Alfons Testovací, Jiří Kovanda: Bílý papír černá nevěsta

Současné české umění a myšlení do sebe konečně vstřebalo snad vše z minulosti, se silnou dávkou obdivu, ale i pochybností. Černá díra se zcvrkla. Rovněž konceptuální umění se všemi jeho fázemi se stalo obecně přijatým jevem. Právě na jeho podoby v současné české tvorbě, která je jím značně prostoupena (od klasických forem až po hybridní či kriticko-parodické), jsme se rozhodli zaměřit naši pozornost. Chtěli bychom připomenout živé dědictví konceptuálně abstraktního směru neo geo a založit přehlídku více na prolnutí konceptuálního proudu s geometrií a minimalistickými východisky. Nechceme ovšem uvíznout v zajetí rigorózní strohosti a chladu, jde nám více o jisté napětí a diverzitu, která může sahat od racionálních konstrukcí až po iracionální. Ve výběru autorů se uplatní jak dlouhodobé vztahy umělce k dané problematice, tak i krátkodobé excesy. Instalaci výstavy bychom taktéž chtěli podřídit konceptuálnímu založení, ale také jeho selhání. Chtěli bychom v rámci stanoveného celku tematizovat jevy, které běžně znamenají porušení zásad konceptuálního přístupu jako jsou nesouvislosti, formální vztahy, zdvojení, absence významové integrity. Vztah konceptuálního umění a reduktivního myšlení, který se může ubírat až ke geometrii má mnoho podob. Jednou z cest je vyprázdňování významů a dosazování nových nebo kryptické kódování obsahů či přibližování se objektivitě designu a nostalgii retra. Nebo právě naopak - po období rozmělnění může následovat velké vědomé abstraktní gesto. Individuální vyprávění selhává, i když úplně neselže asi nikdy, a na jeho místo nastupují obecnější témata. Nezáleží na tom jestli se tak děje na ploše obrazu, obrazovky nebo v prostoru reálném či virtuálním a jestli se při tom postupuje ekologicky nebo velkoryse, přestože můžeme mít pocit, že by ekologie v dnešní době měla být zohledňována výrazněji. Stále se dělá to samé, recykluje a apropriuje se, využívá se vědeckých a fyzikálních poznatků, přejímají se a umocňují různé systémy, rekonstruuje a archivuje se minulost umělecká i ta běžná a zároveň se vůči těmto směrům i vlastním autorským postupům snaží umění vymezovat. Ikonoklasmus má v českém prostředí od dob reformací silné kořeny. Tato situace je ještě výrazněji posílena zkušeností z nedávného socialisticky realistického programu. Letos je to již dvacet let od výročí sametového převratu v roce 1989. Pro jakýsi letmý nástin vztahu mezi myšlením současné mladé generace a tehdejší progresívní mladé generace chceme do přehlídky organicky vřadit také několik prací z konce osmdesátých let, aby vybraní umělci střední generace byli zastoupeni oběmi polohami. Je zcela pravděpodobné, že o tehdejší době tato jednotlivá díla sama o sobě již nepodají zjevnou zprávu a zcela zapadnou do současného kontextu. Mnozí z vystavených autorů mají programové či dlouhodobé vztahy k redukci, geometrii a konceptuálnímu uvažování, například Jiří Valoch toto směřování prosazuje jak prakticky tak jako teoretik a kurátor. Podobně Michal Škoda důsledně sleduje geometrické tendence ve své vlastní tvorbě, ale také v galerijním scénáři Domu umění v Českých Budějovicích. Vladimír Skrepl a Václav Stratil se cyklicky vracejí k primárnímu tvaru v purifikačním smyslu v obraně proti nechtěné formálnosti. U Václava Stratila je navíc důležitý konceptuálně-procesuální motiv tohoto počínání, který navíc navzájem propojuje také jeho celou tvorbu. Zájem o systémové vztahy a navyklé vzorce myšlení často názorně vyjádřené schématickými formami provází tvorbu Zbyňka Baladrána již od jejích filmových počátků. Podobnou snahu postihnout jevy v jejich souvislostech převedených do modelů, byť často formálně bohatější až surreálné podoby, sleduje i tvorba Evy Koťátkové. Taktéž Jan Nálevka rozvíjí společensky zavedené systémové postupy, které převádí do vlastního modu a vyčerpává do konečné důslednosti, jíž se ovšem nevymyká ani prvek náhody. Výsledné minimalistické vyznění je často jen důsledkem nezájmu o formu jako takovou. To je častým jevem i u jiných autorů, například u konceptuálních prací Tomáše Svobody a Barbory Klímové, kde formální stránka je více méně jen nosič informace nebo u některých realizací mladší generace, ke které patří například Pavel Sterec. Konkrétní abstrakci, která je podmíněna kontextualitou záměru, dlouhodobě užívá Tomáš Vaněk. Jeho participy jsou zdánlivými stíny reality, spíše jsou nástřikem vztahu místa k tomu jak je interpretováno divákem a autorem v jednom. Směrem k abstrahovanému tvaru a pocitu míří obrazy Ladi Gažiové, taktéž stříkané přes šablonu, ovšem ve zcela jiné intenci. Na cestě odosobnění malířského rukopisu se Gažiová zastavuje před hranicí abstrakce a zachovává příběh nesený výraznou stylizací. Stejně tak Jiří David nikdy zcela nezavrhl příběh, i když na onom rozcestí již stál. Zejména v poslední době vrství abstrakci a konkrétnost jednu přes druhou jako ilustraci životní nutnosti obého principu. Ani v jeho nejredukovanějším období přelomu 80. a 90. let nebyla lapidárně pojatá plátna prosta symbolu. Subjektivitu příběhu a rukopisu se naopak pokouší popřít Evžen Šimera, který se vlastní metodou "analytického drippingu" naléhavě vzdaluje od kréda expresívní abstrakce a dostává se do formální a kritické blízkosti designu, obsahově však řeší fenomenologii barvy a obrazu a jejich vzájemné vztahy. Na atmosféře vyprávění přímo staví Josef Bolf, který se dnes zcela opačným směrem vydává k figurální obraznosti, kterou opoustěl na přelomu tisíciletí. Luděk Rathouský se od totální popisnosti závislé na dobové informaci, která tím pádem rychle ztrácí svou výpovědní hodnotu a stává se obsahově labilní, přesunul ke kryptickému způsobu uchování záznamu na ploše plátna, čož jej přivedlo k abstrakci na úrovni formy, ale ne obsahu. Konkrétní důvody se také vytrácejí do abstraktních "cestovně-deníkových" obsahů a stávají se ornamenty počítačových kreseb Martina Kubíčka. Rovněž Marek Meduna kóduje své poznámky k filozofii, literatuře, jazyku a umění do pláten, objektů a instalací v kontrastu základní barevné škály a černobílého vyprázdnění, abstraktních ploch, ornamentálních motivů a textu. Zobrazivými motivy spíše odvádí pozornost. Kryptografie je ale především doménou Jana Šerých. Téměř se mu stává jeho vlastním jazykem. Vztah abstrakce a letrismu se zdá být blízkého druhu, ale za šiframi Jana Šerých často stojí zcela konkrétní vzkazy. Jindy pracuje se společensky vžitými abstraktními obrazci jakými jsou hřiště, počítačová grafika, bilboardy. Redukce do podoby znaku, který často přechází do abstraktní polohy, zajímá už léta Ivana Voseckého. Na obrazové ploše a někdy i prostorově rozvíjí své úvahy nad východními filozofiemi, kreslenými a animovanými ikonami, styly a retro styly nebo píše své politické komentáře, které přecházejí až do aktivistických projevů. Zásahy do veřejného prostoru jsou v českém prostředí také spojeny s minimalistickými deriváty tzv. nenápadných tendencí. Těmi se vyznačuje především skupina Ládví, která přejímá pro umění metody okrašlovacích a dobročinných spolků. Její aktivní členové Jan Haubelt, Adéla Svobodová a Jiří Thýn užívají těchto neokázalých kontextuálních posunů a intelektuálních hříček i ve své vlastní tvorbě stejně tak jako prostorově orientovaný Dominik Lang. V médiu fotografie a jeho mentálním přesahu směrem k umění obecně se pohybuje konceptuálně laděná tvorba Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Markéty Othové, Michala Kalhouse a Aleny Kotzmannové. Zároveň si v různých polohách pohrávají s modernistickým dědictvím. Nezřídka se objeví ironie, sebeironie, záměna, nepatrný významový posun, znejistění či dokonce vtip. Zatímco Jasanský a Polák využívají vytříbeného fotografického jazyka jako kontrastu, Michal Kalhous záměrně rezignuje na formální fotografické dogma. A přestože náměty zmíněných autorů nejsou abstraktní, jejich myšlení abstraktní být umí. Při veškeré snaze o jisté koncepční vymezení této sekce se netoužíme vzdálit původní povaze tohoto žánru – přehlídce. Ta je podstatou podobně zaměřených akcí, proto se ji snažíme zachovat. Oproti jiným světovým přehlídkám se však umění nebude odrážet od neutrální bílé zdi, ale bude nuceno bojovat o svůj prostor a přežití s minulostí a jejími důsledky. A bude to černobílé a ryzí. Text pro katalog Prague Biennal 4, 2009, kurátoři: Edith Jeřábková a Jiří Kovanda