Figurální malba Vojtěcha Kovaříka je charakteristická výraznou stylizací vycházející z bohaté mozaiky historických i modernistických inspirací. Autor tyto vlivy hladce a přirozeně spojuje do výrazu typického monumentalizovanými, deformovanými figurami natěsno vklíněnými do plošného prostoru plátna. Postavy existují v jakémsi bezčasí melancholické kontemplace. Obrazy se tematicky obracejí zejména k antické mytologii, ve které se autor snaží rozpoznávat silné příběhy schopné komunikovat s dnešní dobou.
Kovařík až do nedávné doby vystavoval téměř výhradně v komerčních galeriích v zahraničí. Do širokého povědomí české umělecké scény se dostal v roce 2023 v souvislosti s dražbou v newyorské aukční síni Christie’s. Jeho obraz Afrodita se zde prodal za cenu více než osm milionů korun, přičemž se – i s přihlédnutím k autorově věku – nepochybně jednalo o obrovský komerční úspěch. O rok později následovala samostatná výstava v Museu Kampa, čímž se na domácí scéně definitivně upevnil Kovaříkův mediální obraz coby jednoho z nejúspěšnějších malířů své generace. Poněkud jednostranně se však jeho jméno stále skloňuje zejména v souvislosti s tržním úspěchem.
Na střední umělecké škole v Uherském Hradišti se Kovařík věnoval především keramice. Měl zde možnost rozvíjet prostorové cítění, což později zúročil při tvorbě reliéfů a soch, které se staly pevnou součástí jeho díla. Na Fakultě umění Ostravské univerzity se však začal věnovat malbě. Rok 2017 strávil na stáži na Akademia Sztuk Pięknych ve Varšavě a o dva roky později zakončil studium na Ostravské univerzitě, kde získal magisterský titul.
V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava v ostravské galerii Dukla a v témže roce se stal laureátem Ceny kritiky za mladou malbu, čímž na sebe poprvé výrazněji upozornil na domácí scéně. Vystavil zde dva obrazy – Otec boxu a Autoportrét s hadem. V letech 2019 a 2020 také absolvoval dvě zahraniční stáže, první v The Cabin v Los Angeles, druhou v rámci programu The Fores v Londýně. Profesní průlom přišel v roce 2020, kdy Kovaříka začaly zastupovat dvě zahraniční galerie: jako první pařížská galerie Derouillon a následně i americká Mendes Wood DM. Obě galerie měly zásadní podíl na umělcově následném komerčním úspěchu.
Mezi léty 2020 a 2023 Kovařík vystavoval téměř výhradně v prostorách těchto galerií, tj. v pařížském prostoru galerie Derouillon či v pobočkách Mendes Wood DM v New Yorku, São Paulu, Miláně či Bruselu. Jeho dílo bylo prezentováno na tak prestižních veletrzích, jako jsou Art Basel nebo Frieze, a přicházely první velké komerční úspěchy. Další přelom nastal v roce 2024, kdy se o umělce poprvé začaly zajímat také instituce. Na jaře 2024 se v prostorách bývalé elektrárny v Power Station v americkém Dallasu uskutečnila jeho samostatná výstava. Té dominoval šest metrů vysoký obraz Héro a Leandros, který vznikl jako site-specific dílo přímo pro tento prostor. Následovala již zmíněná výstava Od linií k hmotě v Museu Kampa. Na obou výstavách autor zároveň představil i své prostorové reliéfy nebo – v případě Musea Kampa – také monumentální betonové torzo Afrodita.
Specifickou roli v Kovaříkově úspěchu sehrál Instagram, který umělec začal k prezentaci své tvorby používat v roce 2017. Právě skrze tuto sociální síť si ho všimly zahraniční galerie a touto cestou přišlo i pozvání na první zahraniční rezidenci. Instagram v té době již běžně fungoval jako platforma, jež znamenala cestu k úspěchu u celé řady malířek a malířů, pro které se stalo vztahování se k sobě samým i ke své tvorbě prostřednictvím digitální obrazovky zcela přirozenou věcí (Čejková 2020). Díky Instagramu v té době prorazila taková jména současné malby jako Oli Epp, Amoafo Boako, Julie Curtis a mnoho dalších. Kovaříkova plátna jsou svým způsobem dokonalým instagramovým produktem. Jejich jasná čitelnost, srozumitelnost, výrazná barevnost, ale i absence na první pohled rozpoznatelného konfliktu či subverze má obrovský potenciál zaujmout diváky rychle procházející feedem.
Instagram je ovšem třeba vnímat i jinak než jen jako pouhý marketingový nástroj. Je současně i médiem, které může specifickou podobu malby přirozeně determinovat, a to stejným způsobem, jako technologický pokrok podobu umění ovlivňoval vždy. V moderní době lze v tomto smyslu pozorovat vztah umění a technologií od vynálezu fotografie přes nástup digitální kultury až po sociální sítě. U Kovaříka je patrný posun od poněkud hrubší malby směrem k technické preciznosti, hladkosti a harmonii, kdy se originály staly téměř k nerozeznání od jejich digitální komprese na obrazovce.
Zásadním tematickým okruhem Kovaříkových děl je antická mytologie, jejíž specifickou reinterpretací vznikají bezčasé výjevy hledající potenciál zrcadlit témata dnešní doby. Autora zajímá archetypální podstata příběhů, které stojí v pozadí naší civilizace, a věří, že jejich pochopení může vést k porozumění současnému světu. Na jeho obrazech se objevuje pantheon klasických božstev, hrdinů a mytologických postav, jako je Herkules, Afrodita, Persefona, Prométheus, Sysifos, Teiresias a mnoho dalších, které jsou ale zbaveny historického patosu, a naopak je zdůrazněna jejich intimita, tělesnost a zranitelnost. Kovaříka zajímá, jak tyto dědičné ideologie a mýty udržují vzorce útlaku až do dnešních dob.
Autorův malířský styl je, jak již bylo zmíněno, atraktivní svou srozumitelností. Patrné odkazy na historické umělecké směry vytvářejí dojem blízkosti a čitelnosti, aniž by ovšem nabývaly jednoznačného určení. Kovařík ve svých referencích apropriuje jednotlivé výtvarné styly a přetváří je do osobitého výrazu. Martin Drábek píše o možnosti diváka „zúčastnit se hry, která se odehrává v důvěrně známém, a tedy bezpečném historickém koridoru. Zúčastnit se intelektuálního procesu, který prostřednictvím nijak doslovných stylových průsaků provokuje ke znaleckému rozpomínání…“ (Drábek 2024).
Kovaříkovy obrazy jsou charakteristické velkými formáty, které často přesahují životní měřítko. Monumentální rozměr umocňuje fyzický účinek obrazů i tělesnost figur, jež bývají zasazeny těsně k okrajům. Někdy se dokonce zdá, že jsou jimi utlačovány či z nich vystupují ven (Eros a Psyché). Prostorové plány se v Kovaříkových kompozicích propojují do jedné vrstvy, čímž mizí tradiční hloubková perspektiva. Obrazy jsou charakteristické lineárně ohraničenými plochami vyplněnými hladkou nerealistickou barevností s jemnými, jakoby digitálně plynulými přechody. Tyto „webdesignové gradienty“ (Vítková 2024) připomínají vizuální jazyk současné digitální kultury – od webových stránek až po textový template na Instagramu. Hladké barevné plochy pak umělec člení pomocí struktury, kdy v určitých místech na plátno aplikuje barvy smíchané s pískem.
Figury jsou deformované, jejich proporce zkreslené, působí monumentálně a sochařsky. Jsou robustní, svalnaté, často v napjatých nebo zkroucených pozicích, jež evokují zápas s vlastním tělem i s prostorem, který je obklopuje. V některých kompozicích postavy, jak již bylo vzpomenuto, jako by byly příliš velké pro rám obrazu, narážely na jeho hranice nebo se z nich chtěly vymanit. Tento formální princip vyvolává dojem existenciální tíže, jíž musí Kovaříkovy postavy čelit. Toto napětí je vyvažováno harmonickou, klasicizující kompozicí, která ladí s melancholickým rozpoložením postav a zmírňuje vnitřní dramatičnost obrazu. Stylově i námětově s jeho obrazy korespondují i jeho akrystalové, bronzové či betonové reliéfy a sochy. Sochy Kovaříkovi umožňují překročit už tak monumentální měřítko jeho obrazů a realizovat figury v násobných nadživotních velikostech.
Z množství stylových odkazů v umělcových obrazech lze rozpoznat například silný vliv Picassových děl z neoklasicistního období, a to především v monumentálním a sochařském pojetí figur, antikizující stylizaci tváře a vlasů. Znatelné jsou rovněž vlivy německého hnutí Neue Sachlichkeit – zejména malířky Tamary de Lempické – ve využívání ostrých linií, hladkých barevných ploch a také v kompozičním pojetí, kdy postavy vyplňují velkou část plátna. Dále tu lze nalézt ozvuky mexických muralistů Diega Rivery a Josého Clemente Orozca, ale i modernistů, jako byli Henri Rousseau, Paul Gauguin, Henri Matisse či Tarsila do Amaral. Západní galeristé pak upozorňují i na formální příbuznost s monumentální estetikou socialistického realismu – s jeho těžkými, heroizovanými těly a sugestivní plasticitou. Sám Kovařík všechny tyto odkazy spíše než jako přiznané citace vnímá jako výchozí materiál pro vlastní syntézu. Jeho práce spojuje dědictví modernismu, klasicistní cítění a současný vizuální jazyk v jednotný, okamžitě rozpoznatelný rukopis.
Zdroje:
Monika Čejková, What is the Post Social Media Painting, and, what is Art in the Digital Age?, in: Jan Gajdušek (ed.), Corporate Bodies (Praha: PositiF, 2020), s. 16-18: https://www.monikacejkova.com/publications/2021/1/3/corporate-bodies-essay-what-is-the-post-social-media-painting-and-what-is-art-in-the-digital-age, vyhledáno 20. 10. 2025.
Martin Drábek, Anatomie antropocentrické lítosti, in: Art and Antiques 23, č. 8-9 (2024), 72-73: https://www.artantiques.cz/anatomie-antropocentricke-sebelitosti, vyhledáno 15. 10. 2025.
Martina Vítková, Vojtěch Kovařík: Od linií k hmotě (Paříž: Galerie Derouillon; Museum Kampa, 2024), s. 14.
