Pavel Brázda

Malíř Pavel Brázda je příkladem umělce nezlomné vůle, který se i přes desítky let trvající perzekuce ze strany komunistického režimu nevzdal práva na uměleckou tvorbu, byť ji po většinu života nemohl veřejně prezentovat. Na rozdíl od ostatních umělců z tzv. neoficiální sféry nepatřil tento celoživotní outsider do žádného z okruhů známých autorů, jež se vyprofilovali na přelomu padesátých a šedesátých let. Rozsáhlé malířské dílo Brázdy – i jeho ženy, malířky Věry Novákové – se nejen pod vlivem tíživých životních okolností, ale i umělcových osobních preferencí vyvíjelo v izolaci, bez vnějších podnětů a zásahů. Tichá klauzura ateliéru vyhovovala Brázdově nesmiřitelné a samotářské povaze a v jeho tvorbě jej dovedla k osobité umělecké výpovědi o totalitní skutečnosti, zračící se v dokonalé sevřenosti výtvarného rukopisu. Brázda i Nováková spadají do specifické sféry autorů existujících nejen mimo oficiální, ale i mimo neoficiální výtvarné struktury, a jejich objev a opožděný nástup na uměleckou scénu se tak odehrál až po sametové revoluci během devadesátých let minulého století.

Brázdova cesta k výtvarnému umění byla přirozeným vyústěním jeho intelektuálního rodinného zázemí. Vyrůstal obklopen obrazy české meziválečné moderny, měl široký kulturní přehled a příbuzenské vazby na bratry Čapkovy. Kdyby v Československu nezavládl komunistický totalitní režim, pravděpodobně by patřil mezi kulturní elitu. Místo toho byl společně s Věrou Novákovou a s dalšími studenty, v roce 1949 z kádrových důvodů vyloučen ze studia na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v ateliéru Vladimíra Sychry. Tento výsledek politických prověrek zásadně ovlivnil jeho budoucí směřování a přístup k životu. Odsouzení k celoživotní manuální práci se Brázda vyhnul jen díky studiu na Vyšší škole uměleckého průmyslu, které mu otevřelo možnost vykonávat svobodné povolání. V jeho případě se povětšinou jednalo o ilustrace odborné literatury (od lékařské až po přírodovědnou).

Právě v nelehkém období přelomu čtyřicátých a padesátých let vytvořil Brázda několik uměleckých prací, které se pro jeho tvorbu staly emblematickými a které v sobě nesou všeobecně platnou existenciální výpověď člověka v nesvobodné zemi zpodobňovanou autorovou specifickou poetikou. Zatímco jeho raná tvorba vznikající pod hlavičkou jím vymyšleného směru – hominismu – inspirovaného Skupinou 42 se nesla v duchu sociálního cítění a empatie s těmi nejchudšími na okraji společnosti (jako v obraze Ulička u nádraží, 1943–1954), postupem času přešel k obecněji platné a nesmiřitelné osobní výpovědi. Známá díla Obluda čeká, obluda má čas (1949–1950) nebo postsurrealistická vize 5 minut před koncem světa (1945–1953) ukazují nejen jeho precizní schopnost veristické malby, ale především absurditu, tíži a krutosti doby a života vůbec.

Fantasmagorické vize založené na kolážovitém způsobu práce, při kterém se na jednom místě setkává změť symbolů, odkazů, fragmentů a bizarností Brázda během padesátých let nekonvenčně, pod vlivem naivního umění, na chvilku přetavil do úplného protipólu v několika stylizovaných, idylických obrazech s radostným motivem slunce, žní a přírody – jako např. Dobromil a Dobromila (Postel je tvůj kostel) z roku 1953 nebo o rok mladší Žně plné slunce. Návrat k předmětné realitě demonstrovaný v rámci série realistických kreseb a maleb zachycujících bezprostřední autorovo okolí, jako v případě portrétu jeho ženy Věra s brýlemi (1955) nebo Zpustlé továrny, vyvrcholil v obraze Chodící krabice (1954). Stylizovaná banální událost se zde potkávás věcností zobrazení a prozrazuje,jakým směrem se Brázda napříště vydá.

V průběhu padesátých let postupně vytvářel svůj osobitý styl, v jehož středu nadále zůstává člověk a jeho žitá, bezprostřední realita, kterou Brázda groteskně zpodobňuje s ironií sobě vlastní, když odkazuje k pomíjivosti lidského setrvávání v absurdním světě a marnosti jeho snažení. Člověk-muž se stal hlavním námětem v sérii astronautů, motocyklových závodníků anebo v protiválečném cyklu Válka proti lidem (1956–1959). Právě v tomto období dochází k definitivní změně stylu malby do polohy, která se stala pro Brázdu nejpříznačnější a kterou charakterizovalo zjednodušení, geometrizace námětu, plošnost a zářivá barevnost. Tento styl, jejž autor vyvinul během práce na cyklu závodníků, se v jeho tvorbě usídlil, zrál a – po období experimentu s novými materiály v šedesátých letech a po recyklaci naučených postupů během normalizace – se konečně i navrátil v cyklu Lidská komedie vytvářeném v posledním desetiletí Brázdova života pomocí počítače. Stovky mikropříběhů vzešlých z Brázdova pozorování reality tak v roce 2013 zaplnily sály Obecního domu od podlahy až ke stropu.

V uvolněném období šedesátých let 20. století se mohl tehdy čtyřicetiletý Brázda prvně, ve společnosti dalších desítek účastníků, prezentovat svými díly na veřejnosti, a to nejprve v rámci bratislavské výstavy uspořádané u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR v roce 1965 a následně pak na 1. pražském salonu v roce 1967. Jeho Podobizna otce a další dva obrazy ovšem mezi množstvím dalších děl žádné pozdvižení nevzbudily. První samostatnou výstavu měli manželé Brázdovi až o několik let později, konkrétně v roce 1976 v Divadle v Nerudovce. V případě Brázdy se ono vykročení z anonymity a začleňování umělce do tehdejšího výtvarného dění začalo uskutečňovat teprve v průběhu osmdesátých let. V roce 1988 vystavoval na Salonu pražských výtvarných umělců, tehdy už ovšem jako samozřejmá součást neoficiální české výtvarné scény. Jeho význam jako jedni z prvních rozpoznali autoři shromáždění kolem časopisu Revolver Revue. Dalším, kdo Brázdův přínos a nekonvenční přístup naplno ocenil, byl Milan Knížák, který jeho obrazy v roce 2000 zařadil do stálé expozice Českého poválečného umění v Národní galerii. Na témže místě se pak v roce 2006 odehrála také Brázdova retrospektivní výstava, k níž vyšla i jeho první monografie.

2013
Kol. autorů, Pavel Brázda, Lidská komedie, katalog výstavy, Obecní dům, Praha, 2013

2008
Kol. autorů, Brázda – Obluda čeká, obluda má čas, Týdeník Respekt, Praha, 2008

2006
Kol. autorů, Brázda, Argo, 2006

2003
Petr Volf, Na začátku je čára, Rozhovory s výtvarníky, Paseka, 2003

2002
Milan Knížák, Vedle umění (1996-2001), Národní galerie v Praze, Praha, 2002

2000
Miloš Doležal, Pavel Brázda, Pestré hlavy, Pražské kulturní centrum Anděl, Ženské domovy, Praha, 2000
Pavel Brázda, S klidem k lidem, katalog výstavy, Mánes, Praha, 2000-2001

2015
Petr Volf, 9 automobily, motocykly, V zajetí rychlosti, in: Sport je umění, 2015, s. 368-405

2011
Přemysl Arátor, Ještě není konec světa, in: Ateliér, 2011, 24, s. 4

2007
Miroslav Zelinský, Monolit Brázda, in: Prostor Zlín, 2007, 2, s. 27-28

2006
Jan H. Vitvar, Brázda na okraji umění, in: Respekt, 2006, 31

1996
Věra Jirousová, Malířská dvojice Věra a Pavel Brázdovi, in: Prostor Zlín, 1, 1996, s. 9-10

2013
Pavel Brázda, Lidská komedie, katalog výstavy, Obecní dům, Praha, 2013

2010
Pavel Brázda, Věra Nováková, Argo, Praha, 2010

2001
Pavel Brázda, Viktor Karlík, katalog výstavy, Galerie Klatovy/Klenová, 2001

1998
Pavel Brázda, Věra Nováková, Obrazy z 60. a 90. let, katalog výstavy, Galerie bratří Čapků, Praha, 1998