Malbu Přemysla Procházky lze charakterizovat jako konceptuální realismus. Tradiční mimezi totiž kombinuje s několika originálními postupy, jimiž umocňuje „pravdivost“ výsledného obrazu. Už během studií malířství na brněnské Fakultě výtvarných umění se u něj poprvé objevuje princip, kdy dané objekty zobrazuje pomocí materiálů, z nichž jsou tvořeny v reálném světě. Někdy je to formou asambláže, většinou však nachází způsoby, jak těmito materiály skutečně malovat. V raném cyklu věnovanému pracovním aktivitám (Stavba domu, 2015) například do barvy přidával drť příslušných stavebnin, později pro vyjádření zámkové dlažby použil beton, pro silnici asfalt, pro hromadu písku skutečný písek a pro zateplené paneláky zase polystyren. Člověka pak zobrazuje za pomoci jím vyvinuté malířské směsi, kterou nazývá „lidina“ a která je podobně jako lidské tělo tvořena tuky, cukry a bílkovinami.
Další Procházkův oblíbený postup spočívá v tom, že předměty ve svých obrazech reprezentuje prostřednictvím hned několika zobrazení vrstvených přes sebe. Pod tradičně pojatým autoportrétem se například skrývá vnitřní anatomie hlavy, letadlo ze série Doprava zase vyjádřil tak, že nejdříve namaloval jeho konstrukci, poté interiér s posádkou a pasažéry, aby nakonec vše překryl jeho pláštěm.
Z uvedených příkladů vyplývá, že spodní vrstvy umělcových obrazů zpravidla představují funkční podstatu předmětu, kdežto vrstva finální se – podobně jako naše standardní vnímání – omezuje na povrch objektů, tedy na něco vnějškového, co o jejich skutečné povaze vypovídá jen z malé části.
Procházkovy obrazy tohoto typu zpravidla sice mají charakter konvenčního zobrazení, právě přítomnost spodních vrstev jim ovšem dodává onen konceptuální rozměr a s ním i zajímavou filosofickou dimenzi. Jeho přístup totiž koresponduje s tím, jak se v moderní době posunul výzkum našeho vnímání okolního světa od čistě smyslové percepce ke komplexním teoriím, jež jsou spojeny s pojmem apercepce. Ten vysvětluje kognitivní jev, kdy naše mysl automaticky doplňuje a interpretuje vjemy na základě minulých zkušeností. Jablko nevnímáme jako nepravidelně kulovitý objekt příslušné barevnosti, ale i jako plod jabloně, který má ve světě určitou konkrétní funkci, s jeho potenciální chutí a vnitřní strukturou, neboť jsme ho už předtím mnohokrát jedli. Stejný princip, kdy součástí obrazů je pro diváka neviditelná realita, o níž však má díky znalosti zobrazených předmětů jistou představu, používá Přemysl Procházka.
Dokáže jej dokonce aplikovat i v rozměru času, jak dokládá obraz Fotbal. Procházka ho vytvořil během výstavy nazvané Zbrojovka – Teplice, jež se odehrávala na dvorku brněnské Galerie TIC. Diváci zde na rozdíl od běžných výstav neviděli hotové dílo, nýbrž mohli po celý měsíc přihlížet malířskému procesu, který byl vznikáním i zanikáním současně. Malíř totiž každý den obraz přemaloval novou scénou z tohoto ligového utkání a na samý závěr zobrazil situaci, kdy už všichni protagonisté odešli. Aby zážitek ještě více přiblížil skutečnému fotbalu, zajistil pro diváky sponzorem darované pivo, jež mohli při sledování popíjet. Součástí obrazu je tak nejen ono výsledné zobrazení prázdného trávníku, kde skóre na výsledkové tabuli odkazovalo k tomu, co ze zápasu – slovy televizních komentátorů – „vstoupí do historie“. Autorovi se tu podařilo zpřítomnit také to, co je vlastním smyslem fotbalu, tedy dramatické dění na hřišti, jež prosvítá pod trávníkem jako určitá konceptuální podmalba. Což zase odpovídá tomu, že tvorba obrazu, tedy ona malířská performance, se zde stala stejně významnou součástí díla jako jeho finální podoba, neboť v tomto případě představuje procesuální analogii k dění na hřišti, na které se autor takto napojil.
Jestliže nám Procházkovo mnohovrstevnaté dílo (a to v přeneseném i doslovném smyslu) poskytuje tyto zajímavé podněty k přemýšlení, které souvisejí s pojmem metamalby, tedy malby reflektující sebe samu jako médium, zároveň má i zcela bezprostřední optické kvality. A vedle toho obsahuje ještě jednu mimořádnou ingredienci: specifický, takřka všudypřítomný humor spočívající právě v realistické doslovnosti autorova přístupu, kterou dokáže svého diváka znovu a znovu překvapovat.
Zdroje:
Marcel Fišer, Na kopané. Fotbal ve vizuálním umění od počátku 20. století do současnosti, katalog výstavy, Galerie výtvarného umění v Chebu 2022
Jana Písaříková, Ondřej Chrobák, úvod katalogu, Přemysl Procházka: Procházka, Galerie výtvarného umění v Chebu 2022
