Český les

Český les 6. listopadu 2002 galerie Malá Špálovka Praha Galerii Malá Špálovka tvoří dvě nízké na sebe navazující místností v suterénu Galerie Václava Špály. Z přízemí do ní vede úzké a příkré schodiště. Nad schodištěm jsme v pravidelných rozestupech zavěsili čtyři jařma. Výška místa jejich uchycení se směrem ke galerii postupně zkracovala, přičemž poslední jařmo, upevněné v samém vstupu do výstavního prostoru, se nacházelo ve výšce 170 cm. Na jařmech byla vyřezána následující data: na prvním 1882, na druhém 1897, na třetím 1918 a na čtvrtém, nejnížeji pověšeném , 1938. Na stěnách galerie jsme pověsili deset obrazů. Jako jejich ústřední motivy jsme použili původem sudetoněmecké siluetové vystřihovánky, jež jsme před přenosem na plátno zvětšili a v některých případech drobně pozměnili. Pod ně jsme umístili citáty z neoficiálního Desatera českého vojáka v pohraničí nebo z Benešových projevů. Obrazy byly adjustovány v masivních černých rámech. V prostoru jsme rozmístili pět černých kolotočů (takzvané weinachten pyramide), k jejichž vzniku nás inspirovalo krušnohorské lidové umění. Kolotoče byly posazeny na bílých soklech s horní přesahující deskou. Každý kolotoč se skládal z otočné části, jež zahrnovala siluetové vystřihovánky a vrtuli, a z pevné části o půdorysu pravidelného mnohoúhelníku, která měla ve svém středu osu otáčení a v jejichž rozích byly připevněny drobné svícny se svíčkami. Pohyblivou část kolotočů poháněl horký vzduch ze svíček. V zadním rohu poslední místnosti jsme až ke stropu vyskládali hranici metrového dříví. Výstava v Galerii Václava Špály navazovala a rozvíjela zakázanou výstavu z Bíliny. Na zahájení výstavy recitovali najatí herci (Němka a Čech) originál a překlad básně Vom Tod im Wald od Bertolda Brechta. Text zahájení: Bertolt Brecht: Vom Tod im Wald Und ein Mann starb im Hathourywald Wo der Mississippi brauste. Starb wie ein Tier in Wurzeln eingekrallt Schaute hoch in die Wipfel, wo über den Wald Sturm seit Tagen ohne Aufhörn sauste. Und es standen einige um ihn Und sie sagten, daß er stiller werde: Komm, wir tragen dich jetzt heim, Gefährte. Aber er stieß sie mit seinem Knien Spuckte aus und sagte: und wohin? Denn er hatte weder Heim noch Erde. Wieviel Zähne hast du noch im Maul? Und wie ist das sonst mit dir, laß sehn! Stirb ein wenig ruhiger und nicht so faul! Gestern abend aßen wir schon deinem Gaul Warum willst du nicht zur Hölle gehn? Denn der Wald war laut um ihn und sie Und sie sahn: ihn sich am Baume halten Und sie hörten: wie er ihnen schrie. Rauchend standen sie im Wald von Hathoury Und mit Ärger sahn sie ihn erkalten Denn er war ein Mann wie sie. Du benimmst dich schäbig wie ein Tier! Sei ein Gentleman, kein Elendshaufen! Ja, was ist denn das mit dir? Und er sah sie an, kaputt vor Gier: Leben will ich! Essen! Faul sein! Schnaufen! Und im Wind fortreiten so wie ihr! Das war etwas, was kein Freund verstand: Dreimal riefen sie mit Gentleman ihn an. Dreimal lachte da der vierte Mann: Ihm hielt Erde seine nackte Hand Als er krebsig lag im schwarzen Tann. Als ihn dann der Wald von Hathoury fraß Gruben sie den sehr vom Tau Durchnäßten Noch am Morgen durch das dunkle Gras Voll von Ekel noch und kalt von Haß In des Baumes unterstes Geäste. Und sie ritten stumm aus dem Dickicht Und sie sahn noch nach dem dem Baume hin Unter den sie eingegraben ihn Dem das Sterben allzu bitter schien: Und der Baum war oben voll Licht. Und sie bekreuzten ihr junges Gesicht Und sie ritter schnell in die Prärien. Bertolt Brecht (překlad Ludvík Kundera): O lidech Cortézových Sedmého dne se za lehounkých vánků Lučiny prosvětlily. Že jim slunko přálo Rozbili tábor. Sudy s kořalkou Sváleli z vozů, odvázali voly. K večeru pár jich porazili. Bylo chladno I nasekali v bažině hned vedle Větve jak paže, suché, sukovité. Pozřeli ostře kořeněné maso A kolem deváté začali zpívat A pít. Noc byla chladná, zelená. Řádně se nasáli, až ochraptěli Naposled chladně pohlédli na velké hvězdy A k půlnoci už spali u ohně. Po těžkém mnohý věděl zrána Že jednou za noc temně řvali voli. K poledni procitli – a kolem les. Se skelným zrakem, s přetěžkými údy S úpěním poklekli a spatřili Jak kolem nich se tyčí husté větve Vyšší než muž a propletené, s listím A kvítky vonícími nasládle. Je velké dusno pod listnatou střechou Jež jak by houstla. Rozpálené slunce Nevidět, modré nebe také ne. Kapitán řval jak býk, ať vezmou sekery. Ale ty leží tam, kde řvali voli. Není je vidět. S drsným nadáváním Klopýtá jeden přes druhého, útočí Na větve plazící se mezi nimi. S rukama ochablýma divoce Na keře vrhají se, jež se chvějí Jak by je zvenčí rozčeřoval vánek. A po hodinách dřiny tisknou čela Zbrocená potem na pně nových stromů. A větve rostly, zvolna zmnožujíce Tu strašnou spleť. A později pak, večer Když střecha z listí narůstala dál Jen sedí, plni strachu, jako v klecích Opice, hladem celý malátní. A větve rostly. Svítil asi měsíc Protože viděli si ještě do tváří. Teprve k ránu všechno zhoustlo tak Že už se před svou smrtí nepatřili. Příštího dne se z lesa zvedal zpěv. Zastřený, temný. Loučili se asi. V noci vše ztichlo. Mlčeli i voli. Až k ránu jak by řvala zvířata Dost daleko však. Pak byl dlouhý čas Naprostý klid. Potichu, pozvolna Za příhodného slunce, za vánku Les v příštích týdnech sežral lučiny.