Ludmila Vachtová

Historička umění a kurátorka Ludmila Vachtová ovlivňovala dění na české výtvarné scéně hlavně v 60. letech, během nichž se podílela na vzniku několika zásadních výstav. Zároveň byla natolik silnou osobností, že si dokázala vydobýt svébytnou pozici, kdy mohla bez vnějšího tlaku vést Galerii Platýz a Galerii na Karlově náměstí. Kromě současného umění, divadla a umění neoficiálních autorů bylo jejím celoživotním tématem dílo Františka Kupky, o kterém napsala v roce 1968 monografii. Vachtová nejprve studovala výtvarnou výchovu, kde jako magisterskou práci zpracovala téma Alegorie a symbol v české barokní plastice a Renesanční plastika. Až poté studovala externě dějiny umění. Od poloviny 50. let pracovala jako dokumentátorka a později redaktorka Výtvarného umění. Od roku 1955 začala publikovat texty, přičemž první článek pojednávající O vývoji intarsie jí vyšel v časopise Tvar. Historickým tématům se však již dále příliš nevěnovala, zajímal ji současný vývoj umění a jeho aktuální tendence. Ve Tvaru dále v letech 1955–1957 publikovala sérii článků o opomíjených nebo zakázaných malířích (Pravoslav Kotík, Jan Zrzavý, František Kupka, Mikuláš Medek, Josef Istler, Zdeněk Sklenář), které mohly vyjít díky tomu, že Tvar nebyl primárně zaměřen na výtvarné umění, a proto nepodléhal tak přísné kontrole cenzorů. Zájem o jmenované autory u ní pokračoval i nadále a v roce 1961 publikovala v Itálii článek Cinque pittori cecoslovacchi o malířích informelu, kvůli němuž byla vyhozena z redakce Výtvarné práce. V následujících letech psala především o divadle a scénografii do Divadelních novin a Divadla a při tom pracovala jako redaktorka časopisu Knižní kultura. Od roku 1963 se svými texty v periodikách a výstavních katalozích (Constantin Brâncuși, Olga Karlíková) navrátila k tématu výtvarného umění a v roce 1965 vydala knižně svou první monografii o Pravoslavu Kotíkovi. K zásadnímu přelomu v kariéře Vachtové došlo díky jejímu navázání spolupráce s ředitelkou liberecké galerie Hanou Seifertovou. V Oblastní galerii během let 1964–1969 společně uspořádaly několik sochařských výstav, jež měly zásadní dopad jak na umělce, kteří právě vstupovali na scénu, tak na celkové uvažování o koncepci výstav. Výjimečná atmosféra liberecké galerie byla způsobena jednak načasováním, kdy se postupně uvolňovala kulturní politika státu, ale především pak tím, že severní Čechy nebyly pod takovým drobnohledem jako Praha. Vachtová – možná i díky tomu, že neměla mnoho předchozích zkušeností – byla navíc poměrně odvážná a nenechala se svazovat konvencemi. První výstavou zahajující cyklus každoročních sochařských přehlídek byla Socha 64, která v širokém rozpětí více jak dvaceti autorů představila ty nejsoučasnější tendence v sochařství. Zásadní byla i tím, že sochy vyvedla z prostoru galerie a vystavila je pod širým nebem, což u nás v té době na rozdíl od světa stále představovalo poměrně novátorský počin. Vachtové text v katalogu ve zkratce a s velkou dávkou drzosti popisoval vývoj českého sochařství, ztrátu kontinuity, stagnaci velkých meziválečných talentů a úskalí nové generace i její hlavní směřování. To charakterizovala jako tíhnutí k linii romantické a racionální. Zároveň si jako jedna z prvních povšimla návratu k pratvarům a hledání řádu, který se projevil hlavně v konstruktivních tendencích. Kromě dnes dobře známých jmen (M. Chlupáč, Z. Sekal, D. Vinopalová, K. Nepraš aj.) zde byla vystavena i díla Bedřicha Stefana a Hany Wichterlové – autorů, jejichž modernistická tvorba byla do té doby zamlčována. V dalších letech následovaly výstavy Rakouští sochaři (1965), Současné slovenské sochařství (1966), výstava soch manželů Janouškových (1967) a nejdiskutovanější Socha a město (1969). Ta byla zásadní hned z několika důvodů – byla to jedna z posledních svobodných výstav, které se mohly uskutečnit, dominovala na ní výjimečně kvalitní díla a především učinila sochařství službu v tom, že je vystavila přímo ve městě – Postava Jana Hendrycha byla umístěna na střeše budovy s prodejnou zeleniny, jiné sochy byly instalovány na chodníku, sídlišti nebo v nečekaných zákoutích města. Jestliže sochařské výstavy v Liberci představovaly jeden z důležitých impulsů pro kulturní život v Čechách, stejně důležitý byl i program, který pod vedením Vachtové vznikal od roku 1965 v pražské Galerii na Karlově náměstí. Ta se stala – vedle Galerie Václava Špály řízené Jindřichem Chalupeckým – centrem, které plnilo v prezentaci současného umění nezastupitelnou úlohu. Na rozdíl od Chalupeckého nebo Jiřího Padrty, který sice neměl pod patronátem žádnou galerii, ale patřil k výrazným autoritám, Vachtová kolem sebe neshromažďovala žádný okruh autorů ani dogmaticky neprosazovala svoje názory a program umění. To se pak projevovalo hlavně na koncepci galerie, kde se sice vystavovaly hlavně tendence, k nimž Vachtová inklinovala (lyrická abstrakce, písmové obrazy, konstruktivní tendence, kinetismus), avšak samotná její osobnost nevyvolávala pocit elitního okruhu kolem galerie, tak jak to bývá vytýkáno Chalupeckému. Program galerie nebyl striktně definován, zaměřoval se ale především na aktuální tvorbu mladé generace a na zapomenuté autory (František Kupka, Zdeněk Pešánek), výjimečně tu vystavovali také autoři ze zahraničí. Vzhledem k velikosti galerie a finančním možnostem se zde nepořádaly konfrontační skupinové výstavy (kromě výstavy Moskevští kinetisté), ale probíhaly tu pouze výstavy jednotlivých autorů. V mnoha případech šlo o vůbec první samostatnou výstavu daného umělce (Vladimír Boudník, Alena Kučerová, Daniela Vinopalová, Stanislav Zippe) nebo o představení nového směřování v umělcově tvorbě (Karel Malich, Libor Fára, Běla Kolářová). Vachtová nezasahovala ani do instalace výstavy, ani do výběru děl, v její kompetenci, kterou si programově vytyčila, byl pouze výběr autora samotného. V téže době zároveň vedla také prodejní Galerii Platýz a i zde svým působením rozvířila stojaté vody, když kromě obvyklé sterilní produkce „Díla“ začala nabízet i díla současných umělců (Milan Grygar, Mikuláš Medek, Libor Fára, Adriena Šimotová). Kromě toho začala v galerii pořádat kulturní akce jako např. Sezení na koberci, Trh pod plachtou nebo Jarmark umění, jejichž cílem bylo nenásilnou cestou kultivovat vkus publika a rozšířit mu prostřednictvím autorských čtení nebo recitací obzor. Jeden z happeningů se však stal Vachtové osudným. Třebaže z vedení galerie by – vzhledem k nastupující normalizaci – musela s největší pravděpodobností odejít stejně, odejita byla poté, co Ben Fautier málem podpálil galerii v akci odkazující na Palachův čin. Od roku 1971 následně nemohla ani publikovat, ani se jinak účastnit veřejného života. V roce 1972 emigrovala do Švýcarska, kde žije dodnes. V zahraničí Vachtová po počátečních obtížích pokračovala v uměleckohistorické činnosti. Publikovala v periodikách Neue Zürcher Zeitung, Tages-Anzeiger, Frankfurter Allgemeine Zeitung, kurátorovala řadu výstav a v letech 1975–1976 přednášela dějiny umění na Kunstgewerbe Schule Zürich. Po roce 1990 začala opět psát i u nás, především do Ateliéru a do Revolver Revue. V roce 1999 se zúčastnila Sympozia České umění 1939–1999 s příspěvkem Co by bývalo bylo, kdyby bývalo nebylo. V roce 2004 uspořádala v Litoměřicích výstavu Františka Kupky a v roce 2006 v Mánesu Deník díla Evy Kmentové, ke které vyšel i obsáhlý katalog se soupisem díla.

Vzdělání: 1957–1963
Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, doktorské studium (PhD.), práce na téma František Kupka 1951–1954
Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta (Mgr.) Ocenění: 2002
Cena Revolver Revue 1993
Cena Antonína Matějíčka
Cena Svazového úřadu pro kulturu 1968
Cena nakladatelství Odeon za monografii o Františku Kupkovi 2002
Cena Revolver Revue

1969–1971
redaktorka časopisu Umění a řemesla 1965–1969
Vedoucí Galerie Platýz, Praha 1965–1969
Odborná vedoucí Galerie na Karlově náměstí, Praha 1962–1965
redaktorka časopisu Knižní kultura 1954–1962
redaktorka časopisu Výtvarné umění

2007
Eva Kmentová: Deník díla / Art Work Diary, Pražákův palác, Brno 2006
Eva Kmentová: Deník díla, Mánes, Praha 2004
Kupka Kupků: Výstava z díla Františka Kupky, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Litoměřice 1969
Stanislav Zippe: Kinetické objekty, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Socha a město, Liberec
Erhard Stöbe, Galerie na Karlově náměstí, Praha 1968
František Kupka, Valdštejnská jízdárna, Praha
František Kupka, Palác Kinských, Praha
Kamil Linhart, Galerie na Karlově náměstí, Praha 1967
Trh pod plachtou, Galerie Platýz, Praha
Věra Janoušková, Vladimír Janoušek: Sochy, Oblastní galerie v Liberci, Liberec
Václav Cigler: Šperky, Galerie Platýz, Praha
Armando Pizzinato, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Terry Haass: Grafika, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Zbyšek Sion, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Stano Filko: Obydlí skutečnosti – současnosti, Galerie na Karlově náměstí, Praha 1966
Hugo Demartini, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Běla Kolářová, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Jiří Anderle, Grafické cykly, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Současné slovenské sochařství, Oblastní galerie v Liberci, Liberec
Zdeněk Pešánek: Světelné plastiky, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Daniela Vinopalová: Plastiky, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Eduard Ovčáček: Koláže, ruční papíry 1988– 1989, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Karel Malich: Plastiky, reliéfy, grafiky, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Josef Istler: Insituace, Galerie na Karlově náměstí, Praha 1965
Reinhold Koehler: Dekoláže a kontrakoláže, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Vladimír Boudník, Galerie na Karlově náměstí, Praha
Rakouští sochaři, Oblastní galerie v Liberci, Liberec
Zdeněk Sklenář: Vybrané obrazy z let 1935-1965, Galerie na Karlově náměstí, Praha
František Kupka: Obrazy, kresby, grafika, Galerie na Karlově náměstí, Praha 1964
Socha 1964, Oblastní galerie v Liberci, Liberec

Monografie: 2015
Karl Jakob Wegmann, Die Signatur der Ehrlichkeit, Verlag Scheidegger & Spiess, Curych 1968
František Kupka, Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965
Pravoslav Kotík, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha
Články, média, internet: 2010
Starý mistr, zasloužilý kacíř (Zdeněk Sklenář v Domě U Zvonu), in: Art+Antiques, 3, 2010, 10–17 2006
Pozdrav ze studené války (K recepci českého umění v zahraničí), in: Revolver Revue, 63, 2006, 267-269 2004
Sláva s příchutí, (O výstavě Ladislava Sutnara v Curycha), in: Kritická příloha Revolver Revue, 2004,  86–88 1994
Rozpadové řady, in: Ateliér, 7, 16-17, 1994, 7–7 1970
Bauhaus, in: Světová literatura, 15, 1, 1970, 133–149
Země Olgy Karlíkové, in: Výtvarné umění, 19, 8, 1970, 404–411 1969
Alexander Calder, in: Světová literatura, 14, 1969, 396–407
Lucio Fontana, in: Světová literatura, 14, 3, 1969, 231–241 1968
Sochy věci,  in: Výtvarné umění, 17, 10, 1968, 469–473 1967
Jiří Balcar,  in: Výtvarné umění, 17, 6, 1967, 276–283 1966
Daniela Vinopalová,  in: Výtvarné umění, 14, 12, 1966, 4–5
Henry Moore v Bratislavě,  in: Výtvarná práce, 14, 10, 1966, 4–4 1965
Kupkovy osudy,  in: Výtvarné umění, 15, 8, 1965, 372–379 1964
Zbyněk Sekal a divadelní kostým,  in: Acta scaenographica, 4, 9, 1964, 172–177 1963
Constantin Brancusi,  in: Světová literatura, 8, 1, 1963, 100–115 1962
Kouzelná flétna mezi zrcadly,  in: Výtvarná práce, 10, 1, 1962, 25 1961
Balet od A do Z,  in: Výtvarná práce, 9, 3, 1961, 4–5 1960
Naše jevištní výtvarnictví,  in: Výtvarná práce, 8, 23-24, 1960, 14–16 1956
František Kupka, in: Tvar, 8, 6–7, 1956, 216–217 1955
Obrazy Gabriela Muchciho,  in: Výtvarná práce, 3, 8, 1955, 3