Ivan Chatrný patřil v druhé polovině 20. století k výrazným osobnostem brněnské umělecké scény, kterou ovlivnil osobitým přístupem k problematice konstruktivních tendencí i svou dlouholetou pedagogickou činností. V letech 1943–1946 studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně. Poté se vyučil litografem a v tomto oboru také působil: od roku 1968 až do své předčasné smrti v roce 1983 vyučoval obor propagační grafika na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně.
Těžištěm autorovy tvorby jsou soubory struktur z přelomu 60. a 70. let vytvořené v duchu konstruktivních tendencí technikou sítotisku. K této formě vyjádření však dospěl postupně. Od tvarově redukované figurální tvorby rozvíjené v poválečném období se v polovině 50. let propracoval k prvním abstraktním kompozicím. Začal se zabývat geometrickými strukturami, zkoumáním tvarů, linií, kombinací jednotlivých prvků. O dekádu později vznikly Chatrného první předkonstruktivistické práce. Podobu těchto kreseb – respektive jejich celkovou strukturu – jasně definoval řád, který však umožňoval, aby se v něm uplatňovaly různé odchylky a variace. Tento způsob práce založený na mechanickém řazení prvků v rastru, ale i na úvahách o možnostech jeho narušení se stal charakteristický právě pro autorovy oceňované soubory grafických listů z druhé poloviny 60. let.
V té době se Chatrný přihlásil k tehdy aktuálním idejím konkrétního umění vycházejícím z myšlenky, že „konkrétní umění zpředmětňuje ryze uměleckými prostředky abstraktní myšlenky jako takové a tímto způsobem vytváří nové předměty“ tak, jak to již v roce 1944 blíže specifikoval umělec a teoretik konkretismu Max Bill. Chatrný se tak přidal k široké platformě propojující autorky a autory s různorodými názory a výtvarnými přístupy, které však spojovalo úsilí o zachycení samotné podstaty, respektive řádu světa, jehož jsme sami součástí jako jeden z elementů struktury, v níž na základě vzájemné interakce vše se vším souvisí. K aktivitám Klubu konkretistů se připojil v roce 1968 a až do jeho zániku v roce 1972 se účastnil řady společných výstav doma i v zahraničí.
Ivan Chatrný ve svých grafických listech pracoval s rastry složenými zejména z čtverců, kruhů a oválů. Zachycoval je na fotografický film. Následně je otáčel, překrýval a vrstvil. Často využíval negativů. Výsledné struktury pak opět přefotil, zvětšil a přenesl na serigrafické síto. První série sítotisků vytvořené touto metodou vznikly v roce 1968. Chatrný vedle fotografických postupů využíval právě sítotisk, tuto v té době novou, grafickou techniku stojící na počátku využití principu multiplikace a s ní spojené proměny vnímání moderního umění, tak jak ho známe dnes.
Ačkoliv to nemusí být na první pohled zřejmé, samotnou podstatou Chatrného konstruktivisticky orientované tvorby je práce s matematickými vztahy. Ta se odvíjí již od výběru prvků pro tvorbu struktur – základních geometrických tvarů. Vedle racionálně podmíněných postupů ovšem podobu těchto struktur ovlivňovala do značné míry také náhoda. Tvůrčí proces založený na kombinování, překrývání a vrstvení zvolených rastrů Chatrný uzavíral autorskou korekcí upravující harmonické a estetické vyznění výsledné struktury. Do jeho prací tak vstupuje napětí mezi přítomným racionálním řádem a prvkem náhody méně či více korigovaným samotným autorem. Další výraznou charakteristikou Chatrného tvorby je pak maximální barevná redukce. Umělec pracoval téměř výhradně s kontrastem černé a bílé. Ostatní barvy do jeho kompozic vstupují pouze výjimečně.
Chatrný se ve svých grafických listech soustředil především na strukturu vzniklou pravidelným opakováním, tedy seriálním řazením motivů v ploše, ale také na možnosti, jak ji dále rozvíjet. Jeho práci je proto nutné vnímat v kontextu jednotlivých sérií, respektive cyklů. Autor sám tyto cykly ani jednotlivé tisky nepojmenovával – a pokud nějaké pojmenování nesou, vzniklo v rámci institucionálního provozu ve snaze o snadnější orientaci v autorově bohaté grafické produkci. Tu ovšem nedefinoval pouze zájem o matematické vztahy a jejich uplatňování při tvorbě autonomního uměleckého díla, pronikla do ní též inspirace hudbou 20. století a strukturou modernistických hudebních kompozic. Na přelomu 60. a 70. let Chatrný vytvořil v reakci na hudební motivy dynamické struktury druhotně označované jako Orchestrální kompozice (1969). Struktury, doposud striktně ohraničené čtvercovým rámcem obrazové plochy, se v této sérii poprvé vyvázaly z jasně definovaných hranic. Získaly dynamický, a přesto ucelený tvar. Jednotlivé elementy jako by pulzovaly. „Kompozice se dynamicky rozpínají do plochy a navozují hudební asociace. Muzikální způsob kompozice grafických listů této série působí jako hra akordů, rytmů a evokuje podobu partitury.“ (1)
Podobná dynamika vstupuje do autorových prací i na přelomu 70. a 80. let, kdy Chatrný po několikaleté tvůrčí odmlce navázal na principy rozvíjené v předchozí, konstruktivisticky orientované tvorbě. Grafické listy ze série dodatečně označované jako Mechanická fuga, respektive Rytmus strojů využil jako podklad pro tvorbu obalů gramofonových desek, v tomto konkrétním případě v barevném, zeleno-červeném provedení pro Svěcení jara Igora Stravinského a v kontrastní černobílé variaci pak pro dvojici titulů švýcarského skladatele Arthura Honeggera: Symfonii č. 5 Di te re a specifickou skladbu Pacific 231 imitující zvuk parní lokomotivy. Mezi tituly ale nalezneme také hudební kompozice vytvořené v duchu dodekafonie, resp. serialismu představitelů Druhé vídeňské školy Arnolda Schönberga a jeho žáků Albana Berga nebo Antona Weberna. Ztvárnil i několik obalů k dílům progresivního českého skladatele z oblasti nové hudby Jana Rychlíka. Pro většinu z nich využil výseky ze svých struktur. Pokusil se v nich zachytit pocity zažívané při poslechu hudby, a to čistě výtvarnými prostředky, jež byly pro jeho tvorbu typické. V průběhu 70. let navrhl více než tři desítky obalů gramofonových desek. Žádný z návrhů však nebyl v době svého vzniku realizován nebo přijat k veřejné prezentaci.
V letech 1969 až 1972 vytvořil Ivan Chatrný také několik soukromých autorských svazků. Soubory grafických listů menšího formátu realizoval technikou sítotisku v malém nákladu. Některým z nich, například souborům Možnosti systému (1971) nebo Segmenty čtverce a kruhu (1971), předcházely krátké texty Jiřího Valocha, které plně vystihovaly podstatu tehdejší Chatrného tvorby, jež se koncentrovala do několika málo přiložených listů. Ty, vložené do pevné obálky a rozesílané poštou okruhu zájemců, představovaly alternativní formu komunikace v době postupující normalizace, kdy byli výtvarníci neoficiálního proudu stále více zatlačování do pozadí.
V roce 1972 autor ve svém tvůrčím úsilí dočasně ustal. K výtvarné práci se vrátil teprve v roce 1979. V krátkém období let 1979 až 1983, jež předcházelo jeho předčasné smrti, vytvořil soubor prací, který svou četností předčil předchozí tvůrčí etapu. V letech 1979–1980 ještě dočasně navázal na práce vytvořené v duchu konstruktivních tendencí: v grafických listech z té doby dále rozvíjel principy kodifikované v jeho tvorbě již na přelomu 60. a 70. let. Struktury však obohacoval o nové motivy i způsoby skladby. Staly se dynamičtějšími a komplikovanějšími, jak dokládají i již zmíněné návrhy obalů gramodesek vytvořené v té době.
Od počátku osmdesátých let se Chatrný začal intenzivně věnovat především tvorbě gestických záznamů. I tyto práce se nesly v duchu experimentu s fotografickými technologiemi. Do emulze filmu zaznamenával rychlými, soustředěnými tahy štětce motivy, které pak dále rozpracovával proškrabáváním, kresbou nebo vymýváním postupně zasychající barevné vrstvy. Výsledné motivy pak přenášel na papír. Zásadním zdrojem inspirace se pro něj v té době stalo písmo, respektive znak. Nechával se inspirovat projevy východoasijské kaligrafie, ale i latinskými literami. Tyto inspirační zdroje však ve svých pracích transformoval do zcela osobitých tvarů. Jak v autorově monografii z roku 2012 podotkla Natálie Sýkorová: „Pracoval metodou, kterou užívali západoevropští umělci, lettristé. Taktéž se bez znalosti skutečného významu znaků nechali inspirovat mnohotvarostí a elegantní expresivitou ideogramů. Ivan Chatrný tak dal vzniknout náhodným písmoznakům, konstrukcím abstraktní imaginace, která měla s lineární křehkou východní kaligrafií společné východisko – dynamicky rychlý souvislý tah a vizuální krásu.“ (2) Obdobně invenčním způsobem však dokázal zhodnotit i podněty odvozené z klasických latinských liter. V grafických listech z počátku 80. let dospěl k jedinečným abstraktním znakům založeným na čistě estetických kvalitách. Pouze jednou, v samotném závěru tvorby, svou pozornost zaměřil na konkrétní slovo, a to v sérii sítotisků Oblaka (1983). Využil v ní pro svou tvorbu charakteristické postupy – vrstvení a překrývání. Slovo oblaka tak několikerým přetištěním ztratilo na zřetelnosti a transformovalo se v mrak nakumulovaný ze skrumáže čar.
Ačkoliv se výtvarný projev Ivana Chatrného v té době zásadním způsobem proměnil, jeho tvorba i nadále spočívala na několika neochvějných konstantách –– rukodělné práci, kombinaci racionálního a intuitivního přístupu, využití fotografických postupů a nových grafických technik. Právě tyto aspekty činí jeho tvorbu inovativní a v autorském přístupu i výtvarném výrazu jedinečnou. Je proto s podivem, že i přes účast na četných souhrnných výstavách grafiky a Klubu konkretistů, jehož členem Ivan Chatrný v letech 1968–1971 byl, není jeho tvorba širší veřejnosti mimo brněnský umělecký okruh příliš známá. K jejímu zhodnocení v minulých letech významně přispěl brněnský Dům umění a Galerie Benedikta Rejta v Lounech, která na přelomu let 2012 a 2013 uvedla ve spolupráci s rodinou Chatrných autorovu obsáhlou monografickou výstavu doprovázenou souborným katalogem mapujícím jeho celoživotní tvůrčí úsilí. Instituce na základě této spolupráce získala do své správy část autorovy pozůstalosti a rozšířila tak svou specificky profilovanou sbírku o další výjimečnou kolekci jedné z neopomenutelných osobností tvořících v duchu konstruktivních tendencí. Galerie plánuje autorovy práce veřejnosti opětovně představit v roce 2025, a to v rámci společné prezentace s bratrem Daliborem při příležitosti stého výročí jeho narození. Hlubší reflexe a kontextualizace díla Ivana Chatrného je bezesporu cenným příspěvkem k poznání velmi osobitého přístupu k jedné z neopomenutelných tendencí v českém umění uplynulého půlstoletí, tedy racionálně orientované umělecké tvorbě vycházející z reflexe matematických principů.
POZN.:
(1) Natálie Sýkorová, Ivan Chatrný, Galerie Benedikta Rejta v Lounech 2012, s. 8.
(2) Ibidem, s. 12.
—————
Zdroje / použitá literatura:
Miroslav Jiřele, Martina Mrázková, Ještě jednou prosím. Olomouc 2021, ISBN 978-80-908093-1-4
Nina Moravcová, Diferencované struktury / Jana Bernartová, Milan Guštar, Ivan Chatrný. GMU v Hradci Králové 2024, ISBN 978-80-88659-03-7
Natálie Sýkorová, Ivan Chatrný, Galerie Benedikta Rejta v Lounech 2012, ISBN 978-80-85051-19-3
Jiří Valoch, Ivan Chatrný, České muzeum výtvarných umění, Praha 1997, ISBN 80-7056-063-0
https://ivan.chatrny.cz/index.php?/page/domu
https://sophisticagallery.cz/autori/chatrny-ivan
http://www.dum-umeni.cz/data/galleries/213/tiskova_zprava/TZ_Ivan_Chatrný.pdf
https://www.dum-umeni.cz/historicke-vystavy/s6?filter%5Bauthor%5D=Ivan+Chatrný
