Prostor ale i čas a dráha pohybu nebyly u Karlíkové abstraktními kategoriemi, interpretovaly umělčin vjem jejich stálosti a nekonečnosti a zároveň jako ohromující zážitek zobecněný do duchovní podoby. Polarita intimní, hledající a naslouchající citlivosti byla u ní vyvažována vědomím obecného řádu a jeho nepomíjejícnosti. Její vnímání a interpretaci zjevu přírody lze tak chápat i v určité blízkosti čínské poesie a taoistické meditace přírodního zjevu, jež ostatně velice dobře znala. Jestliže pochopíš srdce těch dvou rostlin / pak i příboj moře změřit dokážeš, píše jeden z čínských básníků.

Zrovna tak si je možné uvědomit tvorbu Olgy Karlíkové jako partitury, notace; její záznamy zvuků přírody nejsou ale vázané osnovou pěti linek, ale rozprostírají se jako pohybový záznam zvuků do plochy. V šedesátých letech se zvukovými záznamy a notacemi zabýval na Black Mountain College John Cage a jeho žáci. Na konci padesátých let vytvořil Edgar Varése pro Corbusiérův pavilon na Expo 58 partituru jeho zvukové konstrukce Poéme électronique, rovněž Milan Grygar vytvářel v 60. letech svoje performativní akustické kresby. Tvorba Olgy Karlíkové tak představuje svým dílem, ve strukturálních obrazových podobách země a vody spontánní analogii landartu, zároveň svým způsobem transformace přírodních akustických fenoménů do jisté míry předjímala konceptuální záměry, což ostatně dokládá i její účast v roce 1993 na výstavě konceptuální tvorby M. Pally, M. Šejna a M. Maura.

Po roce 1977, kdy podepsala dokument Charty 77, byla její tvorba z veřejného prostoru a z myšlení totálně vymazána. Přesto ale byla její tvorba prezentována v 80. Letech rozsáhlou výstavou připravenou Ludvíkem Hlaváčkem v klášteře v Doksanech. Její vstupy do intimity přírodního zjevu a jejich významy byly v té době vnímány zároveň jako mravní gesto.

(výběr)

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích Diderot, díl II

Dějiny českého výtvarného umění VI/I, II, Academia, Praha 2007

M. Hlaváčková, Olga Karlíková, text katalogu výstavy v Galerii Benedikta Rejta v Lounech, 2011

L. Vachtová, Obrazy Olgy Karlíkové, Host do domu 8/1964

L. Vachtová, Země Olgy Karlíkové, VU 8/1969,

M. Hlaváčková, text v katalogu výstavy v Roudnici n.L. 1990

J. Valoch, O.K. text katalogu výstavy v Roudnici n.L. 1990

J. Valoch, O.K. text katalogu výstavy v Litoměřicích 1996

J. Valoch, Reflexe některých přírodních fenomenů, text kat. výstavy v Hranicích 1997

M. Nešlehová, Poselství jiného výrazu, Praha 1997

V. Cílek, Dýchat s ptáky, Dokořán, Praha 2009

M. Vojtěchovský, Olga Karlíková, svišťovi, žáby a skřivani, taxt k výstavě Galerie Školská 28 2010

J. Rous, O.K. Prostor pro světlo a řeč přírody, text katalogu k výstavě v Topičově salonu 2010