Dominik Lang

Okruh působení Dominika Langa sahá od tvorby instalací a objektů přes kurátorování až po architekturu výstav a ojediněle i úkoly klasického sochařského střihu, jako je pomníková tvorba. Od Langa ovšem nelze očekávat monument v podobě figury oslavující zobrazeného: sochařství je v jeho podání utvářením situací, jež reagují na konkrétní prostor. Právě tím jsou dané instalace determinovány a zároveň mu tak slouží k vyjevení dosud nečekaných nebo skrytých souvislostí – často historických nebo prostorových. Situační sochařství, jak by se dala forma Langovy práce nazvat, přineslo do tradiční umělecké disciplíny přístup, který se zde mohl svobodně rozvíjet až po roce 1989.

Kromě vlastní sochařské práce se autor zabývá i architekturou výstav a galerijním provozem z pohledu institucionální kritiky. V roce 2008, kdy působil jako kurátor Galerie Jelení, si vyzkoušel téměř všechny role, které provoz galerie obnáší. Od roku 2011 vede společně s Edith Jeřábkovou ateliér sochařství na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Lang už během studia na AVU, kde vystřídal několik ateliérů od sochařského po nová média, začal rozvíjet konceptuální přístup k tvorbě. Pomocí jednoduchých a mnohdy nesochařských prostředků reagoval na bezprostřední okolí, ve kterém se nejčastěji pohyboval. Během let 2004 a 2006 uskutečnil několik intervencí přímo na půdě Akademie (Díra z ateliéru, Schody, Prádlo). Ve většině těchto zásahů na pomezí konceptuálního umění a sochařství je patrný prvek humoru, ironie a někdy až parodování samotných uměleckých postupů. Rozruch vzbudila jeho replika sochy Stavba Stanislava Kolíbala, která kromě původního autora vyprovokovala také debatu o autorství a volném nakládání s dílem jiného umělce. Ta se přitom v současnosti jeví jako mnohem aktuálnější než v roce 2005, kdy daná socha vznikla. Redefinice již existujících artefaktů a hledání jejich nových významů byla i součástí umělcových prací dotýkajících se tématu českého kutilství a estetiky normalizace.

Jedním z Langových nejvýraznějších počinů, jenž v sobě soustředil několik hlavních linií jeho tvorby, byla instalace Spící město na benátském bienále v roce 2011. Základem celého projektu se staly sochy jeho otce Jiřího Langa, které přenesl z existujícího ateliéru do Benátek, kde s nimi dále, někdy až morbidním způsobem, pracoval: sochy byly rozřezávány, dotvářeny, slepovány, zvětšovány nebo ponechány v původní podobě, zasazeny do zinscenovaného prostoru, kde se mísily se scénograficky rozmístěným nábytkem. Ze samostatného uměleckého díla se v některých případech stal pouhý materiál pro další, nové nebo dotvořené sochy. Langova manipulace soch jiného autora se zde podobá již dříve zmíněné práci zahrnující reprodukci díla a jeho znovuvytvoření. V této instalaci ovšem použil již existující dílo a už tím, že se s ním rozhodl pracovat, vznikl nový kontext, v němž se silně emocionální rovina pojí s obecnou historií. Kolektivní se střetává s čistě osobním, dějiny poválečného sochařství, v jejichž atmosféře sochy vznikaly, s příběhem jedné uzavřené tvorby. Dialog otce a syna je tu sice přítomen, ve větší míře však šlo o snahu vypořádat se s hmotným, ale i myšlenkovým dědictvím, které Langa od dětství obklopovalo. Podobnou linii tvorby můžeme vysledovat i v dílech dalších českých autorů – jako třeba u Petra Nikla, Markéty Othové nebo Martina Zeta – Lang byl ovšem ve svém Spícím městě v projevu a způsobu podání, který je nepietní nebo k původnímu dílu zdánlivě bez respektu, radikální. Vypořádání se s minulostí formou jejího přetváření a situování do zcela nových konstelací pak otevřelo otázky týkající se jednak hodnoty normalizačních soch, ale i o toho, jak máme na jejich autory z dané doby nahlížet – i když trochu paradoxně skrze znehodnocování soch samotných.

I v jiných instalacích se Lang snaží vést rozmluvu s modernistickým sochařstvím 20. století. Na vídeňské výstavě Expanded Anxiety (2013) mohl divák vstoupit do nitra sochy Úzkost Otty Gutfreunda (která vznikla na rok přesně sto let před výstavou), a prožít tak fyzicky to, co socha zobrazuje. Lang zde pozměnil obě zažité a neměnné role: z diváka voyera se stal přímý účastník a socha se stala jeho prostorem. S opačným přístupem pracuje, když v galerii vytváří site-specific instalaci, která má sochařské základy. Charakteru místa využívá tak, aby v něm podpořil určité vybrané prvky, přičemž i přes technickou náročnost intervence je výsledek často tak minimální, že si jej divák nemusí ani všimnout – jako v případě díla Světlík, které vytvořil ve Špálově galerii v rámci výstavy Vzpomínky na budoucnost (2009). Naproti tomu na výstavě Procházení zdí (2013) je celá změna zase přiznaná a nápadná: ve středu galerie vytvořil Lang sochu, která zakryla veškeré její části tak, aby vznikl jeden prostor podřízený právě této, ze stereometrických prvků složené soše. Socha-instalace se tak stala ústředním bodem daného místa, které svou přítomností dokonale proměnila.

Jakýmsi pomyslným předělem v Langově tvorbě byla instalace, za kterou získal v roce 2013 Cenu Jindřicha Chalupeckého. Proříznutí stěny Veletržního paláce tak, aby mohl divák pozorovat východ a západ slunce, je natolik efemérním a časové omezeným zážitkem, že ji nelze nepovažovat za bod zlomu. Využití slunce jako hlavního „hybatele“ díla nemá v soudobém českém kontextu mnoho paralel.

V  instalaci Dívka s holubicí zase nechal modernistickou sochu dívenky – ikonu komunistické ideologie, která v sobě spojuje symbol míru, holubici a dítě coby symbol zářné budoucnosti – zabydlet se v galerii, v níž pak socha vytvářela nejrůznější situace. Jejich aktérem a strůjcem přitom byla ona sama jako prodloužená ruka umělce, který sochy dotvářel až na místě tak, aby přímo reagovaly na prostor. Stejně jako v některých předchozích instalacích, i zde se stal předmětem Langova zájmu samotný pohyb, prožívání a život sochy v prostoru.

V roce 2017 vytvořil svou první pomníkovou realizaci, čímž zároveň překročil rámec institucí, ve kterých se do té doby pohyboval – ať už šlo o galerie nebo prostředí AVU (jako na začátku tvorby). Památník Maxe van der Stoela je zároveň komplexní ukázkou Langova uvažování. Namísto vytváření hmotného monumentu je zde použit a dále rozvinut již existující prvek, čímž se v poetických metaforách doříkává historický moment, jež má dílo připomínat. V rozhovoru pro Revue Labyrint Lang uvedl: „Sochařství je zdánlivě na rozcestí, zjišťujeme, že samotný konceptuální přístup, ale ani úzkostné lpění na modernistické tradici samostatně nestačí.“ Lang svým dílem dokazuje, že spojení obojího může i v dnešní době představovat plodný postup, který zároveň přináší nové pohledy na historické problémy, aniž by kopírovalo již zažité vzorce přemýšlení.

Neméně významnou součástí Langovy práce je architektura výstav, která je pro něj – coby autora instalací – stejně podstatná jako vlastní díla v nich prezentovaná. Na výstavě Neklidná figura využil to, co už jej zajímalo ve Spícím městě. Hlavní roli zde přisoudil prvku dříve spíš podružnému a soše sloužícímu, zde však jí dodávajícímu souvztažnost s dalšími fázemi sochařské produkce – totiž soklu, praktikáblu nebo sochařské točně. Tímto aktem zhodnocení něčeho, co sloužilo vždy jen jako podružný prostředek k prezentaci sochy, dostává tento prvek do nového kontextu, aktualizuje jeho funkci a přetváří zažité hierarchie, kdy se daný předmět zájmu nakonec stává rovnocenným druhem uměleckého artefaktu.

Dominik Lang vychází ze sledování svého bezprostředního okolí, které dotváří a modifikuje prostřednictvím instalací a akcí. Jeho konkrétní zdroje inspirace vždy spojuje zájem o způsob provedení a logiku procesu vzniku. Všímá si, jak jsou věci udělané, ať už se jedná o nákup poskládaný v igelitce, nebo sochu Stanislava Kolíbala. Na české scéně ojedinělý je Langův zájem o praktické aspekty galerijního provozu. Jeho nenápadné intervence problematizují samotný prostor galerie (Chatová osada, VAU!, 108,658245 m3), nebo nabourávají divákovo očekávání galerie, jakožto neutrální „vitríny“ na umění (Altán Klamovka, Česká republika). Ve výstavním projektu Udělali jsme téměř všechno pro změnu řeší výstavní proces jako souhru institucionalizovaných rolí (kurátora, architekta výstavy, teoretika atd.). Langovým oblíbeným prostředím je rovněž jeho mateřská Akademie, kterou mystifikuje jednoduchými zásahy (pomyslným rozšířením profesorského sboru pomocí nových přihrádek na poštu, instalováním retardéru do prostoru vrátnice, nebo sušícího se prádla v okně toalet).

Kurátorské aktivity:

2007-11 výstavní program Galerie Jelení, Praha

Jiří Ptáček, Umělec 1/2006

Markéta Kubačáková, Galerie, A2 kulturní týdeník, 19/ 2008, s. 26-27

Monika Ticháčková, Zamilovat se do prostoru?, A2 kulturní týdeník, 31/ 2008

Jakub Stejskal, Mimetické inverzní vzpomínání, A2 4/09

Moje práce se převážně zabývá zkoumáním veřejného prostoru, reakcemi na konkrétní situace a vnímání současné sochy obecně. Nevytvářím pozoruhodné, individuální projekty, které by byly výlučné svou originalitou, je pro mě důležitý soudržný přístup a pracovní metoda. Zajímají mě řešení.

Moje objekty a instalace jsou obvykle formálně velmi precizní, vyrobené z běžných materiálů, pohybují se na hranici mezi uměním, designem a řemeslem (neuměním). Moje práce může být shrnuta jako program.

Důležitým pojítkem a opakujícím se tématem v mojí práci je idea plýtvání časem, prostorem i úsilím v průběhu výroby. Mnoho z mých instalací a intervencí jsou výsledkem časově i fyzicky náročného procesu, instalace často slouží jako důkaz akce. Finální vzhled objektů je obvykle velmi minimální, někdy téměř neviditelný. Zajímá mě jak věci vznikají a k jakému účelu slouží, zároveň i hra s rozdílnými materiály a jejich fyzická a optická kvalita, stabilita, dělení prostoru, které znemožňuje plynulý pohyb, jemné modifikace objektů a prostorů, změny měřítka, nově definované funkce a vlastnosti věcí, vytrhování už existujících věcí z jejich přirozeného kontextu a používání jich k novému účelu, čímž ztrácejí svou předcházející funkci a

význam. Projekty se pohybují od přemisťování vybraných sekcí (prostoru), narušování stability zjevně homogenních prostorů, znejišťování diváka a hraní si s jeho reakcí (která je pro mě také jedním z výstupů mé práce). Dějištěm mých akcí je obvykle a logicky moje blízké okolí - domov, veřejný prostor, škola. Obsah díla je přesně daný jeho kontextem. Jedním z výstupů mé práce je rovina osobního prožitku. Instalace vycházejí z představy konkrétního prostoru nebo situace-interiéru galerie nebo reakce na konkrétní stereotypy.

Některé z nich jsou velmi dočasné, vyvolávají otázky konvenčních systémů, prozkoumávají sociální kategorie jako je soukromé a veřejné. Zaměřuji se na vztah mezi objektem a prostorem, objektem a divákem a pod.

Pod vlivem minimalismu, designu,architektury, ready-madu a estetiky levných materiálů konstruuji svoji ironickou hru se zjevně stabilními koncepty jako je velké a malé, banální a vznešené, pravdivé a falešné.