Center for Contemporary Arts Prague
www.fcca.cz 2006–2024
Sbírka starého umění Národní galerie zařadila do svého programu krátkodobých výstav, které se konají pod souborným názvem Staří mistři – pramen inspirace také videoinstalaci Krištofa Kintery Dívá se obraz. Kurátorem výstavy je Marek Pokorný. Tato výstavní akce byla netypická hned v několika ohledech. Byla instalována přímo v expozici starého evropského umění, po boku Dürerovy Růžencové slavnosti, k níž se bezprostředně vztahovala. Do sbírky zasvěcené tradičním výtvarným technikám přinesla průvan nových médií i diametrálně odlišnou vizualitu technického obrazu. Zároveň se pokoušela aktivně reagovat na institucionální atmosféru velkoobrazárny a otevírala i relativizovala problematiku vžité jednostranné percepce (ve smyslu voyerského zmocnění se pohledem) při návštěvníkově vnímání klasického uměleckého díla. Koncept odpovídá otevřené, svým způsobem hravé a jaksi permanentně zpochybňující povaze Kinterovy (1973) tvorby. Nicméně realizace – jak ze strany autora, kurátora a nakonec i galerie, byla rozpačitá a zbytečně pohřbila jinak zajímavý projekt. Rafinovaný princip „skryté kamery“ na čas umístěné na spodním rámu Dürerova obrazu tak, aby objektiv zaznamenal dění před obrazem a zachytil, vrátil či oplatil ze strany obrazu „pohledy pozorovatelů“ byl sám o sobě pozoruhodný. Natolik přímočarý, aby ho případný divák na instalované televizní obrazovce rozuzlil a principiálně dostatečně interaktivní k tomu, aby navodil „novou situaci“, založenou na neobvyklé, kuriózní zkušenosti pozorovatele. To vše ale pouze tehdy, že někdo odhalil samotnou přítomnost instalace, což byl paradoxně jeden z největších problémů, kvůli nimž projekt víceméně ztroskotal. Ošoupaná miniaturní průmyslová televize, kde nezřetelný obrazový záznam probíhal, byla kradmo položená na zemi a v konkurenci Dürera neměla, co do přitáhnutí pozornosti diváka, šanci. Na obrazovce se pak donekonečna opakovala jen filmová smyčka se záznamem určitého časového úseku, který neměl s aktuálním děním v galerii nic společného. Absence jakékoli popisky, byť jen se jménem autora a ozřejmujícího textu pak definitivně odsoudila tuto videoinstalaci k nebytí. Takový tichý a trochu mimochodný „vetřelec“, který podstatně narušuje a vykolejuje zažité stereotypy a ověřené pořádky je s kontextem a charakterem Kinterovy tvorby v souladu. Jistá nehlučnost k němu patří, ale v takové míře byla zřejmě neopodstatněná. Kdybychom celý koncept bagatelizovali pouze na snahu nasadit do sbírky starých mistrů „parazita“, který už svou přítomností naruší specifickou atmosféru prostředí, lze si jistě představit více než mnoho, snad ne tak sofistikovaných, ale o to nepatřičnějších věcí, které by posloužily lépe. Když připustíme, že nebylo účelem, aby „pohled“ obrazu někdo identifikoval, neboť instalace žila svým vlastním životem, pak by měla opodstatnění tehdy, kdyby se obraz skutečně „díval“. Tedy byl by neustále interaktivní se skutečným děním v místnosti, jednotný v prostoru a čase. Instalace si uchovává smysl - žije - jen reaguje-li sama. Této logice by ostatně odpovídal i přítomný čas v názvu projektu: DÍVÁ se obraz. Jestliže na obrazovce probíhá pouze opakující se filmová smyčka, jedná se o promítaný záznam, tedy určitý druh podívané, která může oslovit, jen když upoutá oko diváka. Teprve jeho pozornost může odhalit „klíč“ vedoucí k uchopení a rozehrání jejího principu. S trochou nadsázky řečeno - projekce, kterou nikdo nevidí, prostě neexistuje. Což byl i tento případ. Na tomto místě se Kinterova videoinstalace dostala do polohy samostatně působícího díla, trochu marného protihráče, který mohl být v nejlepším případě pouze alternativou vystavených obrazů. Tím ale zároveň popírala vlastní koncept naznačený názvem. Jako pouhý záznam defilujících návštěvníků do značné míry také ztrácela přirozenou kontinuitu a přímou souvislost s konkrétním obrazem, který se stal jen náhodně zvoleným místem pro oko kamery. Škoda, protože kdybychom se nemuseli zabývat tím „jak“ a „jestli vůbec“, mohli bychom věnovat pozornost tomu „co“ vlastně Dürerův obraz vidí. Přestože prostorová skladba Růžencové slavnosti nebyla ještě zdaleka dokonalá, mistr maloval desku v Benátkách poučen vlašským prostředím a my dnes máme tendenci vnímat ji ve smyslu albertiovského „orámovaného okna“. Také všechny světské postavy na obraze jsou vzaty ze života. Kintera zvolil jako ideální výrazový prostředek pro zviditelnění „pohledu obrazu“ průmyslovou televizi. Tak se vyhnul haló-efektu ve stylu „neváhej a toč“ a zároveň se mu ve druhém plánu podařilo naznačit zajímavou věc. Jestliže člověk vnímá obraz jako skutečné lidi, obraz zase „vidí“ skutečné lidi jako jejich „obraz“. Bráno do důsledků, uprostřed Šternberského paláce se mohly zkřížit dva pohledy, v nichž člověk v obraze našel svůj protějšek stejně jako obraz člověku. To vše se ale mohlo stát jen kdyby…. Ateliér, ročník 12, 1999, 26. 8., č. 16-17, s. 3Krištof Kintera – Dívá se obraz, Národní galerie, Šternberský palác, Praha (26.5.-27.6.1999)