Galerie Hraničář je dítětem zaktivizované občanské společnosti v Ústí nad Labem, která se v roce 2014 spojila jednak ve snaze najít nové místo pro Činoherní studio a jednak aby vytvořila živý kulturní dům, jehož program by vycházel z potřeb ústeckých obyvatel. Tak vznikl Veřejný sál Hraničář, jehož součástí byl již od začátku multižánrový kulturní program zahrnující divadelní a filmová představení, koncerty, přednášky, výstavy, diskuze a performance. Nově zformovaný spolek zareagoval na nesnáze spojené s vedením města, jež přestalo podporovat činnost Činoherního studia, které si muselo najít nové místo pro svá představení. Soubor se nastěhoval do tehdy zavřeného kina Hraničář v centru města, do budovy z počátku dvacátých let 20. století, která byla postavena pro účely spolkového domu německé sociální demokracie (původně pod názvem OLYMPIA Lichtspiele Aussig). Činohernímu studiu se sice nakonec podařilo s městem domluvit a po roce se vrátilo do své budovy na Střekově, to už ovšem byla činnost spolku Veřejný sál Hraničář v plném provozu a postupně začaly krystalizovat dlouhodobé dramaturgické linie, jimiž se instituce vydala. Jednou z těchto silných linií je právě činnost Galerie Hraničář, která obývá tři patra budovy a jejíž program od roku 2016, kdy se zde galerijní provoz ustálil, dává dohromady Martina Johnová společně s pozvanými externími kurátory a kurátorkami.
V počátcích Veřejného sálu Hraničář patřil mezi další aktivní členy spolku – vedle ředitele Aleše Loziaka – umělec a architekt Richard Loskot, díky němuž se současné výtvarné umění stalo integrální součástí programu budovy, přičemž Loskot zároveň také stál za dramaturgickým rozhodnutím věnovat se v galerii dlouhodobým výstavám se společenským a místně politickým přesahem. Toto rozhodnutí úzce souviselo s tím, že první výstavy Galerie Hraničář vznikaly ve spolupráci s Německým muzeem hygieny v Drážďanech. Tato spolupráce trvala celé tři roky a do značné míry určila i strukturu výstav, jež je v galerii patrná dodnes. K prvním výstavám, které vznikaly společně s drážďanským muzeem, přizval Loskot Martinu Johnovou, jež následně v galerii zůstala a působí zde dodnes (2025).
Tyto výstavní cykly, které na začátku zabydlely Galerii Hraničář, se dotkly společenskokritických témat, jako byla fast fashion (výstava Dům módy, kurátorský tým: Václav Janoščík, Martina Johnová, Tereza Chaloupková), porozumění a nesrozumitelnost (výstava Jazyk, kurátorský tým: Marek Meduna a Martina Johnová) a obrana vlastní intimity (Stud, kurátorka: Martina Johnová). Pro tyto první výstavy byla charakteristická také jejich délka: často byly natažené až na období půl roku, někdy i více. To samozřejmě vycházelo ze standardního fungování klasických muzejních institucí, jako je drážďanské muzeum, jejichž krátkodobé výstavy trvají zpravidla půl roku až rok. V tom se zásadně liší od prostorů prezentujících současné umění, jež produkují výstavy v rychlém sledu za sebou, někdy s časovou dotací pouhých pár týdnů.
V Galerii Hraničář se ovšem jednalo o vědomé rozhodnutí, jež mělo instituci odlišit od jiných výstavních projektů, které v Ústí kolem roku 2013 rostly jako houby po dešti – a to ať už se jednalo o malé stálé galerie, nebo jen o pop-up prostory k vystavování současného umění. Galerie Hraničář se zároveň vždy zaměřovala primárně na skupinové výstavy, v čemž je i nadále konzistentní, a stala se tak originálním prostorem, který si v regionální galerijní síti brzy vybudoval pevné jméno.
Od roku 2018 se již v galerii začínají objevovat tematické výstavní celky, jejichž zaměření dodnes tvoří páteřní osu hraničářské dramaturgie. Jsou to především dvě témata: životní prostředí s ohledem na ústecký region a veřejný prostor v široce chápaném slova smyslu. Krajina a město jako dva propletené celky, které v Ústí a na Ústecku čelí bezpočtu ekonomickým i politickým výzvám. Galerie Hraničář si je pak – jakožto nezávislá instituce – vědoma toho, že ze své pozice může k těmto tématům přistupovat volně a kriticky, ale přesto opatrně, neboť je financovaná z veřejných grantů (a to i od města Ústí nebo od Ústeckého kraje). Na této křehké hraně se galerie pohybuje dlouhodobě, zatím však úspěšně – a to i díky tomu, že galerijní tým ke každému ze zvolených témat přistupuje skrze mezioborovou a promyšlenou spolupráci. Spolupracujícími institucemi přitom mohou být např. vysoké školy (jako Fakulta životního prostředí UJEP) nebo architektonická studia zabývající se městským plánováním.
Do první tematické kategorie, tedy výstav zaměřených na životní prostředí a krajinu, patří půlroční projekty Tvář krajiny (kurátorka: Martina Johnová), Poslední den stvoření (kurátorky: Martina Johnová a Anna Remešová), Pěstovat plevel, sklízet vichřici (kurátorka: Amálie Bulandrová), Symptomy budoucnosti (kurátorky: Martina Johnová, Anna Remešová a Karolína Žižková) nebo krátká výstava Atmosférické poruchy (kurátorský tým: Martina Johnová a Miloš Vojtěchovský), jež vznikla při příležitosti konference „Murmurans Mundus: Sonic Ecology and Beyond“. Projekty Poslední den stvoření a Symptomy budoucnosti přímo reagovaly na změny, ke kterým dochází v Podkrušnohoří v souvislosti s útlumem těžby (a rekultivací krajiny) a s transformací energetiky a dopravy (a hledáním zdrojů lithia, potřebného v nabíjecích zařízeních, v obci Cínovec v Krušných horách). Druhou kategorii zastupují výstavy zkoumající městský veřejný prostor v Ústí nad Labem: ať už s ohledem na historii města a architekturu Ústí z let 1948–1989 (výstava Sluneční město, kurátorský tým: Martina Johnová a Ladislav Zikmund-Lender), na participaci obyvatel (Komu patří město, autoři koncepce: Martina Johnová a Ladislav Zářecký) nebo na světelné znečištění (Světlo, autor koncepce: Matěj Forejt a Martina Johnová).
Strategie dlouhodobých a výzkumně-kurátorských projektů v Galerii Hraničář nevychází jen ze směru nastoleného spoluprací s drážďanským Muzeem hygieny. Tento způsob kurátorské práce se později dokonce stal vlastním modem operandi, který galerii a jejímu týmu umožňoval promýšlet udržitelnější a ekologické fungování výstavní instituce. Nejedná se již tedy jen o témata výstav, v rámci kterých se objevuje péče o životní prostředí, ale tato péče je rozšířena i na samotnou kurátorskou praxi. Rozhodnutí o tomto kroku vychází především ze zájmu Martiny Johnové o metodologii kurátorského výzkumu, ale také z jejích aktivit v rámci iniciativy Nerůst v kultuře, která v roce 2022 propojila pracující z různých kulturních odvětví (divadla, hudby, literatury a výtvarného umění). Společně sepsali otevřený dopis ministrovi kultury, v němž požadovali přehodnocení měřítek, podle nichž je kultura financována, a také zavedení sociálních a právních opatření, jež by narovnala nedůstojné podmínky práce v kulturním sektoru.
To jsou systémová řešení, která nelze změnit na úrovni jedné instituce, Galerie Hraničář se ovšem v současné situaci podfinancované a prekarizované práce v kultuře pokouší nacházet vlastní cestu. Takovou, která kurátorům a kurátorkám, ale i vystavujícím umožňuje zaměřit se na hlubší a dlouhodobější výzkum, který vzniká zároveň ve spolupráci s dalšími institucemi. Poslední důležitou součástí nerůstových aktivit Hraničáře je pak péče o místní komunitu (např. skrze doprovodný program k výstavám) a setkávání se s aktéry z míst, jimiž se ten který výstavní projekt zabývá. Ať už jsou tito aktéři místní obyvatelé, anebo třeba jezírka na rekultivované výsypce.
Zdroj:
Martina Johnová (ed.), 10 let s Hraničářem (Ústí nad Labem: Hraničář, 2014)
Jak si rozumět? Půlroční tematický časopis Hraničář, 2016.
„Otevřený dopis ministru kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře“, Artalk, 23. 3. 2022 (vyhledáno dne 29. 5. 2025).
Rozhovor s Martinou Johnovou vedla Anna Remešová, 13. 5. 2025.
