Tvorba Hany Garové je charakteristická malířským výrazem, ať už se formálně projevuje jako práce na plátně, papíře, nebo jako jedna z grafických technik, většinou monotyp. O umělkyni se dá říct, že je přímo bytostnou malířkou: její každodenní život je s malbou prorostlý a malba je její tvůrčí i životní nutností a obsesí. Dílo Hany Garové vychází z introspektivního a reflexivního uvažování, cítění a dívání se. Ve své tvorbě využívá jak konkrétní figuraci, tak i abstrakci, vždy ovšem čerpá z určitého průzkumu reality, aniž by se jednalo pouze o její přenesení. Za realitu můžeme považovat věci okolo, ale také myšlenky, vjemy, pocity a intuici. Vývoj jednotlivých námětů je postupný a mohli bychom jej přirovnat k sedimentaci. Určité životní okolnosti působí na autorčino přemýšlení, pomalu se usazují a potom – nehledě na chronologii či kontinuitu reálných událostí – postupně vyvěrají náměty, specifická barevnost či určité metodické technické zpracování (pastóznost, kontrastní linka, monochrom atd.), které se pak často vyskytuje v ucelených sériích.
Její díla obvykle mají výrazný gestický ráz, některé z nich však reprezentují velmi komplexní figurativní kompozice, jež připomínají barokní malbu (Koťátko, 2022), některé zase představují velmi jednoduché linkové tvary na kontrastním pozadí. Stejně tak je tomu i s barevností, která může být velmi výrazná a zářivá, ale stejně tak i utlumená a monochromní. Tyto formální aspekty vždy vycházejí z vnitřního rozpoložení umělkyně a tématu, nejsou nikdy samoúčelné.
K námětům, které se v průřezu autorčiny tvorby cyklicky opakují, patří: autoportrét, tělesnost – nejčastěji v podobě fragmentu a torza –, erotismus (Milenky, 2014), přírodní motivy (Krajinou, 2024) anebo třeba i spiritualita (Poušť duše, 2021). Její práce také často obsahují různé aspekty z vícero zmíněných témat najednou (Bez názvu /Vstup do prázdna/, 2025).
Emoce, skrze něž se tyto náměty zjevují, jsou však důležitější a tkví v nich jak autorčina autenticita, tak také určitá univerzálnost. Malba zjevující jistou neukončenost, procesuální charakter lidské identity, hledání a toužení – to vše je sice něco, co je pro autorku charakteristické, ale je tomu tak právě proto, že tyto zkušenosti jsou univerzální. Pro Hanu Garovou funguje expresivní malba jako jazyk, který může ukázat sdílená východiska prožívání lidské existence. Za jeden ze svých zásadních raných inspiračních zdrojů zmiňuje malíře Francise Bacona, který svou intenzivní expresivitou umožňuje identifikaci na emocionální a psychologické úrovni. Za důležitou považuje i barokní malbu, která ji oslovuje svým vnitřním dramatem a důrazem na zobrazení vnitřního prožívání. Malba je médiem, jehož prostřednictvím autorka hledá a definuje vlastní tělesnost a identitu. Forma vzniká z osobního, definování osobního je ale analogické s hledáním formy. Jako příklad můžeme uvést její autoportrét s nejasným zpracováním genderové identity (Autoportrét, 2014–2015).
Po diplomování na AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla cítila potřebu odmítat výstavy. Namísto aby se veřejně prezentovala, ponořila se naopak do práce v ateliéru, kde hledala vlastní výraz a kde skrze tvorbu znovu a znovu vynalézala svou identitu. Určité odmítnutí uměleckého provozu vycházelo i z jeho potřeby individuální uměleckou praxi kategorizovat a vytvářet paralely k tvorbě ostatních. Jistý odstup a pochybnosti ohledně provozu a jeho fungování u umělkyně ostatně přetrvávají dodnes. V jejím případě jde především o vzpírání se přístupnosti skrze budování umělecké značky. Pro Hanu Garovou je důležité udržet si nezávislost tvorby.
Kromě závěsných formátů Garová často vytváří i autorské knihy, například Ostrov sestávájící z 50 listů ručně tištěných linorytů doplněných kresbou olejovým pastelem. Objevují se zde barevné variace jediného motivu, jehož vyznění se v jednotlivých tiscích proměňuje a vychází tu více abstraktně, tu zase figurativněji.
Co se týče grafických technik, autorka nejčastěji používá právě linoryt a monotyp, a to kvůli nízkým technickým nárokům na jejich zpracování. Tato relativní jednoduchost realizace umělkyni dovoluje vytvářet díla přímo v ateliéru – mimo profesionální grafické dílny –, což jim dodává přímočarost a autenticitu.
I přes neustálou snahu autorky objevovat a experimentovat s materialitou malby a s jejími specifickými výrazovými prostředky a přes formální rozdílnost jednotlivých sérií, lze u Hany Garové vysledovat originální výraz. Jejíjmi díly prochází vážnost a jistá zádumčivost, ale často také hravá stylizace a ironie, přičemž balancování mezi těmito emocemi způsobuje, že její tvorba zůstává stále živá a objevná.