Jiří Žák

Pro uměleckou tvorbu Jiřího Žáka je příznačný esejistický přístup, kterým zpracovává komplexní témata v jejich nuancované podobě a formuluje vlastní mnohovrstevnatou interpretaci, přičemž pracuje primárně v médiu pohyblivého obrazu. Teoreticky vychází především z postkoloniálních studií, jejichž prostřednictvím zkoumá vztah postkomunistických zemí ve východní Evropě k mimoevropským regionům. Zaměřuje se na to, jak se naše minulá i současná pozice v globální síti moci a privilegií přepisuje do našeho vnímání národní identity a politického chování. Také zkoumá, jak spolu interagují média a politická moc a jaký vliv tyto interakce mají na postoje a nálady ve společnosti, především pak ve vztahu k jinakosti.

Jiří Žák k umělecké tvorbě přistupuje jako k metodě poznávání a reflexe, která se neopírá jen o racionální uvažování. Jejím cílem je posunutí, zpochybnění nebo kritické přehodnocení zavedených a zdánlivě fixních rámců či perspektiv, jimiž jako jednotlivci i společnost disponujeme. Jeho práce vycházejí z rozsáhlého výzkumu a analýzy doprovázené autorskou sebereflexí; dokumentárnímu a didaktickému přístupu se v nich Žák ovšem vyhýbá. Místo toho využívá subjektivní, emocionální a poetický jazyk, kterým sleduje několik významových rovin, příběhů a forem narativity. Jeho díla jsou strukturována vrstvenými významy i výrazovými prostředky. Obraz, zvuk, prostor, čas, pohyb či jazyk  představují jednak nástroje pro vytváření příběhové linie, samy o sobě již ale také vyjadřují určité obsahy, vyvolávají asociace a vytvářejí atmosféru. Tímto kumulativním procesem vznikají souvislosti a vazby, které otevírají průchod intuitivnímu a emocionálnímu přemýšlení. To se vpisuje nejen do samotných videí, ale také do jejich prezentace v podobě instalací a environmentů, jež mají imerzivní charakter a diváctvu poskytují další intertextuální souvislosti.

V raných pracích Jiřího Žáka vystupuje jako důležité téma rodinného archivu a selektivnosti paměti. Autor se zde zamýšlí nad procesem tvorby, výběru a organizace archivů, stejně jako nad kolektivním vědomím tohoto procesu při performování vlastního života před kamerou. Ve videu Všechno to mám tady (2013) Žák prostřednictvím příběhu svého dědečka Vladimíra Stuchlíka zkoumá funkce dokumentování rodinného a osobního života skrze oko kamery. Vladimír Stuchlík do tohoto archivu otiskuje svou přítomnost, pohled a narativ, čímž mu zároveň dodává vlastní rovinu významu a interpretace. Jiří Žák pak v rozvíjení těchto myšlenek pokračuje ve svém videu Du forma (2015), kde s použitím dětského vyprávění v němčině, které se prolíná s rodinnými fotografiemi, problematizuje to, co nám rodinné archivy komunikují. Rodinné fotografie se totiž od začátku pořizují za účelem zařazení do sbírky rodinných vzpomínek, a tak si člověk používající aparát – stejně jako lidé stojící před ním – volí konkrétní momenty a zároveň také inscenuje to, co chce, aby bylo pro budoucnost a jeho potomstvo zachyceno a uchováno.

Již v těchto dílech se objevuje zásadní téma, kterému se pak umělec věnuje svojí tvorbou napříč, a tím je otázka narativu. Jiří Žák se zajímá o příběhy a o jejich politický potenciál. Postkoloniální teorie upozorňují na to, že narativ je nástroj moci, který produkuje, upevňuje, opodstatňuje a normalizuje formy nadřazenosti a útlaku. Používání termínu „narativ“ je záměrné, kdy cílem je poukázat na to, že jde o příběh vyprávěný z konkrétní perspektivy, jež je formována určitými zkušenostmi a podmínkami. Problematizuje tak přesvědčení, že existuje jeden velký, univerzální příběh, a namísto toho prezentuje multiplicitu různorodých příběhů vytvářejících složitou mozaiku našeho světa. Jiří Žák často sleduje dominantní narativ a zkoumá, co tato hegemonická perspektiva vynechává. Snaží se o vybočení, vychýlení z obvyklého úhlu pohledu, které jednak upozorňuje na vyfabrikovanost singulární perspektivy a zároveň také umožňuje spatřit příběhy, které byly touto dominantní perspektivou dosud zastíněny.

Ve videu Mateřské město (2015) se Jiří Žák zaměřil na málo známé události související s historií jeho rodného města Zlín, neoddělitelně spjatého se společností Baťa. Hlavním námětem se stala právě reflexe dědictví této firmy, které je v českém prostředí vnímáno skoro výhradně pozitivně. I z toho důvodu začíná video a jeho vyprávění v prostorách místního muzea, ve výstavě věnované slavné rodině a jejímu podniku. Muzeum zde představuje významný rámec, jehož funkce je symbolická a jenž je zároveň konfrontován s kritickým kontrapříběhem, který jeho singulární narativ podrývá. Protagonista ve videu prochází mezi exponáty a v portugalštině vypráví o baťovské kolonizaci brazilských území. Ty byly podrobeny úplné transformaci, původní deštný prales postupně nahradily pastviny, na řekách vznikly vodní nádrže, vybudovaly se fabriky a nová města. Tuto proměnu odrážejí i archivní záběry z brazilského prostředí, které se prolínají s výjevy z Muzea jihovýchodní Moravy a s černobílými záběry běžících strojů a pracujících lidí. Ve vypravěčově výpovědi se přitom vrství několik rovin jazyka – expanzivní slova popisující plány rozvoje, budování a industrializace se střídají s dialogem, který zachycuje interakci mezi nově příchozími a místními a odráží mocenské nerovnosti a paternalismus ve vztahu k jiným. Ve videu se mísí známé a neznámé, je zde přítomen kontrast a napětí, který diváctvo vyzývá k úvaze nad tím, co všechno o naší vlastní minulosti nevíme a co to pro porozumění naší současné identitě znamená.

V sérii videí České ASMR (2016–2017) Jiří Žák apropriuje populární formát videí, která mají v divácích a divačkách vyvolat „autonomní senzorickou meridiánovou odpověď“ spojenou s pocity uvolnění a klidu. Tento typ videí většinou postrádá hlubší obsah a soustřeďuje se hlavně na smyslový prožitek. V pracích Jiřího Žáka naproti tomu vystupuje performerka, která šeptem vypráví o českém zbrojním průmyslu a jeho exportu do zemí severní Afriky a jihozápadní Asie nebo o fungování české ekonomiky na poli globálního trhu. Hladí při tom atlas půjčený z knihovny, rozebírá zbraň anebo rozbaluje bonbóny, které následně drtí na prach. Tím napodobuje činnosti v ASMR videích běžné, přestože předměty a aktivity zde vybrané nejsou zvoleny jen pro své zvukové kvality, ale tak, aby vyprávění performerky doplňovaly a dále rozvíjely. Jiří Žák tuto sérii publikoval na YouTube, díky čemuž ji shlédl i jiný typ publika než ten z uměleckých galerií. Z komentářů je přitom patrné, že některé sledující konfrontace s neplánovým obsahem překvapila a přiměla je k reflexi, zatímco jiní se k němu stavěli spíše lhostejně a do videí si projektovali svá vlastní očekávání.

Následující díla Lovcova noc (2016), Rozštěpený epistemolog (2017) a Neglect Syndrom Politics (2017) otevírají novou tematickou kapitolu v tvorbě Jiřího Žáka. Autor se zde věnuje problematice médií, šíření informací v digitální době anebo polarizaci a tříštění společnosti. Ve videu Lovcova noc zkoumá téma dezinformací a jejich roli v utváření veřejného mínění o vojenském konfliktu v Sýrii. Těžištěm videa je anonymní výpověď, monolog neznámé osoby, která sdílí své úvahy o produkci, fabrikaci a manipulaci s informacemi. Jde o angažované vyprávění, které naznačuje, že vypravěč není pouze vnějším pozorovatelem, ale někým, kdo je do tohoto světa přímo zapojený. Tento narativ dále doplňuje dějiště videa, které se nachází ve vystěhované kancelářské budově. Neznámý průvodce a kameraman současně prochází opuštěnými chodbami a místnostmi a postupně odhaluje pozůstatky, možné důkazy, které naznačují, že zde v minulosti byla trollí farma. Tyto záběry jsou přerušovány rozostřenými kmitajícími obrazy zničených budov, fragmenty tváří, siluet, krajin. Jsou to obrazy, které mají oslovovat veřejnost, vyvolat její empatii, ale v současné mediální situaci mohou být využity jakýmkoli způsobem. Výsledkem je paralýza a odtažitost veřejnosti v důsledku zahlcené protichůdnými informacemi, v nichž nelze nalézt stabilní, spolehlivé tvrzení, resp. pravdu.

Na toto dílo navazuje video Rozštěpený epistemolog (2017), které se dotýká tématu post-pravdy. Umělec v něm klade následující otázky: O co se můžeme v dnešní době opřít? Na jaké poznatky se můžeme spolehnout? Co nám pomůže v orientaci v každodenní záplavě zpráv? Tanečnice Meïmouna Coffi střídavě ukazuje pravou a levou ruku a zároveň popisuje, o kterou ruku se právě jedná. Zdá se to jednoduché a přímočaré, ale její pohyb a mluvené slovo se postupně zrychluje a to, co bylo dříve zřetelné – vpravo, vlevo, nahoru, dolů – se začíná slévat. Pohyby, které jsou nám tak známé a které nám pomáhají ovládat naše mobily, tablety, notebooky či chytré hodinky, se tu transformují do podmanivého a matoucího tance. Choreografie se prolíná s rozechvěnými fragmentárními záběry a se slovním narativem, jenž občas zaznívá z úst performerky a jindy se zas objevuje napsaný na obrazovce. Útržky, citace, pohledy a hlasy se tak ve videu vrství do závratné koláže připomínající právě roztříštěnost, která současné době dominuje.

Tříkanálové video Neglect Syndrom Politics (2017) opět kombinuje pohybovou a narativní performanci jednoho protagonisty, tentokráte tematizující polarizaci společnosti. Příběh ukazuje, jak jedna strana odmítá druhou, kvůli čemuž dochází k postupnému existenciálnímu nesouladu. Tento konflikt se přepisuje do výpovědi herce, a především pak do jeho tělesnosti, kdy jedna část těla pozvolna přestává komunikovat s tou druhou, a pohyb se tak stává stále náročnější a nemožnější. I toto video se – podobně jako Lovcova noc a Rozštěpený epistemolog – odehrává v prázdné budově. Nejedná se však o neutrální prostor. Prázdnota tu má svoji významovou rovinu, v interakci s performery a kamerou vytváří napětí a zároveň otevírá prostor pro imaginaci diváctva. Pohyb a přemlouvání performera či performerky není jednoznačné ani popisné. Cílem není obsáhnout téma v jeho úplnosti, ale prozkoumat jeho emocionální polohy a vyvolat podněty pro intuitivní a asociativní uvažování.

V této rovině pokračuje i další práce Incantation of the Real (2019), která představuje zvukovou krajinu vytvořenou kombinací zvuků přírody, elektronické hudby a několika hlasů a zpěvů v češtině, arabštině a angličtině. Poetické vyprávění protkávané rituálním zaříkáváním a zaklínadly reaguje na postupující klimatickou krizi a její ničivý dopad na oblast Levantu, který je nesrovnatelně větší, než je v současnosti v Evropě. Narativ práce poukazuje na krátkozrakost a privilegovanost ekologických požadavků globálního severu a na jejich spoluúčast na globálních klimatických problémech. Zároveň je však – podobně jako i ostatní práce Jiřího Žáka – emocionálně angažovaný: obřadné zaříkávání korporátů a globálních mocností není racionální kritikou, ale spíše pocitovým vyrovnáváním se s environmentální úzkostí a žalem.

Incantation of the Real naznačuje návrat Jiřího Žáka k reflexi střední a východní Evropy a jejich vztahu k postkolonialismu. Umělec ve svých dílech dlouhodobě problematizuje přesvědčení, že české společnosti se kolonialismus a neokolonialismus netýká. Poukazuje při tom na různé formy mezinárodních a transnacionálních ekonomických, politických a kulturních vztahů, z nichž Česká republika a okolní země těží, aniž by vnímaly nutnost svou roli v upevňování globálních nerovností reflektovat. Tato kritika zaznívá také v díle DeepReal Havel (2020), ve kterém Jiří Žák využívá technologii deepfake za účelem převyprávění promluvy Václava Havla při přijímání ceny Indiry Gándhiové v roce 1994. Původní proslov, ve kterém Havel vyzdvihuje dekolonialismus a pád komunismu jako nejvýznamnější události druhé poloviny 20. století, autor ve spolupráci s výzkumníky Ondřejem Horkým-Hlucháňem a Tomášem Profantem přepsal v kontextu současných postkoloniálních teorií. Společně tak přehodnocují Havlovy myšlenky a postoje a poukazují na jejich ukotvenost v dobovém kontextu. Zároveň aktualizují jeho komentář k současnému stavu světa a v novém znění upozorňují na dopady západního neoliberalismu a kapitalistické demokracie, zejména na prohlubování nerovností či zhoršování klimatické krize. Vize globalizovaného, pluralistického světa, o kterém Havel v roce 1994 hovořil poměrně idealisticky, se zde stává více sebekritickou a zdůrazňuje význam spoluodpovědnosti na procesu směřujícímu ke globální spravedlnosti. Ve videu se díky deepfake technologii známá tvář Václava Havla prolíná s tvářemi performerky a performera, aby se nakonec znovu rozplynula a vrátila k původním rysům herce a herečky. Jiří Žák se tak nesnaží historii revizionistickým způsobem přepsat – v minulosti namísto toho ponechává vazbu k současnosti a v současnosti zase otisk minulosti. Právě v tomto dějinném navrstvení nabízí prostor pro promýšlení dalších kroků do budoucnosti.

V letech 2018 a 2019 se Jiří Žák začíná opět zabývat problematikou českého a československého zbrojního průmyslu a jeho rolí při spolupráci s mimoevropskými státy. Tohoto tématu se dotkl již ve svém díle České ASMR a po několika letech jej dále rozvinul v dlouhodobém multimediálním projektu Epilog dlouhého přátelství, ve kterém zkoumal ekonomické a politické vztahy Československa – a později České republiky – se Sýrií. Projekt je rozdělen do kapitol, přičemž každá z nich do hloubky rozvádí jednu tematickou linku: nastiňuje genezi, souvislosti a kontext přibližující dynamiku česko-syrské spolupráce, politické strategie napříč vládními režimy, pojetí české národní identity či význam zbrojního průmyslu v mezinárodních vztazích. Autor tak hledá provázanost minulosti s přítomností a to, jak tento vztah formuje historické a současné narativy, vnímání naší identity i vymezení se vůči druhým. Tomuto námětu se dále věnuje i v práci Nedokončený milostný dopis (2022), kde prostřednictvím metafory milostného dopisu zkoumá česko-syrský ekonomický vztah a s ním i otázku, jakou roli v něm sehrálo české zbrojařství. Poukazuje zde na to, jak se politické a ekonomické elity snažily tuto část českých dějin upozadit a bagatelizovat význam i rozsah jejich spolupráce, a pracuje při tom s napětím vyvolaným konfrontací obrazu mírumilovného a nevýznamného českého národa s historickými i nedávnými událostmi, které naznačují opak.

Téma vztahů České republiky a regionu jihozápadní Asie^[1] Jiří Žák v současnosti dále rozvíjí: pokračuje ve zkoumání diplomatické role českého zbrojařského průmyslu a zároveň se věnuje i dalším aspektům vojenských konfliktů v tomto regionu. Společně s divadelní skupinou 8lidí tak například připravili sérii přednášek pro veřejnost s pozvanými hosty a hostkami, kteří zde danou problematiku rozebrali z různých úhlů pohledu a s cílem publiku otevřít již první, výzkumnou část projektu. Tím ji také definovali v rovině participativního procesu. Tyto přednášky jsou součástí společně připravovaného divadelního projektu We love shooting, který se zaměří na vliv České republiky v globálním kontextu současných válečných konfliktů.

Dlouhodobá práce na tématech, která reflektují nerovné mocenské vztahy či otázku privilegovanosti, a především pak problematizují hegemonické narativy a produkci jinakosti z pohledu postkoloniálních teorií, Jiřího Žáka přivedla i k obecnější reflexi dekolonizace a jejího vztahu k umění. V roce 2022 tak pro Artyčok.tv připravil kurátorský výběr uměleckých videí nazvaný Zamést si před vlastním prahem, kde v úvodním textu přibližuje aktuální diskurz k tomuto tématu. Ten situuje do místního geopolitického rámce a při tom se zároveň zamýšlí, co tento diskurz do umělecké a kulturní praxe přináší a jaká jsou jeho úskalí. Ve svém o rok starším textu Neautoritativní poznámky k dekolonizaci v současném umění, tedy v příspěvku do zinu u příležitosti performance Gutta v prostoru Cross Attic (2021), Jiří Žák zase přemýšlí nad praktickými aspekty dekolonizace v umělecké praxi a definuje zde některé principy své dekolonizační práce.

^[1] V kontextu dekolonizace je název „Blízký východ“ považován za problematický. Toto označení vzniklo v období britské kolonizace regionu jihozápadní a západní Asie a bylo založeno na eurocentrickém pohledu na tuto oblast. V současné době je navrhovanou alternativou buď pojmenování geografické nebo pojmenování podle kulturních regionů, které používá samotné obyvatelstvo těchto oblastí: např. Levant, Mashriq a Maghreb. V posledních letech se používalo také označení WANA nebo SWANA region – z anglického (South) West Asia a North Africa –, které kromě (jiho)západní Asie zahrnuje také severní Afriku. Tyto diskuse se však dynamicky vyvíjejí a jednotlivé komunity preferují různá označení. Nejlepší je se tak vždy poradit a naslouchat lidem, kteří z tohoto regionu pocházejí.

Projekce (výběr):

2017
Rozštěpený epistemolog, Marienbad Film Festival, Mariánské Lázně
Rozštěpený epistemolog, Mezinárodní filmový festival BRNO16, Brno

2016
Noc lovce, sekce experimentálního filmu Fascinations, Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Jihlava
Mateřské město, Galerie ART, Brno

2015
Mateřské město, sekce experimentálního filmu Fascinations, Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Jihlava
Mateřské město, Seminář Motivace v baťovském systému, Zlín

2014
Všechno to mám tady, Schnongs FilmFestival, Dessau, Německo
Všechno to mám tady, The Laois Arthouse, Stradbally, Irsko

Artyčok.tv
https://artycok.tv/cs/post/zamest-si-pred-vlastnim-prahem

Katalogy

2022
DON, Tamás et al. Borderline Case. Contemporary Reflections on Central-Eastern European Identity. Debrecén: MODEM Center for Modern and Contemporary Art, 2022.

2021
Chtěl_a jsem další zkušenost: Ateliér hostujícího umělce AVU - Šaloun: 2007-2018. Praha: AVU, 2021.

2020
Cena Jindřicha Chalupeckého 2020. Praha: Společnost Jindřicha Chalupeckého, 2020.

FOLGADO, Alba, GATTI, María Alejandra, HABLARENARTE. Término, Termino, Terminó. Reflexiones semánticas sobre políticas imprecisas. Madrid: Hablarenarte, 2020.
www.hablarenarte.com/uploads/proyectos/317_2229.pdf

KVOČÁKOVÁ, Lucia, SIKORA Piotr eds., The new dictionary of old ideas. Praha: MeetFactory, 2020.

JEŘÁBKOVÁ, Edith et al. Zvuky krize = Sounds of crisis. Vydání první. Praha: Centrum pro současné umění, 2020.

AL-ALI, Matěj et al. A co nám zbývá teď?. Ústí nad Labem: Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2020.

2017
CÍSAŘ, Karel et al. Start up VI, 2016-2017: Galerie hlavního města Prahy. Praha: GHMP, 2017.

2014
I v kávové lžičce se odráží slunce: Šalounův ateliér. Praha: Akademie výtvarných umění, 2014.

LANG, Dominik, JEŘÁBKOVÁ, Edith. Lapidárium - Ateliér sochařství. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2014.

Publikace

2021
Distant Journey through the Desktop [Jiří Anger & Jiří Žák], 2021, [in]Transition: Journal of Videographic Film & Moving Image Studies, vol. 8, no. 1

2018
PAVLÍK, Matěj et al. Ada Kale, alternativní fakta o nejsevernější islámské exklávě v Evropě po roce 1902 = Ada Kaleh, alternative facts about the northernmost islamic exclave in Europe after 1902. Vydání první. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2018.

2022
Martin Netočný, Co zmůže přehlídka umění?, Artalk, 2022
https://artalk.cz/2022/10/24/co-zmuze-prehlidka-umeni/

Martin Vrba, O podrývání nacionalismu ve vizuální kultuře, Art&Antiques, 2022
https://www.artantiques.cz/o-podryvani-nacionalismu-ve-vizualni-kulture

Alžběta Žabová, Šárka Mattová, Nikdo sem nepatří víc než vy. Festival Fotograf se věnuje různým podobám extremismu v současném světě (rozhovor s kurátorkou Terezou Rudolf, Jiřím Žákem a politologem Janem Charvátem), Rozhlas Vltava, 2022
https://vltava.rozhlas.cz/nikdo-sem-nepatri-vic-nez-vy-festival-fotograf-se-venuje-ruznym-podobam-8831934?fbclid=IwAR1Z0E57oW0vQQAJXXwHKWGwuuLDY-kiDGZi0fQMoFcn5ad3_yj-zEhKmnY

Martin Trdla, Samopaly v rukou teenagerů. Umělec ukazuje, jak Češi dodávali zbraně Sýrii, iDNES, 2022
https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/jiri-zak-galerie-vystava-ceskoslovensko-syrie-zbrane.A220225_093609_liberec-zpravy_jape

Tomáš Mařas, Jiří Žák v OGL: Expozice o exportu českých zbraní na Blízký východ (rozhovor s umělcem a kurátorkou Veronikou Čechovou), Český rozhlas, 2022
https://liberec.rozhlas.cz/jiri-zak-v-ogl-expozice-o-exportu-ceskych-zbrani-na-blizky-vychod-8690265

2020
Matěj Forejt, Výkladový slovník střední Evropy, Artalk, 2020
https://artalk.cz/2020/03/11/vykladovy-slovnik-stredni-evropy/

Eva Skopalová, Jiří Žák: Dlouhé stíny (rozhovor), Artalk, 2020
https://artalk.cz/2020/06/24/jiri-zak-dlouhe-stiny/

Noemi Purkrábková, Mluvit společně, nebo mluvit spolu?, Artalk, 2020
https://artalk.cz/2020/12/21/mluvit-spolecne-nebo-mluvit-spolu/

2019
Martin Blažíček, Laterna magika není jednoznačný fenomén, Artalk 2019
https://artalk.cz/2019/07/10/laterna-magika-neni-jednoznacny-fenomen/

Jiří Gruber, Pravda leží kdesi ve střepech, Artikl, 2019
http://artikl.org/vizualni/pravda-lezi-kdesi-ve-strepech

2017
Jakub Gawkowski, Scrawling and scribbling for a good cause, Szum, 2017
https://magazynszum.pl/na-kolanie-ale-w-slusznej-sprawie-scrawling-and-scribbling-for-a-good-cause/

Ada Muntean, How I learned to be contemporary #1, Revista – ARTA, 2017
http://revistaarta.ro/en/how-i-learned-to-be-contemporary-1/

Viktor Čech, Soustřeď se, mysli na ruce, Artalk, 2017
https://artalk.cz/2017/04/12/soustred-se-mysli-na-ruce/

Ludvík Hlaváček, Umění a (post)pravda, Artalk, 2017
https://artalk.cz/2017/04/12/umeni-a-postpravda/

Naďa Klevisová, Výstavní cyklus start-upů představuje umělce Žáka, ve videích a filmech hledá význam pravdy, Hospodářské noviny, 2017
https://vikend.hn.cz/c1-65688090-jiri-zak-start-up-colloredo-mansfeldsky-palac-ghmp-vystava

2015
Tereza Záchová, NO EXIT, Artalk, 2015
https://artalk.cz/2015/10/13/no-exit/
 

2018
Rozhovor Jiřího Žáka s Gabi Ngcobo, Dekolonizace je špinavý proces, Artalk, 2018
https://artalk.cz/2018/04/30/dekolonizace-je-spinavy-proces/

Rozhovor Jiřího Žáka s Ruth Noack, V současném světě je míst pro diskuzi stále méně a méně, Artalk, 2018
https://artalk.cz/2018/01/15/v-soucasnem-svete-je-mist-pro-diskuzi-stale-mene-a-mene/

2022
Jiří Žák, Zaklínadlo jménem dekolonizace, 2022
https://artycok.tv/cs/post/zamest-si-pred-vlastnim-prahem#9e7e2119-e318-45ed-98b5-ed515bfc89f9

2021
Jiří Žák, Neautoritativní poznámky k dekolonizaci v současném umění, 2021