Oblastní galerie v Liberci

Oblastní galerie Liberec (OGL) je významnou kulturní institucí, jejíž sbírkový fond patří k pátému největšímu u nás. Stálé expozice OGL jsou tvořeny kolekcí francouzské krajinomalby 19. století, nizozemské malby 16.–18. století a českého umění 20. století. Dále do fondu patří rozsáhlé sbírky kresby a grafiky, menší část tvoří sbírka sochařství. Galerie se kromě prezentace svých sbírek zaměřuje také na pořádání krátkodobých výstav. K hlavním okruhům výstavní činnosti OGL patří umění libereckého regionu, moderní a současné umění a výstavy představující tvorbu německy mluvících autorů 1. poloviny 20. století z Čech, Moravy a Slezska. Počátky OGL jsou spjaté se zrodem Severočeského muzea založeného v roce 1873 jako jedna z prvních institucí svého druhu u nás. Až do 2. světové války plnilo Severočeské muzeum funkci hlavního kulturního centra regionu. Zásluhu na jeho vzniku měl malíř a restaurátor Rudolf Müller, který ideově zaštitoval budoucí směřování sbírkotvorné činnosti. Muzeum se již od svého založení soustředilo na získávání sbírkových předmětů převážně regionálního charakteru a také – v souvislosti s uměleckoprůmyslovým zaměřením instituce – se zvláštním důrazem na sklo a textil. Rozšiřovány však byly zároveň i sbírky výtvarného umění převážně severočeských rodáků, např. J. Führicha nebo W. Kandlera. Koncem 19. století se sbírkový fond již natolik rozrostl, že bylo nutné přistoupit (1897–1898) ke stavbě nové budovy Severočeského muzea podle návrhu architekta Friedricha Ohmanna. Na přelomu 19. a 20. století se sbírky muzea výrazně rozšířily zásluhou historika umění Gustava Pazaurka, a především pak díky daru Heinricha von Liebiega. S Liebiegovou sbírkou se roku 1904 do majetku muzea dostala díla rakouských, německých a francouzských malířů 19. století, z nichž nejvýznamnější část tvořila kolekce obrazů Eugena Boudina. Roku 1918 byly sbírky dále rozšířeny o grafickou sbírku lékaře Antonína Rady a roku 1927 o sbírku Ferdinanda a Antonína Blochových, kde nejvýznamnější položku představoval soubor obrazů Wilhelma Riedla a českých malířů 18. a 19. století. Po 2. světové válce muzejní kuratorium rozhodlo o oddělení výtvarných a uměleckoprůmyslových sbírek, ačkoliv obě části byly formálně nadále vedeny pod Severočeským muzeem. Od roku 1946 se tak výtvarné sbírky muzea prezentovaly v Liebiegově paláci nedaleko Libereckého zámku, kde galerie sídlila až do roku 2013. Ve 40. letech se zde uskutečnilo několik výstav tematicky zaměřených na zahraniční grafiku, např. Polská grafika (1947), Finská grafika (1948) nebo Britská grafika (1948). V souvislosti se zakládáním státní sítě krajských galerií po roce 1948 byla výtvarná sbírka Severočeského muzea právně osamostatněna. Tímto krokem z roku 1953 se zároveň datuje vznik Oblastní galerie v Liberci, tehdy vedené pod názvem Krajská galerie v Liberci. Prvním ředitelem se stal Jaro Beran, který se již od konce války podílel na znovushromáždění výtvarných sbírek Severočeského muzea, které byly během války z větší části odvezeny z Liberce a roztroušeny po republice, např. na zámku Lemberk, Sloup nebo Milešov. V průběhu 50. let se akviziční činnost galerie, do té doby zaměřená převážně na německé umění, soustředila na rozšiřování sbírek českého umění 20. století, které bylo roku 1946 jako první zpřístupněno ve stálé expozici. V oblasti krátkodobých výstav v 50. letech programu galerie dominovaly monografické výstavy politicky „nezávadných“ autorů, jako např. Mikoláše Alše, Julia Mařáka nebo Jindřicha Pruchy, a výstavy sovětské provenience, např. Sovětská karikatura v boji za mír proti válce (1951), Sovětští výtvarníci dětem (1953) aj. Zlomovým bodem v historii OGL se stal rok 1958, kdy byl dosavadní ředitel Beran vystřídán mladou historičkou umění Hanou Seifertovou. V době jejího působení význam instituce stoupal, a to nejen v rámci Československa, ale i v mezinárodním měřítku. Kromě vybudování sbírky nizozemského malířství 16.–18. století se Seifertová v rámci akviziční činnosti zaměřovala na díla současných umělců. Zasloužila se o výstavní program galerie, jenž v té době patřil k nejkvalitnějším u nás. V průběhu 60. let se zde pořádaly výstavy, které dosavadní regionální charakter galerie předčily. Mezi nejvýznamnější lze zařadit velkoryse pojaté sochařské přehlídky, ale i výstavy umělců mladé generace, kteří nemohli z ideologických důvodů vystavovat v Praze, např. Jan Koblasa (1965), Mikuláš Medek (1966) nebo Vladimír Janoušek, Věra Janoušková (1967). Seifertová ve spolupráci s Ludmilou Vachtovou se staly autorkami v té době u nás ojedinělých výstav zaměřujících se na konfrontaci aktuálních proudů v českém i evropském sochařství, jako byly např. Socha 64 (1964), Rakouské sochařství (1965) nebo Současné slovenské sochařství (1966). Význam těchto výstav spočíval v tom, že se jako první snažily uceleně uchopit vývoj a směřování sochařství 60. let. Výstava Rakouské sochařství divákům představila díla zahraničních sochařů, která u nás byla vystavena vůbec poprvé, např. Fritze Wotruby nebo Joannise Avramidise. Vrchol snah o bilanční výstavní celky představovala dnes již „legendární“ výstava Socha a město (1969), jež navazovala na soudobou zahraniční tendenci vystavovat sochy v městském nebo přírodním prostředí. Hana Seifertová byla vzhledem k politickým událostem konce 60. let v roce 1970 z vedoucí pozice v OGL odvolána a nahrazena nejprve Vladimírem Volšičkou a později Věrou Pavlišovou. Během 70. a 80. let podléhal výstavní program OGL, stejně jako program ostatních kulturních institucí u nás, ostrému politickému dohledu. Ještě v roce 1971 se podařilo uspořádat výstavu soch Valeriána Karouška, která byla na dlouhou dobu posledním zajímavým počinem galerie. Následovaly výstavy představující umění různé kvality ze zemí východního bloku a s ním spřátelených zemí, např. Současná kubánská grafika a plakát (1972), Repríza: Mladí bulharští výtvarníci (1975) nebo Současná sovětská grafika (1981). Pod kurátorským vedením Nadi Řehákové se v průběhu 80. let dařilo do programu OGL zařadit kvalitnější a ideologicky nezatížené souborné výstavy Člověk a svět (1983), Současná krajina (1984), ale i monografické výstavy soudobých umělců jako např. Jiří Sopko (1980), Jiří Sozanský (1985) nebo Aleš Lamr (1988). Změny nastaly v roce 1989, kdy se ředitelkou OGL stala Věra Laštovková a kurátorkou Eva Výtisková. Jejich snahy směřovaly k obnovení věhlasu galerie z 60. let. Uspořádaly několik výstav se zaměřením na sochařství, např. Vladimír Preclík (1992) či Jiří Seifert (1993). V té době byla zároveň upravena stálá expozice českého umění, v níž větší prostor získali umělci70. a 80. let, pozměněna byla i expozice nizozemského malířství. Další výstavní činnost se soustředila na výstavy českých umělců a dále pak německy mluvících umělců působících na severu Čech před 2. světovou válkou. Galerie se již od svého vzniku potýkala s problémem nevyhovujících prostorů ve svém dosavadním sídle, kterým byl Liebiegův palác. Vzhledem k rozsahu galerijních sbírek se tato budova od konce 90. let jevila stále více jako prostorově nedostatečná. Řešení se našlo v roce 2010, kdy začala probíhat rekonstrukce bývalých městských lázní s plánem budoucího využití budovy pro potřeby OGL. Galerie se do nové budovy přesunula na přelomu roku 2013 a 2014. V nových prostorách vznikl nový depozitář, větší výstavní prostory, knihovna a badatelna. Změnou prošly i stálé expozice, které mohly být rozšířeny o díla doposud uschovaná v depozitářích. Aktuální expozice je rozdělena do tří celků, z nichž Na vlnách umění představuje české umění od novověku po současnost, Heinrich von Liebieg, sběratel a mecenáš prezentuje díla z Liebiegových sbírek a poslední část tvoří Zlatý věk nizozemské malby. OGL je společně s Galerií výtvarného umění v Chebu zapojena do chodu festivalu Mitte Europa, který připomíná díla a osudy německy mluvících výtvarníků na území Čech, Moravy a Slezska. Liberecká galerie v rámci těchto aktivit uspořádala úspěšnou výstavu Mladí lvi v kleci (2013), ale i řadu monografických výstav, např. Wilhelm Rieder (2008) nebo Erwin Müller: Malíř nové věcnosti (2014). V současnosti se galerie kromě prezentace umění spjatého s libereckým regionem věnuje také výstavám staršího, ale i moderního a současného umění. Za účelem pořádání výstav o architektuře, fotografii, nových médiích a site-specific umění v prostorách dále vznikly galerie Fotogalerie NIKA a Galerie SET.