Alexandr Pečev

Alexandr Pečev patří ke generaci umělců, nastupujíc í v 80. letech 20. století. Studoval tehdy sochařství na AVU u prof. Axmana (absolvoval v roce 1988). Ještě za studií se zúčastnil v roce 1987 výstavy zvané Konfrontace. Tato setkání umělců v neoficiálních prostorách (soukromé ateliéry, dvory domů) v té době manifestovaly touhu mladých umělců demonstrovat svůj vlastní názor. Typické bylo, že převážnou většinu vystavujících tvořili studenti AVU nebo VŠUPM. Aktivity Konfrontací jim umožnily otevřít ventil a dostat se ven z fádní atmosféry výuky na vysoké škole. Na konfrontačních výstavách umělci samozřejmě vystavovali díla vytvořená doma, nikoliv ve škole. To umožnilo umělcům reagovat na soudobé trendy světového umění. Jedním z těchto trendů byl příklon k expresi. To ovlivnilo i ranou práci Alexandra Pečeva. Ve své mimoškolské práci reagoval právě na tento směr. Pečev vytváří v souladu s tehdejší estetikou barevné neoexpresivistické skulptury z laminátu. Jsou to figurální záležitosti: převážně rostlinné a zvířecí motivy, stylizované do mytických podob. Pečev sám říká, že ho tehdy zajímal návrat ke kořenům, pravzorům a pramýtům. Prvotní nadšení z neoexpresionismu, které provázelo tvorbu většiny konfrontačníků, postupně vyprchalo. A navíc rok 1989 otevřel nové možnosti sdílení internacionálního prostoru. Brzy se generace seznamuje s faktem, že to není jen expresionismus, který může stát za současným uměním. Od roku 1991 nastává v díle Pečeva změna. Začíná tvořit cyklus soch, které nesou název Krajina. Autor sám o sobě říká, že je krajinář – krajina ho fascinuje. Sochy jsou z laminátu, ale také cínu a bronzu. Jejich forma má specifický charakter: je to výřez – jako by sochař vzal rýč a vyryl část krajiny v podobě krychle s vysokým reliéfem na vrchní straně. Některé tyto krajiny kombinují základní materiál s různými předměty, jako třeba s kartáči, skleněnýma očima vycpaných zvířat, plácačkou na koberce či skládačkami letadýlek. Sochař tyto předměty chápe jako oživení jinak strohé, nebarevné skulptury. A zároveň jde i o vyjádření symbolického setkání krajiny se světem masové produkce. V posledních pracích objevil pro sebe nový materiál – polyuteran, z něhož vyřezává krajiny a stavby. Ty jsou pokračováním předešlých krajin. Vzdalují se ale předešlému oragničtějšímu jazyku a jsou daleko geometričtější. Ostře řezané tvary jsou sice čitelné (jaksi realisticky pojaté), ale zároveň tvarově zjednodušené, takže vzniká dojem jakési abstrahující stylizace. Obsahově navazují na předešlé období: jedná se o setkávání přírody a industriálního světa, jako je tomu například v díle Výlet do Tater (2010). Alexandr Pečev patří k tvůrcům, kteří nejsou příliš viditelní v ruchu umělecké scény dnešních dní. Přesto jeho tvorba má své místo ve světě nových technologických postupů a ve světě touhy vyjádřit pocit ze současného životaběhu.