Křižovnická škola

Křižovnickou školu lze vnímat jako volnější uskupení výtvarných umělců, hudebníků, literátů a teoretiků, pro jejichž setkávání a názorovou výměnu sehrála zásadní roli česká hospoda. Byla to ovšem i politická situace v období konce 60. a počátku 70. let, která umělce nutila k sebevyhranění se proti oficiální kultuře a politickému establišmentu. Vzhledem k proměnlivému zapojování se jednotlivých umělců do aktivit Křižovnické školy, není jednoduché časově vymezit její trvání.
 

Historické rozfázování

Vladimír Borecký ji v knize Odvrácená tvář humoru (vyšlo v Praze 1996, s. 79-81) dělí do šesti úseků, kdy první období 1958-1962 je určitým předvojem, během něhož se někteří představitelé českého informelu (například Zdeněk Beran, Antonín Tomalík, Antonín Málek nebo Zbyšek Sion) scházejí v pražské hospodě U Křižovníků. V tomto období, za přispění dalších členů údajně vzniká označení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Druhý úsek, kdy se Karel Nepraš a Jan Steklík prohlašují za ředitele školy, je rámován obdobím 1963 – 1967, ve kterém se připojují i teoretici Ivan Jirous, Věra Vařilová (později Jirousová), Josef Kroutvor a Naďa Řeháková spolu s řadou hudebníků. Později se kvůli rekonstrukci hospody U Křižovníků pravidelné schůzky přesouvají do hospody U Svitáků nebo U Soudku. V sedmdesátých letech ve „čtvrté fázi školy“ je centrum schůzek stále v hospodě U Svitáků. Někteří členové jsou v této době vězněni, Ivan Jirous poprvé v roce 1973, další jsou nuceni k emigraci (Olaf Hanel a Vratislav Brabenec emigrují do Kanady. V osmdesátých letech energie skupiny slábne. V porevolučním kvasu je Křižovnickou školou připravována první samostatná výstava, která proběhne Praze, Brně, Veselí na Moravě a v Opavě v letech 1991 a 1992. Rozdělení Vladimíra Boreckého je však jen jedno z celé řady možných, které se výrazně liší i podle jednotlivých členů. Například Olaf Hanel mluví o období bezdůvodného veselí (před rokem 1968) a období katastrof. Daná periodizace a nejasnosti s ní spojené jen podtrhují mystifikační charakter celého uskupení.
 

Hospoda

Vedle politických perzekucí a celkového dobového útlaku je výstižná poznámka Karla Nepraše v pořadu Alternativní kultura (Česká televize 1998, díl 5) : „… v tý době nic nebylo, člověk dělal něco doma, no a pak šel do hospody mezi kamarády. Tak kam se dalo jít jinam, žádná veřejná kultura nebyla.“, ukazující k absenci kulturního dění a kulturní svobody. Hospoda, jako místo názorové výměny, přátelských setkání a neodmyslitelně jako místo konzumace alkoholu, se stává tavícím kotlem Křižovnické školy. Každodenní realita a její banálnost členy KŠ přitahovala. Během jejich setkání se o umění nehovořilo a umění se nevytvářelo. „Hospodská romantika“ (označení členky KŠ Naděždy Plíškové) tkvěla čistě v setkání společenství, v hraní her, pozorování dění v lokále a také v pseudo-úředním zápise. KŠ měla rozdělené role mezi své hlavní členy. Jednotlivé posty (ředitel, sekretářka, tajemník, ministr vnitra, koordinátor pivních vzorků, …) odkazují opět k absurditě doby, kterou takto podrývají.
 

Hospodské prostředí je reflektováno i v tvorbě některých členů – v objektech Naděždy Plíškové a kresbách a kolážích Jana Steklíka. Samotná skupina nevytvářela umělecké artefakty, ale její členové se účastnily nejrůznějších autorských akcí (Olafa Hanela nebo Rudolfa Němece), z nichž některé můžeme zpětně označit jako happeningy. Nejvýraznější je v tomto ohledu působení Eugenia Brikcia a vliv Zorky Ságlové.
 

K lidové zábavě patří také lidová hudba, tu zajišťovala Sen noci svatojánské band, založená na popud Karla Nepraše po vzoru předešlého dechového tělesa skupiny Šmidrů.
 

Čistý humor bez vtipu

Zábava bez pointy, hospodský podnapilý rozhovor, vytváření zbytečné kategorizace prostředí, popírání sama sebe, mystifikace a s ní spojené vytváření osobních legend patří mezi prostředky „humoru bez vtipu“ Křižovnické školy. Vzývaným básníkem, oblíbeným už skupinou Šmidrů, byl Václav Svoboda Plumlovský, jehož verše jsou příznačně bezelstné a naivní. Spontánní a vážnosti zbavená zábava je vzdorem proti diktované skutečnosti.
 

Neumění

Přestože se Křižovnická škola bránila vytváření artefaktů i označení svých akcí jako happeningy, nějaké artefakty, které dnes dokládají aktivity školy, přeci jen vznikly. Nejen z dokumentárního hlediska je důležitý soubor fotografií Heleny Wilson – tzv. pivní kalendář, který zachycuje jednotlivé členy při pití piva v hospodě U Svitáků. Soubor vznikal během křižovnických setkání vždy v posledním týdnu v měsíci roku 1972. Fotografie Heleny Wilson jsou zároveň nosnými informacemi i o řadě dalších uskutečněných akcí, jež dokumentovala.

Dalšími artefakty pak mohou být absurdně laděné zápisy ze setkání a pivní protokoly, jejichž hlavním tvůrcem byl Jan Steklík, který spolu s dalšími členy pořizoval odběry a záznamy o kvalitě piva a prostředí v různých českých hospodách. Zásadním poselstvím Křižovnické školy je však negace umění v protipólu k zumělečtění života a prožívání každodennosti na jiném stupni vnímání.

2013
Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu a její akce na fotografiích Heleny Wilsonové, galerie Fons, Pardubice

2012
Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, DOX - Malá věž, Praha

1994
Karel Nepraš, Jan Steklík: Křižovnická škola, výstavní síň Mastné krámy, Plzeň

1994
Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Galerie města Blanska

1992
K.Š. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Galerie moderního umění, Hradec Králové

1992
Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Dům umění, Ostava

1992
K.Š. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Kabinet grafiky, Olomouc

1991 / 1992
K.Š. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Středočeská galerie, Praha

1972
Karel Nepraš, KŠ, Jan Steklík, KŠ, Dům umění města Brna

1968
Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Hrad Lipnice, Lipnice nad Sázavou