Západočeská galerie v Plzni

První snahy o zřízení městské muzejní instituce, jež by mimo jiné spravovala také uměleckou sbírku reflektující výtvarnou kulturu města a širšího regionu, se v Plzni objevily už před polovinou 19. století. Trvalo ale více než sto let, než zde byla založena specializovaná, odborně vedená instituce muzea umění. Krajská galerie v Plzni vznikla v důsledku poválečné reorganizace plzeňských muzeí a stala se jednou z celostátní sítě regionálních galerií, z nichž každá má své specifické dějiny. Svou činnost oficiálně zahájila 1. ledna 1954. Pod názvem Západočeská galerie v Plzni (ZČG) funguje od roku 1960. Historie uměleckého fondu instituce je spletitá, ovšem pevně spjatá s místním kulturním prostředím. Jeho základem se staly tři umělecké sbírky, jež vzešly z dlouholeté činnosti plzeňských institucí, dřívějších spolků, podněcujících kulturní dění města. Galerie dostala do vínku část uměleckého fondu plzeňského Západočeského muzea, s nímž do roku 1960 tvořila jeden administrativní celek, a do poloviny 80. let společně sídlily pod jednou střechou. Dále sbírku obrazů bývalé Plzeňské banky a kolekci někdejší městské obrazárny na radnici – soubor uměleckých děl cíleně budovaný z podnětu Spolku přátel výtvarného umění v Plzni (založen r. 1910, zrušen r. 1950) ve snaze uchovat pro příští generace to nejlepší z výtvarné produkce Plzeňska a západočeského regionu. V počátcích své existence galerie spravovala pouze skrovný konvolut artefaktů zahrnující kolekci malby a kresby českých autorů 19. a počátku 20. století a mnohem skromnější sbírku středověké a barokní malby a plastiky. V současnosti však patří Západočeská galerie v Plzni k největším sbírkotvorným institucím na našem území s fondem čítajícím na 10 000 uměleckých děl systematicky spravovaných v rámci osmi celků: sbírek starého umění 14.–18. století, umění 19. století, umění přelomu 19. a 20. století, české moderny (s výjimečnou kolekcí kubismu), českého umění 40. a 50. let, českého umění 60. let a současného českého umění. Nenahraditelný je cíleně budovaný soubor regionálního umění 19. až 21. století rozprostřený napříč sbírkami. V roce 2009 přibyla sbírka architektury zaměřená na výzkum, dokumentaci a propagaci architektury s časovým vymezením od 19. století po současnost a se specializací na region jihozápadních Čech. O dva roky později získala ZČG do své správy objekt někdejší Semlerovy rezidence na Klatovské třídě, který od té doby prochází postupnou rekonstrukcí. Na podzim roku 2015 byly zpřístupněny někdejší obytné prostory rodiny Semlerových – v pořadí třetí z prohlídkových tras věnovaných plzeňskému angažmá architekta Adolfa Loose. V budoucnu zde nalezne zázemí Centrum pro výzkum architektury Plzeňského kraje, který sbírka architektury ZČG zastřeší. Podobu a specifika sbírkového fondu plzeňské galerie definovali především tři osobnosti stanuvší v průběhu 20. a 21. století v jejím čele – první ředitel galerie Oldřich Kuba (1954–1985), jeho nástupkyně Jana Potužáková (1985–2007) a současný ředitel Roman Musil (od roku 2007). Oldřich Kuba během svého působení v čele instituce rozšířil kolekci národního umění 19. století, především však shromáždil přední práce významných představitelů české moderny. Díky jeho úsilí galerie získala řadu ikonických děl z tohoto období, mezi mnohými triptych Jaro (1900) Jana Preislera, plátna Promenáda u Arna (1907) nebo Vzkříšení Lazara (1911–12) Bohumila Kubišty, bronzové plastiky Úzkost (1911–12) a Hamlet II (1912–13) Otto Gutfreunda či raná plátna Jana Zrzavého Náměsíčník (1913) a Vadínská pazderna (1920) aj. Kuba tak vytvořil fundament souboru, jenž je považován za rodinné stříbro instituce i za jednu z nejcennějších sbírek moderního umění u nás. Jeho nástupkyně Jana Potužáková doplnila fond zejména o artefakty z poválečného období. Po změně politických poměrů pro galerii získala cenný soubor umění 60. let. Stejně jako její předchůdce pak cíleně budovala kolekci dokumentující výjimečné projevy výtvarného umění regionu. Prioritou akviziční politiky současného vedení galerie je především vyplnit mezery v jednotlivých kolekcích a doplnit některé z útržkovitě zastoupených tvůrčích projevů a směrů (např. sociální umění, Skupina 42) tak, aby sbírka do budoucna poskytla ucelený obraz uměleckého dění uplynulých dvou století s možností variovaného výběru špičkových děl pro potřeby budoucí stálé expozice. Nutno dodat, že právě plzeňská galerie spolu s Galerií výtvarného umění v Ostravě – jako jediné z regionálních galerií – nemají vzhledem k prostorovým omezením možnost prezentovat vlastní sbírky, a naplňovat tak své základní poslání. Západočeská galerie v současnosti sídlí ve třech historických budovách v centru Plzně. Již v polovině 60. let 20. století získala do užívání budovu někdejší středověké masné tržnice z konce 14. století, tzv. Masné krámy (Pražská 18) a sousední Dům U Kibitzů (Pražská 16), oba v havarijním stavu. Objekty byly následně zrekonstruovány podle návrhu architekta Františka Matějoviče ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. V březnu 1972 byla otevřena výstavní síň v Masných krámech. V polovině 70. let se pak do vedlejšího Domu U Kibitzů přesunula část galerijních pracovišť, později také správa instituce. Dnes se zde vedle potřebného zázemí galerie nacházejí také konzervátorské dílny. V roce 1997 ZČG získala další dům v Pražské ulici (č. p. 13) a spolu s ním nový výstavní prostor pro krátkodobé výstavy, tzv. „13“, ale i přednáškový sál, odbornou knihovnu a zázemí pro administrativu instituce. Řešení výstavních prostor se však ukázalo jako nevyhovující. V roce 2009 proto byla podle projektu architekta Romana Kouteckého provedena radikální úprava interiérů „13“ i rekonstrukce výstavních prostor Masných chrámů založená na kontrastu „komorní černé“(„13“) a „velké bílé“ galerie (Masné krámy). Historické domy, v nichž galerie sídlí, však byly od počátku chápány jako provizorium právě vzhledem k absenci prostor pro stálou prezentaci uměleckých sbírek. V roce 2005 proto začal Plzeňský kraj z pozice zřizovatele (ZČG je od roku 2001 příspěvkovou organizací plzeňského kraje) jednat o postavení nové budovy muzea umění. V mezinárodní architektonické soutěži vyhlášené na podzim roku 2009 vyhrál projekt architektonického studia Kuba & Pilař architekti. Budova se měla stát součástí projektu Plzeň Evropské hlavní město kultury 2015, kraj však na stavbu nezískal potřebnou dotaci. Nová naděje na stavbu objektu svitla v červnu 2017 schválením návrhu společného memoranda Ministerstva kultury, města Plzně a plzeňského kraje, v němž se zúčastněné strany dohodly na rozdělení nákladů na plánovanou novostavbu. Pokud by se objekt podařilo postavit, jednalo by se o první novostavbu muzea umění v dějinách našeho státu. Vzhledem k absenci stálé expozice jsou výjimečná díla ze sbírek pravidelně prezentována formou jednodenní „Výstavy jednoho obrazu“, jež dílo představuje v širším uměleckohistorickém kontextu. S vybranými artefakty galerie veřejnost seznamuje také v rámci průřezových či tematických výstav, které se vyznačují vysokou úrovní uměleckohistorického zpracování. Současné vedení instituce klade na výstavní dramaturgii velký důraz. Jako prioritu si vytklo přípravu výstavních projektů celorepublikového významu s cílem zasadit vybrané téma či autora do kontextu dějin českého výtvarného umění. Mezi takové výstavní projekty můžeme řadit například výstavy Palmy na Vltavě. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950 (2013) nebo RYTMY+POHYB+SVĚTLO. Impulsy futurismu v českém umění (2013), jež zcela jistě patří k výjimečným výstavním i badatelským počinům uplynulých let. Jedenkrát do roka pak ZČG připravuje výstavu zacílenou na adekvátní zhodnocení výjimečných osobností či momentů na poli výtvarného dění regionu. Ačkoliv tento typ výstav cílí především na návštěvníky z řad obyvatelů města a regionu, jako samozřejmé se jeví úsilí, aby se prezentace místně a regionálně specifických témat stala událostí takového významu, který by hranice regionu překračoval. To se povedlo v případě výstavy Gottfried Lindauer (1839–1926) Plzeňský malíř novozélandských Maorů oceněné titulem výstava roku 2015 v rámci soutěže Gloria musealis nebo u badatelských a výstavních projektů spojených s plzeňským působením architekta Adolfa Loose. Výstavní projekt Loos – Plzeň – souvislosti (2011) se stal počinem, jenž napomohl zpřístupnění „loosovských“ interiérů, ale i další reflexi architektova plzeňského angažmá. Naposledy v podobě výstavy Interiéry duše. Umělecké bytování v prostoru Loosových plzeňských architektur (2017). K ceněným specifikům v oblasti badatelských aktivit ZGČ patří každoroční (od roku 1981) mezioborové sympozium věnované vybranému aspektu kultury 19. století, od roku 2009 provázené výstavou a katalogem připravovaným v rámci vlastní ediční řady. Právě kvalitní doprovodné publikace jsou vedle výstav dalším cenným výstupem, jenž definuje tvář této sbírkotvorné instituce.

2017

INTERIÉRY DUŠE. Umělecké bytování v prostoru Loosových plzeňských architektur. Masné krámy

SVĚTLA, ŠERO A TEMNOTY. Umění českého 19. století. Výstavní síň „13“

2016

Kronikář nových časů. Malíř a kreslíř Hugo Boettinger (1880–1934). Masné krámy

Meziválečná moderna ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni (1918–1938). Masné krámy

Živly v nás. Katastrofa a její obraz v kultuře 19. století. Výstavní síň „13“

2015

VZNEŠENOST & ZBOŽNOST. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách. Masné krámy

HANUŠ ZÁPAL (1885–1964). Architekt Plzeňska. Výstavní síň „13“

Rembrandtova tramvaj. Kubismus, tradice a „jiné“ umění. Výstavní síň „13“

Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů. Masné krámy

Riziko loajálnosti: rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století. Výstavní síň „13“

MNICHOV – ZÁŘÍCÍ METROPOLE UMĚNÍ 1870–1918. Masné krámy

2014

JOSEF VÁCHAL. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal. Masné krámy

KARIKATURA A JEJÍ PŘÍBUZNÍ. Kreslíři a společnost v Čechách 19. století. Výstavní síň „13“

Sekal a Japonsko. Masné krámy

Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži. Výstavní síň „13“

ZE STŘEDU VEN – UMĚNÍ REGIONŮ 1985-2010. Masné krámy

NA OKRAJI DAVU. Umění a sociální otázka v 19. století. Výstavní síň „13“

2013

OBRAZY KRÁSY A SPÁSY. Gotika v jihozápadních Čechách. Masné krámy

LESK, BARVY A ILUZE. Architektura Plzně v 60. letech. Výstavní síň „13“

MIKOLÁŠ ALEŠ V PLZNI. Masné krámy

ČASOVÝ OPTIMISTA. ROBERT V. NOVÁK knihy/plakáty/fotografie/záznamníky/ marginálie/kresby/scénografie/… Výstavní síň „13“

LUDMILA PADRTOVÁ / GESTO, POHYB, BARVA. DÍLO 1951-2013. Výstavní síň „13“

SVĚT CHCE BÝT KLAMÁN. Mystifikace a fikce v umění 19. století. Výstavní síň „13“

PALMY NA VLTAVĚ. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950. Masné krámy

2012

RYTMY + POHYB + SVĚTLO. Impulsy futurismu v českém umění. Masné krámy

VIKTOR KARLÍK: PODZEMNÍ PRÁCE / UNDERGROUND WORK (osmdesátá léta / the eighties). Výstavní síň „13“

ZAČÁTEK STOLETÍ. České umění prvního desetiletí 21. století. Masné krámy

ČLOVĚK A STROJ. Strojová estetika v českém výtvarném umění 19. století. Výstavní síň „13“

2011

LOOS – PLZEŇ – SOUVISLOSTI. Výstavní síň „13“

Adolf Loos – dílo v českých zemích. Masné krámy

Hodek, Kars, Max et al. Akvizice ZČG z let 2008–2011. Výstavní síň „13“

Věci umění, věci doby / Skupina 42. Masné krámy

Madame Gali: Expresionistické dílo Marie Galimberti-Provázkové (1880–1951). Výstavní síň „13“

Gabriel von Max (1840–1915). Výstavní síň „13“

2010

Vladislav Mirvald / Retrospektiva. Masné krámy

Josef Bolf / Ivan Pinkava. Ještě místo – pustá zem. Výstavní síň „13“

Karel Teige / Zbyněk Baladrán: Asymetrická harmonie. Výstavní síň „13“

Umění českého západu. Sdružení západočeských výtvarných umělců 1925-1951. Masné krámy

Vražedná realita. Zločin a trest v českém výtvarném umění 1800―1914. Výstavní síň „13“

2009

Martin Salcman (1896 – 1979). Masné krámy

Jan Autengruber. Masné krámy

Kubismus 1910—1925 ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni. Výstavní síň „13“

Svatopluk Klimeš: Evropanky. Výstavní síň „13“

Tělo a tělesnost v českém výtvarném umění 19. století. Výstavní síň „13“