Miloslav Chlupáč

Do životních osudů Miloslava Chlupáče se hned několikrát negativně promítly tragické události našich dějin, paradoxně to však byla druhá světová válka, která jej nasměrovala k sochařství. Původně začal studovat medicínu, po uzavření vysokých škol vstoupil do učení v kamenosochařské dílně Otakara Velínského, aby nakonec přešel na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Hned po válce se jako předseda studentské rady podílel na její reformě, která ji povýšila na školu vysokou. Právě on se zasloužil o to, že na profesorská místa přišly uznávané autority jako Emil Filla, František Tichý, Jan Bauch, Bedřich Stefan či Josef Wagner. U posledně jmenovaného pak studoval i on sám. Chlupáčova generace, v níž byla celá řada vynikajících sochařů, však mohla kvůli stalinskému temnu vstoupit na scénu až na konci padesátých let. V překotné době let šedesátých sehrál důležitou roli nejen jako umělec, ale též jako organizátor, příležitostný publicista a zejména jako neoficiální mluvčí pokrokového křídla výtvarné obce. Byl vůdčím duchem Bloku tvůrčích skupin, platformy sdružující nezávislé výtvarné skupiny a protiváhy Svazu čsl. výtvarných umělců. Sám byl členem skupiny Máj 57, která v roce 1957 jako první rozrušila monolit oficiální výstavní politiky. Šedesátá léta pro něj byla šťastným obdobím. Pravidelně vystavoval a ve spolupráci s architekty realizoval celou řadu soch pro veřejný prostor. A hlavně začal jezdit na sympozia, která zásadním způsobem poznamenala jeho uměleckou dráhu. Sympozia vznikla v roce 1959 v Rakousku jako ryze kamenosochařská záležitost, brzy se však rozšířila po celém světě a do všech výtvarných disciplin. Na jejich organizaci se většinou podíleli samotní sochaři, kteří tuto myšlenku přenášeli do dalších zemí. Podobně tomu bylo i v jeho případě. V roce 1963 poprvé přijel do Sankt Margarethen, kde idea sympozií vznikla. O rok později založil ve Vyšných Ružbachách na slovenské Spiši první sympozium u nás a do konce života jich absolvoval více než dvacet po celém světě. Základní idea sympozií - práce v pospolitosti umělců, výměna názorů, zkušeností a kontaktů - nabyla pro sochaře zpoza železné opony obzvláštní důležitosti, neboť pro ně znamenala první konfrontaci s mezinárodní scénou a v celé řadě případů i přímo ovlivnila jejich práci. Platí i pro Chlupáče, který od šedesátých let preferoval kámen jako svůj hlavní materiál. Svým charakterem korespondoval s jeho přesvědčením, že umění má ztělesňovat přirozené a nadčasové hodnoty. Na svých sochách pracoval metodou taille direct, kterou oživila právě sympozia. Oproti zavedené praxi, kdy sochaři nechávali velké kamenné skulptury zhotovit podle svých modelů v kamenosochařských dílnách, seká v tomto případě sochu do kamene autor sám, namísto modelu se opírá pouze o vnitřní představu. Práce na soše tak není mechanickým přepisem, nýbrž důvěrným dialogem, kde kámen je sochaři respektovaných partnerem. V závěru 60. let se mu právě v souvislosti se sympozii podařilo proniknout do nejvyšších pater mezinárodní scény, což platí zejména o jeho účasti na projektu En Ruta de la Amistad (Cesta přátelství). V rámci této doprovodné akce k olympiádě v Mexico City realizovala vybraná skupina sochařů z celého světa monumentální sochy podél autostrády směřující k olympijské vesnici. Po roce 1968 byl Chlupáč jedením z nejpostiženějších výtvarných umělců. Přestal získávat zakázky na práce ve veřejném prostoru a nadále se musel živit v dělnických profesích nebo restaurováním, nemohl vystavovat, nedostával povolení k vycestování na mezinárodní sochařská sympozia. Teprve v roce 1981 se mohl zúčastnit sympozia Forma Viva ve Slovinsku a v roce 1986 i poprvé po dlouhé době vycestovat mimo východní blok, když byl pozván k vedení kamenosochařského kursu na Letní akademii v Salzburgu. V pedagogické aktivitě zde pokračoval i v několika následujících letech zejména po roce 1989, kdy naplno rozvinul tvůrčí i výstavní aktivitu. Opět začal jezdit na kamenosochařská sympozia po celém světě a až do vysokého věku sám tesal své sochy do kamene, přestože byl v posledních letech již těžce nemocný. Chlupáč se celý život držel klasické podoby sochy a nenechal se ovlivnit materiálovými či formálními inovacemi, které zcela proměnily podobu sochařství. Od ženských figur, budovaných z ostře seříznutých objemů a harmonicky komponovaných pro pohledy z různých stran, přešel v 60. letech k měkčí modelaci, v níž je tvar pouze naznačen, a dostal se až na hranici abstrakce. Při návštěvě Mexika v roce 1968 jej zaujala archaická plastika, jejíž vliv pak najdeme především v sérii Hlav. Vedle sochařství se celý život věnoval i malbě, vždy ji však považoval spíše za privatissimum a vystavoval ji jen zřídka. Integroval do ní některé jemu blízké prvky z dějin moderního umění, ať už je to kubistická stylizace tvaru či tajemná atmosféra obrazů celníka Rousseua, Yvese Tanguyho či Karla Černého. Kromě jiného je i autorem celé řady textů jak memoárových, tak i čistě teoretických.