Hudba

Dvě destruované LP desky (některé části pálené, jiné odlomené) jsou spojeny k sobě. Třetí LP je rozříznuta na polovinu. (Dvě k sobě spojené gramofonové desky jsou vystaveny společně s polovinou další LP desky, mohou však vystupovat i samostatně.) Na ploše gramofonových desek jsou na různých místech naneseny skvrny barev. Do světlého podkladu, v němž samovolně vznikají jemné barevné struktury, je přímo z tuby vytlačena hutná barevná masa. Výrazný barevný charakter díla (kombinace černé, okrové a červené barvy spolu se žlutou a modrou barvou etiket) je tak doplněn i plastickým akcentem. Když Milan Knížák začal od poloviny 60.1et destruovat gramofonové desky, tj. mechanicky zasahovat do hudebního záznamu, š1o především o hudební a svým způsobem akční aktivitu. V 70. letech skládal z částí rozřezaných gramofonových desek nové desky, čímž vznikaly jakési hudební koláže. Destruovaná hudba (LP desky i partitury) nebyla však prvotně míněna jako výstavní exponát, vždy měla působit svým hudebním obsahem. Až od roku 1979 Milan Knížák uvažuje i o jejich možném vizuálním působení. Od tohoto roku Milan Knížák záměrně vytváří též nehratelné varianty Broken Music - gramofonové desky kombinuje s různými malými předměty, např. umělohmotnými zmenšeninami hudebních nástrojů, příp. vytváří z gramofonových desek různé asambláže. Od počátku 80. let byla destruovaná hudba jako určitá dokumentace Knížákovy aktivity prezentována na jeho souborných výstavách, kde působila i jako výtvarný fenomén. S tvorbou nehratelných variant Broken Music a její prezentací na výstavách se tak posiluje i vizuální stránka destruované hudby. Destrukce nabývá formy specifické dekorace, destruovaná deska je prezentována více jako výtvarný artefakt (viz např. dílo Golden Record of my Destroyed Music, 1963-1980). Destruované desky používá také jako součást výtvarného díla (viz instalace Lenin. 1990). Vizuální varianta destruované hudby a použití gramofonových desek jako důležité součásti výtvarného díla odhaluje i obecnější rys Knížákova díla. Latentní přítomnost hudby ve výtvarných dílech dodává těmto dílům jistou bipolární polohu. nejsou čistě výtvarným dílem ani jen upraveným hudebním záznamem (nebo upraveným hudebním nosičem). Vedle toho čím jsou (zač jsou považovány) jsou (respektive mohou být) i něčím jiným. Tato nejednoznačnost je příznačná pro většinu ostatních děl Milana Knížáka i pro celek jeho tvorby. Tvorba Milana Knížáka není koncentrovaná na několik uměleckých problémů (témat), ale spíše na onu velmi obtížně specifikovatelnou mnohoznačnost, kterou, díky našemu konání, mohou věci neustále nabývat. Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění, Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996