Malířka, sochařka a ilustrátorka Věra Nováková patří k osobnostem, s jejímž dílem a nelehkým osudem jsme se měli možnost postupně seznamovat až po roce 1989. Objevování této umělkyně pro veřejnost trvalo déle než u většiny jejích generačně spřízněných mužských kolegů, a to včetně jejího životního partnera Pavla Brázdy, jehož dílo získalo v devadesátých letech všeobecnou popularitu takřka raketovou rychlostí. Pomalý nástup ovšem nebyl pro Novákovou na škodu: díky tomu se na výtvarné scéně začala prosazovat, ale i usazovat jako malířská veličina, v pozdním věku. Retrospektiva Via Vitae (2022) jí byla uspořádána nikoliv v Národní galerii, jak by se dalo očekávat, ale v pražském DOXu. Velkorysá výstava společně se starší monografií Věra Nováková (2010) a vzpomínkovou knihou Každý krok je volba (2023) umožnila oddělit její dílo od díla Brázdova, se kterým se sice prolíná a je si i vizuálně podobné, ale vychází ze zcela jiných pohnutek, a především ze zcela odlišného myšlenkového světa.
Nováková byla záhy po válce, v roce 1947, přijata do malířského ateliéru Vladimíra Sychry na pražskou Akademii výtvarných umění. Na škole však studovala pouhé tři semestry. V roce 1949 byla stejně jako celá řada dalších studentů a studentek při politických prověrkách vyloučena ze školy. Jako záminka k vyloučení mohl pravděpodobně posloužit její „buržoazní“ původ (otec byl právník, matka v domácnosti). Tímto bezprecedentním krokem jí bylo na několik dalších desetiletí znemožněno účastnit se veřejného kulturního života. Stejný osud potkal jejího tehdejšího spolužáka Pavla Brázdu. Společně sdílená křivda je sblížila natolik, že se z nich hned následující rok stali manželé. Deziluze a nepochopitelné zmaření životních plánů „shora“ je vedlo ke společným toulkám po pražských periferiích, kde si skicovali nejrůznější městská zákoutí a portrétovali lidi žijící na okraji společnosti, za které znenadání považovali i sebe sama. Inspirace z těchto míst se v následujících letech bude promítat do tvorby jak Novákové, tak Brázdy.
Vedle neobyčejně citlivých, realistických kreseb Novákové vzniklých na zmíněných potulkách vytvořila v této době i jedno ze svých zásadních děl Zátiší – vlastní podobizna (1949). Obrazu zaplněném nepříjemnými, ztracenými a rozbitými předměty vévodí autoportrét překrásné ženy, jehož odraz vidíme ve střepu zrcadla. Surrealistický, četbou francouzských existencialistů ovlivněný obraz je v podstatě ilustrací tehdejší bezútěšné situace Novákové, ve které se vše rozpadlo a pozbylo smyslu. Další klíčové dílo Novákové, monumentální kresba na papíře nazvaná Strom života (1950), zase připomene díla Hieronyma Bosche. Snové, absurdní či děsivé výjevy předznamenávají kresbu Tak končí sláva světa (1952–1953). Zde se – jak název napovídá – ocitáme společně s autorkou, jež je opět ve středu dění, uprostřed ničivé katastrofy způsobené bezcitným diktátorem, který je zpodobněn jako zástupný symbol fašismu a komunismu. Nekonečné zástupy lidí trpí, šílí hrůzou a umírají pod jeho destruktivní vládou. Silně zneklidňující díla Nováková zakončila smířlivým obrazem Po konci (1952), který má v postavách dvou zbídačených dětí a anděla představovat naději nového počátku. V tomto období si Nováková uvědomila, že její dosavadní libování si v negativním postoji vůči světu je pouhou neplodnou rezignací. Právě proto se rozhodla pro radikální změnu ve prospěch hledání útěchy, naděje a vnitřního duševního klidu.
Padesátá léta vnesla do života Věry Novákové několik zásadních změn. Přehodnocení pohledu na svět vedlo k její konverzi ke katolickému vyznání. S tímto jejím krokem se její manžel, zapřisáhlý odpůrce jakéhokoliv náboženství, nikdy nesmířil. Přijetí katolictví tak neznamenalo jen revoltu proti komunistickému režimu, ale znamenalo i vzdorné gesto vůči autoritativnímu partnerovi. Náboženská tematika se začala přirozeně objevovat i v její tvorbě, která se zcela odchýlila od estetiky předchozího období. Temné vize vystřídaly idylické výjevy kostelíčků a domácích mazlíčků jako například v obrazech Kaplička u Hradu Veveří (1953) nebo Bobina se štěňaty (1954). Následovala řada obrazů s biblickými náměty a postavami: Job I. (1954), Vězeň Jonáš I. (1957) nebo Noemova archa (1958).
Od dřívější, precizní až fotografické realističnosti svých raných děl se Nováková skrze tyto obrazy propracovala k elementárnímu, někdy i naivizujícímu zjednodušení, které osvobozovalo a zároveň dovolovalo soustředit se na to podstatné – čímž byl námět sám –, a to bez bazírování na dokonalosti jeho provedení. V roce 1958, v období politického tání, byla zaregistrovaná jako výtvarnice z povolání, což jí umožnilo přivydělávat si ilustracemi knih. Mezi její nejvýznačnější počiny z této oblasti patří ilustrace vzniklé ve spolupráci s Brázdou pro knihu jazykových her a rébusů Co se slovy všechno poví (1964) Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala.
V šedesátých letech začala Nováková stejně jako většina tehdejších výtvarníků a výtvarnic experimentovat s formou a materiálem. Výsledkem byla řada haptických obrazů, ve kterých využívala tehdejší novinku, syntetické pojidlo akronex, a různé materiály od oblázků až po sklo či popel, jak lze rozeznat ve zcela abstraktních obrazech Zatmění (1963), Vyjasňování (1964) nebo v geometrické Architektuře (Arché, 1965). Posledně jmenovaný znamenal vykročení směrem k „písmovým“ obrazům, skrze něž se Nováková snažila pochopit vztah písmene a slova. Výsledkem jsou např. obrazy V-Vegetace nebo V- Voda (oba 1966).
Léta následující „normalizace“ byla pro Novákovou ve znamení častých pobytů na chalupě, které vyplňovala hlavně ilustrátorskou tvorbou. V roce 1976 mohla Nováková společně s Brázdou vůbec poprvé – a na dlouhou dobu i naposledy – veřejně vystavit ukázku ze své tvorby, a to v komorních prostorách pražského Divadla v Nerudovce. V osmdesátých letech u ní nastal zásadní obrat v tvorbě: začala se věnovat výhradně malování portrétů, čemuž zůstala věrná až do smrti. Vedle portrétů na zakázku se často jednalo i o portréty nejbližších osob jako v podobizně Kamily Bendové (1982) nebo Václava Bendy (1984). Následovaly podobizny kardinálů nebo portréty amerických příbuzných z konce osmdesátých let a mnoho dalších. V devadesátých letech se pak navrátila k náboženským tématům, které ztvárňovala pomocí silné redukce tvarů a s důrazem na význam zobrazovaného námětu.
V roce 1992 byla díky úsilí Viktora Karlíka, Terezie Pokorné a Michala Blažka uspořádána vůbec první skutečně reprezentativní výstava Novákové a Brázdy v PKC Ženských domovech s názvem Pavel Brázda / Věra Nováková – 50. léta. Na svou první samostatnou výstavu v Galerii bratří Čapků s názvem Věra Nováková, obrazy z 60. a 90. let, si musela umělkyně počkat až do roku 1998. Po celou porevoluční dobu byla poněkud ve stínu svého manžela, od roku 2000 se však pozornost začala zaslouženě obracet i k ní. Účastnila se řady skupinových i sólových výstav a v roce 2010 vyšla její reprezentativní monografie. Z outsiderky se tak postupem času stala jedna z nejzásadnějších československých výtvarných umělkyň druhé poloviny 20. století. Zatím posledním počinem, jež přispěl ke komplexnímu poznání jejího díla, je kniha Věra Nováková, Záznamy 1947–1950/1 (2024) obsahující juvenilní zápisky tehdy začínající umělkyně.
