Když se dívám na obrazy Jana Knapa, napadají mě divné věci. Třeba, že se moc věnuju tomu, co ve skutečnosti nemá význam, a to, co je opravdu důležité, mi zatím proklouzává mezi prsty. Taky si z ničeho nic uvědomuju, že se až příliš často chovám jako egoista, lhář z pohodlnosti a v mnoha ohledech jsem slaboch. Asi bych neměl zapomínat ani na svou prudkost a prchlivost. Nejsou to věci, které by mi byly příjemné a nečiní mi žádné potěšení. Nejsou to stavy, které bych byl zvyklý prožívat před pomalovaným plátnem. Už tohle vědomí mě spolehlivě rozhodí. Nechci to, ale je to prostě tak. Děje se mi to, aniž bych o to stál, a aniž bych s tím mohl něco dělat. Zvláštní, protože jestli Knapovy obrazy něco představují, tedy idylu. Lépe řečeno idylku. Navíc by je člověk vlastně vůbec nemusel brát vážně. Ostatně, ony samy jdou svým způsobem - přesněji svou otevřenou bezbranností, odsudku naproti. Určitě se o nich při troše zlé vůle dá říct, že jsou staromilské, líbivé a naivní. Hm, ale nezačali jsme tak jen říkat staromistrovství, kráse a upřímnosti? Každému, kdo se na ně podívá, je přece jasné, že Jan Knap ví co dělá a navíc to umí. Je zřejmé, že při své práci nehledí na čas a je víc než precizní, že má co říct a fakt, že používá stále stejné výrazy znamená jen to, že bychom si měli jeho malovaná slova pamatovat. Je nepochybné, že čistota a harmonie, které z jeho obrazů vyvěrají, jsou okouzlující, ba co víc, v skrytu duše po nich toužíme. Tak kde je pravda? V tom, že to co maluje, je ve své obyčejnosti vlastně tak neskutečné, že to snad ani pravda být nemůže? Vždyť co je na jeho obrazech? Nic zvláštního. Jasně modré nebe, pár naducaných obláčků, šťavnatá tráva, stádo oveček, otevřený dům, děti, které pomáhají dospělým na zahradě, připravují si za stinnou plentou hudební vystoupení nebo spolu s nimi prostírají ke společnému jídlu. Samé všední věci, i když se na košilkách jakoby mimoděk třepotají malá andělská křídla a někdy nad dětskou hlavou problikne svatozář. Žádná akce v dnešní neposedné a znuděné době, kde dokáže alespoň nakrátko zapůsobit a pozornost přitáhnout jen extrém a šok. Místo toho jen vnímavá pozornost k okolí nebo tiché soustředění na to, co člověk právě dělá. Tak co je na obrazech tohoto mezinárodně proslulého malíře tak přitažlivého? Ta ozvěna starého příběhu, který tady dával obrazům smysl ode dávna? To napětí, když do poklidu prostých a půvabných věcí pronikne vědomí kříže? Ta absurdní skutečnost, že někdy může být nejprogresivnějším činem příklon k tradici? … Jo, a taky si u nich často vzpomenu na rodiče a na to, že i když mám teď pocit, že je na všechno pořád dost času, jednou už bude pozdě. Hm, přesto všechno, nebo právě proto jsou to vlastně docela obyčejné obrazy. Tak proč se tady, sakra, místo psaní textu k výstavě zpovídám….?! Jan Knap, katalog ke stejnojmenné výstavě v Galerii Havelka, Praha, 4. – 30. 4. 2011