Milan Cais

Milan Cais (1974) se zapsal do obecného povědomí především jako zpěvák, bubeník, textař, skladatel a scénograf skupiny Tata Bojs, kterou založil společně s Mardošou (vlastním jménem Marek Huňát) v roce 1988, ale je také vynikajícím výtvarníkem. Jeho dílo není třeba žánrově dělit mezi hudbu a vizuální umění, vytváří jednolitý živý organismus. Umělec vždy usiloval propojit obě oblasti, hudbu vnímal přes obrazy a obrazy přes hudbu. Po studiu na Střední grafické škole Václava Hollara absolvoval v roce 1999 pražskou AVU v sochařských ateliérech Huga Demartiniho, Jindřicha Zeithammela a v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida. Jeho výtvarná tvorba má multimediální zaměření, kromě malby a kresby umělec pracuje v oborech sochy, instalace, performance, videa či animace. Jako diplomovou práci vytvořil svůj trojrozměrný autoportrét, mluvícího robota p3D-01, jehož název nějakou dobu používal jako svůj pseudonym, nejčastěji v období hudebních alb Futuretro a Biorytmy. V roce 2000 instaloval v rámci projektu Praha - evropské město kultury na střeše budovy Goetheho institutu monumentální videoprojekci nazvanou Noční hlídač, jejíž počátky lze shledat v objektech vytvořených z částí vlakové soupravy pražského metra a následně instalovaných ve vestibulu na Můstku i přímo v interiérech vagónů samotných, které vznikaly již během autorových studií na Akademii (Zneužití se trestá, 1998). Vyjadřovaly sociální potřebu umělce oslovit veřejný prostor. Noční hlídač se pak stal neoddělitelnou součástí vzhledu budovy Goetheho institutu, jež díky obrovským očím objektu na střeše připomínala bájnou obludu, střežící vltavské nábřeží a panorama Hradčan. Objekt oživil i vzpomínky na špehující režim minulosti, ačkoli původní záměr měl spíš ochranitelský cíl upozornění na různá nebezpečí nočního města. S projekcí očí velkého formátu si pak Cais pohrával ještě v rámci hudebních vystoupení Tata Bojs, jež zaujaly právě neobyčejnou výtvarnou scénografií, kterou umělec s chutí vytvářel.

Setkali jsme se poprvé v roce 2003 v Brandýse nad Orlicí na festivalu Mámení J.A.Komenského, kde Cais zpíval a bubnoval s podporou silné zvukové aparatury nejen na bicí soupravu, ale i železnou sochu věčného poutníka „Den co den“ od Lukáše Rittsteina. Socha byla rozfázovaná do symbolických schodů vzhůru po spirále navařovaných plochých faset, po nichž se dalo lézt a rozeznít je. Na souběžně probíhající výstavě v prostorách místního Konzumu nainstaloval Cais nástěnnou sérii světelných boxů, nazvanou Máma, táta a já s fotografickými portréty sebe a rodičů, před něž do prostoru umístil elektronické hodinové odpočítávače času, prožitého od narození až po současnost. O kousek dál ještě vystavil objekt Nemocná socha, mumlající nezřetelně text skladby Fitter Happier skupiny Radiohead. Socha měla dutou porcelánovou hlavu, vybavenou pro vydávání zvuků malým reproduktorem, s trupem v životní velikosti pokrytým skleněnými korálky, a byla usazená na invalidním křesle, neschopná pohybu. Spojení portrétů skutečné rodiny s neskutečným přízrakem sochy bylo pozoruhodné a zvláštním způsobem esteticky působivé. Varianta instalace Máma, táta a já pak byla v roce 2004 použita pro výstavu V mezičase v Galerii kritiků v Praze a následně i Centru současného umění v Moskvě, stejně jako Nemocná socha pro pražskou instalaci, kde fungovala jako zvukový vysílač varujícího civilizačního poselství.

Rok 2004 byl pro Caise zvláště úspěšný po vydání Nanoalba Tata Bojs a prozaického zpracování písniček v knížce Nanobook, s podtitulem Křehký příběh internetového věku. Vyprávěl o internetovém surfaři iTomovi, jeho přírodně založené dívce Elišce a zatoulaném pejskovi-digitálním robotu Halovi, který vysvětluje lidem zákonitosti Nanosvěta. Dále o profesoru Tečkovi, fanatickém odborníkovi na „nanogamii“, který její aplikací odstraňuje nemocným z těl nakažlivé viry, ale je  posedlý touhou likvidovat nositele virů, nebezpečných pro společnost. Půvabný příběh s happy endem o zachování lidské přirozenosti sepsal Mardoša a Cais rozkreslil, ilustroval a zanimoval jednotlivé figury v uceleném souboru. Za tyto ilustrace získal v roce 2004 od ministra kultury ocenění třetí nejkrásnější knihy roku a za desku Nanoalbum obdrželi Tata Bojs v roce 2005 čtyři Zlaté anděly. V témže roce Cais animoval své ilustrace Nanobooku pro projekce při koncertech kapely na turné Nanotour.

V roce 2005 vynikla Caisova tvorba realizací velkoformátové malby na zdi foyeru Švandova divadla v Praze, nazvané Sunday, Bloody Sunday, jež vznikla z originálního nápadu divadla reflektovat  inscenaci hry Poručíka z Inishmoru, pojednávající o teroristovi irské republikánské armády, který v boji za národní samostatnost si hraje na otrlého gangstera z akčních filmů. Z Caisova obrazu na nás hleděl s pistolkou v ruce dětsky nevinný a komiksově roztomilý chlapeček, polovinu tváře s jedním okem vytřenou v omítce hadrem do běla. Kus od něj letěla vážka, s dráhou letu označenou šipkou. Cais pojal obraz na způsob anonymního městského díla „street artu“, jakožto pozastavení nad teatrálním dějem v interiéru, fascinován groteskní absurditou námětu. Téhož roku se zúčastnil realizace ve veřejném prostoru objektem Voyeur na Žižkovském vysílači v rámci festivalu Entermultimediale 2 (festival Entermultimediale 1 se konal v roce 2000 na Pražském hradě), ale také kolektivní kreace Zahrady fantazie a hudby v českém pavilonu na světovém EXPO v japonském Aichi. Dále se účastnil výstavy Imprese v pražském Rudolfinu (kurátorka Simona Vladíková), kam umístil dvě významné instalace – Vesmírnou odyseu a Otec a syn. Vesmírná odysea byla původně plánovaná na morový sloup druhého Hradčanského nádvoří, kde měl být napíchnutý na obelisk kosmonaut a levitovat v blízkém sousedství Sv. Jiří s drakem. Tato práce byla míněna jako historický kontrapunkt s poctou režiséru Kubricovi, jenž ve svém filmu 2001:Vesmírná odysea chtěl pomocí monolitického obelisku vytvořit časoprostorovou spirálu pomíjivosti a věčnosti zároveň. V druhé instalaci Rudolfina komunikoval s návštěvníky Caisův Otec a syn – jeden větší a štíhlejší, druhý menší a baňatější, dva fackovací panáci, ispirovaní kymácivými hračkami pro děti, kteří vždycky, když se jim uštědří rána a jsou uvedeni do pohybu, roztomile cinkají.

Otec a syn vytvořili předobraz k první samostatné autorově výstavě v Galerii kritiků v roce 2006, jež měla být pojata jako vizuální deník autorova intimního života, složená z objektů, soch a fotografií. Deníkový záznam nakonec vyjádřil devítiměsíční čas těhotenství jeho ženy a šestinedělí po narození dcerky Evelíny. Výstava byla nazvána 9 + 6 a na základě deníkových kreseb a fotografií autora zahrnovala devět prostorových objektů, vedoucích od metaforického vyjádření spermií děložních zárodků a embryí až k plošnému fotografickému dvojportrétnímu triptychu Tátomam I,II a III, jako jedna ucelená prostorová „reality-show“.

V letech 2006 – 2009 obnovil umělec spolupráci s Petrem Niklem, započatou již v roce 2000 při projektu Praha – město kultury a výstavě Hnízda her v Rudolfinu, interaktivní expozicí Orbis Pictus. Navazovala na duchovní odkaz Labyrintu světa a Ráje srdce J.A.Komenského, kde Cais vystavil Kalimby, fantaskní nástroje z recyklovaných materiálů, jež mohl divák pomocí různých plíšků, mačkátek, táhel, strun a páček rozezvučet. V těchto objektech se uplatnila jeho tendence k interakci v kombinaci s estetickým působením sochařského tvaru na diváka, nadaného představivostí. Projekt se realizoval v širokém mezinárodním měřítku a nalezl své pokračování v roce 2009 v Ekotechnickém muzeu Prahy 6 a ve výstavě Orbis Pictus Play, s výstavní premiérou v pražském Mánesu (2010-2011).

Pojem interakce charakterizoval dílo Milana Caise vždy s jeho snahou oslovovat veřejný prostor i na jeho poslední samostatné výstavě Pod kůží (2011, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě a Wortnerův dům Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích), jejímž leitmotivem byly vzpomínky na autorovu minulost spojenou s hudbou a kamarády, jež ovlivnili podstatnou část jeho života. Byly do ní začleněny i mýtické ikony a objekty popkultury. Výstava reflektovala dobu, kdy vlastnit samolepku ze Západu, k tomu třeba s vyobrazením Indiánů na koni, znamenalo ve školních škamnách velký poklad, stejně tak jako větší počet nahraných magnetofonových pásek s atraktivní hudbou. Vybranými zástupci platonických přátel byly Bowie, Cale, Reed, Zappa a Hendrix aj. V instalaci se základním motivem obřích magnetofonových kazet, vyrobených z materiálů Caisova předchozího života – skříní, peřiňáku, postele a jiných nábytků jeho „teenagerského“ pokojíčku, diváci nahlédli i do jeho soukromí. Objekty Kazet vytvořil autor s ironií a nadhledem jako pomník překonaným hudebním nosičům, jejichž vizuální podoba již není pro mnohé návštěvníky aktuální. V Caisově pojetí se však staly vizuálním objektem a nositelem nových významů i s materiály, z nichž byly vyrobeny.

V roce 2013 u příležitosti 25. narozenin Tata Bojs okouzlila Prahu a další města v regionu světelná koncertní scéna, postavená z LED obrazovek, na nichž se promítaly synchronní projekce. Na podzim téhož roku přilákala množství návštěvníků Caisova světelná instalace velkých mrkajícících očí v gotických obloucích Staroměstské a Malostranské mostecké věže Karlova mostu v Praze, tedy očí dvou věží, u příležitosti prvního ročníku festivalu světla Signal. Někdejší Noční hlídač tak našel své pokračování v Karlově hlídači, v kontrastu staré architektury s dnešním pohledem na město.

S tvorbou Milana Caise pátráme ve vrstvách vlastní paměti a v rejstříku hravých forem se dozvídáme o jiném zajímavém přirozeném světě. Lidstvo už dosáhlo zlomového bodu v ovládání digitálních programů svého vývoje, kdy v blízké budoucnosti metody informačních technologií, molekulárního inženýrství, nanotechnologie či kvantové digitální technologie mohou člověka učinit zcela závislým na rozmarech počasí či ročních období. Možná bude žít s mozkem „in silico“, ale jedinečnost umělecké tvorby a duševní rovnováha umělce přece jen zaručuje přetrvání přirozeného světa.   

Realizace výtvarné a hudební: 2013 – Krakatit, Švandovo divadlo, hudba, Praha 2011 – Labyrint světa a ráj srdce, Divadlo v Celetné, hudba, Praha 2010 – Dneska to roztočíme…, projekt Kašpárek v rohlíku, scénografie pro Jihočeské divadlo, České Budějovice 2010 – Some are – audiovizuální projekt, Central park Žižkov, Praha 2009 – RGM Live Space – návrh a realizace ceny pro mladé začínající hudební skupiny 2009 – Labyrint světa a ráj srdce – scénografie, hudba a kostýmy pro Divadlo v Celetné, Praha 2009 - Nevyřčené ticho – scénografie pro balet Národního divadla 2005 – Kompletní výtvarná režie dvou DVD Nanotour skupiny Tata bojs 2005 – Scénář a režie animovaného klipu k písni Elišce skupiny Tata bojs 2004 – Ilustrace do knihy Nanobook (v roce 2005 za ně obdržel třetí místo ceny Ministerstva kultury v kategorii Nejkrásnější česká kniha) Hudba: V roce 1988 spoluzaložil skupinu Tata Bojs, kde působí jako skladatel, zpěvák, bubeník, výtvarník, scénograf a producent. Natočil s ní zatím osm alb, za které skupina postupně obdržela devětkrát výroční cenu APH Anděl a řadu dalších ocenění. www.tatabojs.cz Příležitostně vystupuje z performační jednotkou Sváteční pop, kterou založil s výtvarníky a hudebníky, Petrem Niklem, Ondřejem Smejkalem a Jiřím Hradilem. 2004 – Audiovizuální instalace „4 Elementy“ pro stálou expozici českého muzea hudby v Praze 2004 – Scénář a režie 3D a 2D animací komponovaného pořadu Nanoalbum live 2003 – Óčko – návrh a realizace ceny hudební televizní stanice TV Óčko 1999 – p3D-01 – interaktivní instalace v hudební prodejně Bontonland v Praze 1999 – Žlutá ponorka – návrh a realizace hudební ceny 1998 – Maxim –  návrh a realizace ceny FAMU festivalu