Základní charakteristikou tvorby Vlasty Prachatické je omezení na jedinou výtvarnou disciplínu - sochařský portrét. V umění po druhé světové válce, pro které je příznačné překračování, rozšiřování a stírání hranic tradičních oborů, jde o přístup velmi nezvyklý. A přestože škála možností, jak portrét uchopit, je nutně omezená a jen těžko lze přijít s nějakým radikálně novým řešením, autorka jej dokázala naplnit originálním, svrchovaně moderním výrazem, svébytně korespondujícím s tvorbou nejvýznamnějších sochařů-portrétistů 20. století, jako je Alberto Giacometti či Marino Marini. Její hlavy zachycují podobu portrétovaného v určité esenci zbavené náhodných podružností, aniž by ztratily ono prchavé a živé, jež se projevuje v určitém charakteristickém výrazu. Postupem času si našla metodu, jež právě tomuto přístupu odpovídá: více než na tradiční ateliérová sezení začala klást důraz na pozorování modelu v běžných situacích, na modelování podle vzpomínky a na empatii, pomocí níž se snaží svůj model uchopit nejen vnějškově, ale doslova zvnitřku. Nejčastěji volí zachycení pouhé hlavy bez krku a poprsí. Její sochy spojují pevný plný objem, zachycující individuální tvar lebky jako konstrukce hlavy, s expresivními prvky evokujícími živou pokožku tváře s vlasy a vousy. Tyto prvky mají často „malířský“ ráz, ať už jde o rukopisné stopy modelace, nejrůznější zvrásnění a zdrsnění povrchu, barevnou patinu, kterou pokrývá své sádrové odlitky a již opět strukturuje rytím, případně skrze ni nechá prosvítat bílou sádru. Výše popsanému způsobu práce odpovídá i celková povaha jejího díla. Z větší části jde o portréty mimo veřejné zakázky, kdy zpracovává hlavy, které ji zaujaly- ať už v jejím okolí anebo v dějinách umění. Na nich pak soustředěně pracuje dlouhou dobu, často i několik let. Tvorba Vlasty Prachatické se odvíjí v soukromí ateliéru bez časových tlaků jako tichý dialog umělkyně s dílem a s osobnostmi, jejichž tvář zobrazuje. Na druhou stranu se nevyhýbá ani veřejným zakázkám. Její pamětní desky, jejichž architektonické a typografické řešení je z větší části dílem jejího manžela Stanislava Kolíbala, pak patří k vrcholným projevům veřejné plastiky 20. století.
Studies:
1946-1951 Academy of Fine Arts, Prague, prof. Otakar Španiel
Vlasta Prachatická : portréty. Monografie vydaná k výstavě v Galerii Klatovy / Klenová, 22. dubna - 17. června 2001. Text Jiří Šetlík a Stanislav Kolíbal, soupis děl Jana Horneková. Praha: Arbor vitae 2001.