Jiří Šigut : Noc 21. ledna 2004

Svázané stvoly mi i ve tmě ukazují cestu, a tak nehledám místo s papíry příliš dlouho. Dost nasněžilo. Rukama odhrabávám sníh. Trávu a hroudy ledu přimrzlé k papírům ohřívám dechem. Střídavě s promrzlýma rukama. Stejný pocit jako v dětství, kdy ruce zmrzlé na kost vháněly slzy do očí. Po čase se mi zdá, že teplo dechu stále více a více slábne, ale naštěstí se už ruce zahřály a papíry povolily a dají se alespoň částečně stočit. Svlékám se a nahý si lehám na vrstvu sněhu. Sněhový krunýř jakoby nepoznal tíhu těla, a tak až teprve po chvíli se propadám dolů. K trávě. Hvězdy, které byly vidět, když jsem opouštěl město, se zahalily do mraků. Zdálky se ozývá pískot vlaku. A zima. Najednou. A v takové síle. Při oblékání mi tající sníh stéká mezi lopatkami a jakoby se mě snažil zahřát. Před odchodem se ještě naposledy otáčím. Na zasněžené pláni zůstává otisk siluety těla. Tak nepatrný pro oči vysoko plujících mraků. Než zavane sněhem, snad na chvíli zůstane alespoň pro pohled letícího ptáka.