Julia Gryboś a Barbora Zentková tvoří dlouhodobě pevné umělecké duo. Jejich díla jsou založená na společném uvažování a úzké spolupráci. Magisterské studium obě umělkyně absolvovaly v roce 2014 v ateliéru Malířství II u Luďka Rathouského a Jiřího Franty na FaVU VUT v Brně. Na téže škole pokračovaly i v doktorandském studiu, jež ukončily v roce 2023. Během svého působení v Brně se kromě své vlastní tvorby mimo jiné věnovaly založení a provozu galerie Tvar, společně se také staraly o brněnskou pobočku knihkupectví ArtMap.
Do širšího povědomí se Gryboś se Zentkovou dostaly jako laureátky Ceny Oskára Čepana, kterou získaly v roce 2016 – již tehdy se na výstavě připravené v souvislosti s oceněním projevily charakteristické prvky, jež se v jejich tvorbě objevují dodnes. Reagovaly tehdy na aktuální dění a konkrétní místo: na podlaze vytvořily plochy z kusů linolea pocházející z developerem právě bourané budovy bývalé textilní továrny Vlněna v Brně, kde se nacházelo šedesát ateliérů (včetně toho jejich). Instalace s názvem <em>Úder pěstí o zeď, který zní po celý den</em> obsahovala také zvukovou složku, což je pro díla této autorské dvojice opět příznačné, ačkoli v budoucích projektech se do procesu zapojovali již spíše živí hudebníci.
Jednou z takových spoluprací byla například zvuková performance <em>Rituals</em> v lázeňských Luhačovicích v roce 2019, kde umělkyně na dně zchátralého bazénu říčních lázní od architekta Dušana Jurkoviče vytvořily kaolinové skvrny „jako symbol úpadku a ztráty místní historie“ – jak na svém webu uvádějí samy autorky. Úpadek symbolizovala také postupně se „rozpadající“ skladba, kterou zde zahráli tři akustičtí hudebníci.
Umělkyně společně tvoří esteticky působivé instalace, v nichž reagují na problémy současného světa – často skrze zcela konkrétní případy –, a svým specifickým způsobem tak do děl zapojují sociální a politickou kritiku. Jedná se především o kritiku kapitalistického systému a s ním spojených symptomů, jako je nadmíra stresu, důraz na rychlost a výkon, zahlcenost vjemy přicházejícími z on-line prostředí, nekonečná výroba laciných produktů končících na skládkách a další negativní projevy ovlivňující naše všední životy a s tím i psychické a fyzické zdraví.
Jan Zálešák v kurátorském textu k výstavě <em>Soilmates</em> v hunt kastner (2024) píše, že se v jejich práci objevuje: „[…] kritická reflexe tlaků zdánlivě nehmotných formací kapitalismu či patriarchátu na psychosomatické prožívání.“ V tomto duchu proběhly například i jejich starší výstavní projekty, jako byl <em>Mělký spánek režimu nouze</em> v galerii etc., kde se umělkyně věnovaly spánku jakožto jediné „autonomní sféře, která se nedá jednoduše spočítat a vytěžit“, nebo výstava <em>Soya Stream</em> v Galerii 35m2 (2019) zabývající se tržními mechanismy a přebytkem zboží dováženého z asijských zemí. I zde se objevila typická kombinace precizního, esteticky působivého zpracování a podvratného, temného pozadí – vystavené paravány umělkyně vytvořily z textilu ze zkrachovalých prodejen.
Zvuková složka projektů Julie Gryboś a Barbory Zentkové v sobě nese silnou emoční rovinu, a diváctvo se tak může plně napojit na dané prostředí i téma. Pro autorky je důležitá povaha a původ materiálů a použitých věcí, které s sebou nesou určité významy, a také způsob jejich zpracování. Často se jedná o odpadový textilní materiál – a o návrat k „pomalým“, tradičním řemeslným metodám. Obojí bylo zastoupeno například v monumentální instalaci v galerii Kostka v pražské Meet Factory (2021), kde umělkyně vytvořily osmimetrovou konstrukci, z níž v několika vrstvách spadal textilní závěs ze zbytkových materiálů tvořený technikou uzlování, tzv. makramé. Název této výstavy – <em>Jednonohý holub</em> – odkazoval k pojmosloví z jógy, konkrétně k ásaně sloužící k odstranění stresu, což zase poukazovalo na celkový terapeutický účinek instalace plynoucí z ruční práce samotné, z pastelových barev nebo též z doprovodné hudební performance, která probíhala na vernisáži výstavy. Tereza Jindrová k tomu ve svém kurátorském textu dodává: „Ruční práce a s ní spojená pomalost přináší zážitek klidu a naplnění. Jako by postupná, opakující se práce umožňovala jiné prožívání času, než jaké nám vnucuje netrpělivý duch dneška.“
V současnosti žijí Julia Gryboś a Barbora Zentková v Berlíně a jejich výstavní projekty probíhají nejen v Německu, v Čechách nebo na Slovensku, ale de facto po celé Evropě: ať už v muzeích a galeriích, nebo na místech, v rámci nichž umělkyně připravují site-specific události a vytvářejí prostředí, které lze vnímat různými smysly. V roce 2022 tak například v pařížském Centre Pompidou v rámci festivalu Move vytvořily instalaci, kde znovu navázaly na téma neúnosných pracovních podmínek, z nichž jsme kolektivně vyčerpaní – a aby nás to nesemlelo, je potřeba přistoupit na očistné, uklidňující činnosti a rituály. V této instalaci se tak opět objevily objekty se zapletenými a splývavými bavlněným provázky, které autorky tentokrát obarvily vylouhovanými čajovými lístky. O zvukovou část se zde postaral hudebník Jan Tomáš.
Z výše popsaného by mělo být asi již zřejmé, že ačkoliv umělkyně ve svých společných pracích tematizují problémy a tíže současného světa, předkládají nám vedle nich také prožitky, činnosti nebo i způsoby vnímání, které nás od nich mohou oprostit.
——————————
<em>Zdroje:</em>
Jiří Ptáček, Julia Gryboś a Barbora Zentková. In:: Art+Antiques, únor 2017
https://www.zentkova-grybos.com/
kurátorský text Jana Zálešáka k výstavě Soilmates, hunt kastner, 2024
kurátorský text Terezy Jindrové k výstavě Jednonohý holub, Galerie Kostka, Meet Factory, 2021
