Radek Wohlmuth: Jan Hísek – Šošon a jednorožec

Jan Hísek nepatří mezi autory, o kterých se mluví jednoznačně. Po pravdě řečeno, není se čemu divit. Jednoznačný není ani trochu. Naší uměleckou scénou proplouvá podivně jako bludný Holanďan. Představuje bez nadsázky zvláštní nečasový, snad i přežitý fenomén, který ale stále podvědomě přitahuje pozornost. “Je to Šošon,” řekl o něm impulzivně Milan Salák. “Jednorožec. Jedinej, kdo důstojně převzal pochodeň Zrzavýho,” charakterizoval ho Vít Soukup. Oba mají svým způsobem pravdu. Hísek je jedním z mála (a skoro se chce říct jediným) ze současných obecně respektovaných a ještě relativně mladých umělců, pro jehož tvorbu, která s sebou nese všechny znaky výrazného individuálního rukopisu, je typické tradiční lineární – v nejširším slova smyslu grafické – vyjádření. Je to do dnešní doby také jediný v podstatě ryzí grafik, který se dostal mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. Druhým, pro dnešní hektický čas netypickým znakem, charakterizujícím jeho práce, je svérázná, ale zřejmá návaznost na obecnou tradici literárního symbolismu, která jej do dnešní doby vede k ilustrování vyhledávaných bibliofilských tisků. Z ní u Híska zůstává asi to nejdůležitější, a to výrazný smysl pro atmosféru. I když nemám rád velká slova, nedá mi to nenapsat, že Hísek je z rodu uměleckých senzibilů, jakých se objeví vždycky jen pár. Přitom stejně tak dobře je možné o něm říct, že je svým způsobem konceptualista. Těžko soudit, kam vlastně patří. Problém je i přiřadit ho vůbec k nějaké generaci. Zhusta ho uznávají klasici, prochází tvrdohlavou generací, ale když na to přijde, přátelí se i s transavantgardisty. Mezi všemi je stejně tak doma, jako tam působí nepatřičně. Hísek se nejdřív prosadil jako grafik. První jeho opravdu důležité práce jsou z první poloviny devadesátých let, klíčový je především rok 1993, který zaujímá v jeho díle zlomovou pozici. Hísek se tehdy odpoutal od narativnějšího a romantičtějšího “tolkienovského” období a začal se dál rozvíjet, hlavně formálně. Aniž by zatím opustil kontakt s vnějším světem, soustředil se na větší abstrahování tvaru. Tvarová redukce ho vzdálila popisnosti, dala jeho pracím větší napětí tak, jak je s sebou nesou principy zkratky a výtvarného znaku. Přitom jim neubrala na obsahovosti ani symbolice. Spíš naopak, jejich asociační schopnost jako by se ještě prohloubila. Použijeme-li Lyotardovu paralelu, je možné říct, že Hískův obraz je “anděl, nic nezvěstuje, ale je zvěstováním samým”. Anděl nemá konkrétní tvář a ani Hískovy grafiky a kresby nemají hrdiny. Postavy jsou na nich jen zklidněnými siluetami nebo mnohočetným hemžením bez bližších individuálních rysů, ale co Hísek ubral na výrazovosti gest a mimice tváří, to většinou vložil do prostoru. Hísek ho buď traktuje a rytmizuje opakujícími se drobnými motivy, a nebo na svých obrazech prostě otevře nebe. To se u něj brzy proměnilo ve zhuštěné virtuální předivo, které dynamizuje a umocňuje abstraktní vizuální události. Veškerou pozornost soustředí právě na mumraj pohybu a mnohočetného izochronního děje. Tomu odpovídá i tehdejší důsledně černobílé provedení jeho prací, které fakticky navazuje na předchozí temnosvitné mezzotinty – nyní už ale používá také uhel, tuš, tužku, pastel a temperu. Hískovo “nebe” se rychle stává původcem, hybatelem, dějištěm i vlastním smyslem jeho prací. Otevřený vířivý a pulzující prostor se také stal základním tématem jeho obrazů. Ani přes barevné malebné vyjádření v sobě ale Hísek grafika s tradičním školením a vyjadřovacími návyky nezapře. Přestože některé jeho obrazy na první pohled přímo překypují entropií a jsou zdánlivě akompoziční, bez zřejmého středu a symetrie, zůstává Hísek jednou nohou stále v artózní a “přeněžnělé” poloze středověkého románského iluminátora. Pracuje sice s gestikou, principem nahodilosti a spontaneity, automatismu, stékanou barvou, ale stačí se podívat na jeho signaturu nebo podpis v knize a ambivalentní zneklidňující pocit je zpátky. Na jednu stranu si vždycky dělá, co chce, takže je těžko odhadnout, co vznikne. Na druhou stranu je lehce vypočitatelný a skoro průhledný. To, co mu vzniká pod rukama, vlastně většinou ani v pravém smyslu obrazy “nejsou”. Hísek od roku 1999 vytváří barevné intuitivní podklady, na něž dál dlouhodobě vrství rozměrné malované lineární kresby, které přestože jsou mnohdy uvolněné, zachovávají si estetickou přitažlivost arabesky – vázaného skladebného ornamentu, se kterým ostatně v jiných případech naprosto otevřeně pracuje. Přesto jeho zhusta ornamentalizující obrazy se sklonem k sakrální interpretaci nejsou nudné. Hísek disponuje určitou těžko definovatelnou ingrediencí jinakosti a je celkem jedno, jak jí budeme říkat. Tahle “kapka jedu” je nutná a dělá z jeho prací to, čím doopravdy jsou. Jinak by totiž před očima zbyla jen jakási uvědomělá, duchařská nebo halucinogenní inzitnost nebo prvoplánová náboženská agitka. Hískovo umění není jednoduché. To také spoustu lidí odradí a nemají vůli sledovat ho dál. Tím spíš, že paralela k jeho práci se v současnosti hledá poměrně těžko. Hísek je v první řadě tradicionalistou, a i když se jeho práce a přístupy zřetelně vyvíjejí, těžko se u něj asi kdy objeví touha pustit se třeba do videa. Přesto je možné jeho práce přirovnat k fotografiím, které jsou ve vývojce déle než normálně a z nezřetelnosti se po čase dostanou až za hranici viditelné reality. Když se vrátíme k jeho grafickým listům, i na nich se to důležité odehrávalo v písku, vlnách nebo vzduchu. Stačí si odmyslet figury. Jeho obrazy už se ničemu jinému nevěnují. Z vyprávěného příběhu se stala koncentrovaná událost, která se dá vykládat i jako znamení. K Hískovi podivné věci patří a také je přitahuje. Není moc lidí, které bych vážně poslouchal, když mi vyprávějí, že se na fotce z Macochy, kde je zachycen a kterou má teď pověšenou vedle dveří, po dvanácti letech objevil zřetelný bílý kříž. Ještě míň lidí by mě přimělo k tomu, abych se na ni přišel podívat. Po pravdě řečeno, ještě nikdy jsem se neztratil v bytě jedna plus jedna. U Honzy Híska se mi to povedlo. Umělec 3 / 2003