Peter Rónai

Peter Rónai je multimediální umělec, průkopník videoartu a pedagog. Jeho aktivity se vyznačují silným sklonem k intermediálním přesahům již od sedmdesátých let, kdy se jako student a čerstvý absolvent ateliéru malířství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě zajímal také o tvorbu koláží, autorských textů a vizuální poezie. V přibližně stejném období se důležitými oblastmi jeho tvorby stala i experimentální grafika a fotografie, kterými se začal intenzivněji zabývat v rámci postgraduálního studia na Akademii výtvarných umění v Budapešti. Kulturně liberálnější prostředí hlavního města Maďarska mu navíc poskytlo snazší přístup k dobově aktuálním publikacím a výstavám zahraničního umění, což přispělo k posílení konceptuální či post-konceptuální linie jeho tvorby.

Frekventované užívání reprodukčních technik a práce s fotografickými fragmenty, odkazující k tradici konstruktivistických montáží, dovedly Rónaie k definitivnímu odklonu od tradičně založeného média malby směrem k objektu a akčnímu umění. I když v osmdesátých letech nadále pokračoval ve vytváření vícevrstvých asambláží, většina jeho prací již získávala výrazově strohý charakter oproštěný od složitějších tvůrčích prostředků. Jejich dominantním prvkem se stalo rušení ustálených estetických kategorií a částečně i analýza užívaných médií. Za těchto okolností začal Rónai uskutečňovat i první experimenty s videem, jež ve své rané fázi sahaly od promítání formálně jednodušších fotomontáží k tvorbě složitějších, s komplexnějšími společensko-politickými tématy souvisejících děl. Typickým příkladem jsou jeho manipulované zásahy do vysílání Československé televize (Soukromé promítaní, 1985) založené na negaci televizního obrazu pomocí jeho přelepování upravovanými fotografickými fóliemi.

Od konce 80. let Rónai inklinoval k tvorbě komponovaných objektů a videoinstalací. Typickým pro něj bylo zejména umisťování proporčně menších monitorů v nestandardním prostorovém rozvržení, které bylo často podpořeno hravými názvy poskytujícími klíč k dešifrování mnohoznačnosti děl. První výraznější prezentaci tohoto formátu připravil v roce 1989 pro Galerii Cypriána Majerníka v Bratislavě (Objekt/Subjekt), kde vystavil konstruovaný mustr černých čtverců (Předvečer suprematismu, 1988). Zřejmý odkaz k ústřednímu dílu Kazimira Maleviče zde opakoval i televizor umístěný proti bílé zdi výstavního prostoru, který však jednoznačné čtení hlavní významové roviny instalace svým nezávislým vysíláním podvracel a současně též analyticky tematizoval vlastní povahu obrazu.

K plnému rozvinutí osobitého přístupu k videoumění došlo v případě Petera Rónaie až v průběhu devadesátých let, kdy nastala celková proměna politické a kulturně-společenské situace. Jedním z jeho nejčastěji reflektovaných témat se stala otázka konkrétní pozice umělce a umění jako takového, na níž reagoval aplikováním strategie sebemystifikace a sebemodifikace. Kromě práce s vlastním zobrazením (Camera obscurna, 1992) se Rónai v souvisejících videoinstalacích zabýval také komunikací s divákem, který se v mnoha ohledech sám stával aktivním elementem konstruované hybridní situace (Konec světa, 1992). K obdobným principům se Rónai vracel i po roce 2000, kdy je nově propojoval s reprezentacemi osobního archivu a lidské paměti (výstava Mixed Memory, Galéria Jána Koniarka, Trnava 2007).

V kontextu akčního umění byla pro Rónaie důležitá zejména spolupráce s Júliem Kollerem, s nímž vystupoval ve skupině Nová vážnosť (1990–1993). Jejich společná tvorba polemizující ve věci postavení kultury již postkomunistického Československa byla zpravidla kódována znakem vlnovky, jež se stávala nositelkou různých interpretací. Kromě sdílené symboliky dvojice vytvářela také individuální signatury a šifry – zatímco Koller používal zkratku U.F.O. (Univerzální Futurologický Obraz; od 1970) v kombinaci s otazníkem, Rónaie určovala zkratka O.F.U. (Opačně Fungující Umění; od 1988) s diagonálním přeškrtnutím.

V téže době zaznamenala vývoj rovněž autorova tvorba v oblasti experimentální grafiky a fotografie, a to zejména díky jeho pokročilejšímu ovládání postupů počítačové a reprografické montáže či digitální postprodukce. V tomto rámci vznikaly nejenom manipulované reprodukce kanonických děl (série Hommage á hommage – MUTT R, 1990–1991), ale i série autoportrétů (Selfmutation – Auto(R)proměny, 1991) často integrovaných do komplexněji založených videoinstalací (Cogito ergo kunst, 1994).

Problematizace postavení umění a jeho smyslu tvoří významnou osu také v recentní tvorbě Petera Rónaie. Formálně rozsáhlejší instalace analyzující jeho vlastní autorství a povahu konkrétně užitého média se v posledních letech sloučily se strategiemi rekonstrukce a dekonstrukce, čímž vytvořily rámec pro autorovy reprezentativní retrospektivy (Retro naj…, Synagóga Trnava 2014; Post Ping Pong, Východoslovenská galéria, Košice 2015) a ironizující výstavní projekty (Opačne fungujúce umenie, Galéria G19, Bratislava 2019).

Vladimír Beskid, Katarína Trnovská, Nina Vrbanová (eds.), OBJEKTívne, Bratislava 2019.

Katarína Bajcurová, Slovenské sochárstvo 1945—2015: Socha a objekt, Bratislava 2017.

Nina Vrbanová, Kontextuálne umenie, Bratislava 2014.

Peter Rónai (ed.), Peter Rónai: Retro naj… (kat. výst.), Trnava: Galéria Jána Koniarka 2014.

Richard Gregor, KUNSTvHALE (kat. výst.), Bratislava: Roman Fecik Gallery 2014.

Akiko Kasuya, Toschino Iguchi, Atsushi Miyazaki, Zora Rusinová, Central European Contemporary Art, Tokyo 2014.

Peter Tajkov, Fakulta umení: 15 rokov, Košice 2013.

Daniela Čarná (ed.), Zostane to v rodine (kat. výst.), Bratislava: Galéria mesta Bratislavy 2013.

Peter Rónai (ed.), Peter Rónai, Peter Rónai, Bratislava 2012.

Petra Hanáková (ed.), Delete: Umenie a vymazávanie (kat. výst.), Bratislava: Slovenská národná galéria 2012.

Katarína Bajcurová (ed.), Slovenský obraz (anti-obraz): 20. storočie v slovenskom výtvarnom umení (kat. Výst.), Praha: Pražský hrad 2009.

Vladimír Beskid, Mixed Memory (kat. výst.), Trnava: Galéria Jána Koniarka 2007.

Alena Vrbanová, Slovenská grafika 20. storočia (kat. výst.), Banská Bystrica: Štátna galéria 2006.

Václav Stratil, Peter Rónai: Rudé právo factory - silhouette (kat. výst.), Praha: Gallery Art Factory 2005.

Katarína Rusnáková, Peter Rónai: Videoantológia (kat. výst.), Žilina: Považská galéria umenia 1997.

Aurel Hrabušický (ed.), Peter Rónai: IN MEDIAS RES, Bratislava 2000.

Katarína Rusnáková, Fyzický/Mentálny (kat. výst.), Žilina: Považská galéria umenia 1995.

Esther Maria Jungo, Katarína Rusnáková, Maria Smolenicka (eds.), Video, vidím, ich sehe (kat. výst.), Žilina: Považská galéria umenia 1995.

Zora Rusinová (ed.), Pars pro toto (kat. výst.), Bratislava: Slovenská národná galéria 1995.

Vlasta Čiháková-Noshiro, Keiko Sei (eds.), Video art ’94: Příroda v pohybu (kat. výst.), Praha: Výstavní síň Mánes 1994.

Radislav Matuštík, Suterén (kat. výst.), Bratislava 1989.

Richard Gregor, Třetí cesta Petra Rónaie, Prostor Zlín XVI, 2019, č. 2, s. 3—7.

Peter Rónai v rozhovoru s Alenou Vrbanovou (artdispečing.sk):
https://www.artdispecing.sk/tv-channel/dialogy-s-vytvarnikmi/peter-ronai-i-ani-ma-nevyhodili-ani-ma-nepodrzali/

https://www.artdispecing.sk/tv-channel/dialogy-s-vytvarnikmi/peter-ronai-ii-anti-malevic/

https://www.artdispecing.sk/tv-channel/dialogy-s-vytvarnikmi/peter-ronai-iii-nova-vaznost/

https://www.artdispecing.sk/tv-channel/dialogy-s-vytvarnikmi/peter-ronai-iv-termin-v-moma/