Otec

Otec 29. října 2001 galerie Escort, Brno Galerii Eskort tvoří jedna místnost o půdorysu širokého obdélníku. Ústředním motivem výstavy byl mohutný stan ve tvaru baldachýnu zhotovený ze dvou černých sametových opon. Na stěně uvnitř stanu visela desková olejomalba, která představovala portrét otce skinheada Aleše Martinů. Z očí portrétu, podobně jako na zázračných obrazech, vytékaly slzy a odkapávaly do skleněné nádoby. Pro navození vlídné atmosféry jsme obraz osvětlili pouze několika svíčkami. Na protilehlé stěně galerie jsme zavěsili další oponu a na ní stránku časopisu Respekt z roku 1992 s článkem "Bílý jezdec nezapomíná". Článek jsme nasvítili bodovým světlem. Výstavní prostor nebyl osvětlen jinak než svíčkami a bodovým světlem. Galerie tonula v šeru. Místo úvodního projevu všichni přítomní drželi minutu pietního ticha "za oběti všech ideologií". Text článku: Bílý jezdec nezapomíná 25.března 1991, Slavojova ulice v Praze. Skupina asi patnácti skinů vychází z hospody Pod Bělkou. Křičí, zpívají a zvedají ruce k pozdravu Sieg heil. Potom si vyberou náhodného chodce a pomocí kopanců a ran pěstí ho ženou před sebou. Muž, který se je pokouší zarazit, je rychle zneškodněn: stříknou mu sprejem do očí. Do konfliktu se zaplete třetí náhodný chodec. Podle některých svědků v sebeobraně, podle jiných jako útočník, použije proti jednomu ze skinů nůž. Sedmnáctiletý Aleš Martinů zanedlouho v nemocnici umírá na následky bodné rány. Bílej jezdec jede tmou 25.března 1992. Olšanské hřbitovy v Praze. Od tragické smrti Aleše Martinů uplynul rok. Koná se tryzna za mrtvého kamaráda. Kolem třetí hodiny odpoledne vystupují na stanici metra Želivského hloučky skinheadů. Mají černé bundy, čerstvě vyholené hlavy, někteří nesou květiny. Na klopě bundy jednoho z nich svítí odznáček slovenského podzemního "vlasteneckého branného hnutí" Árijsko nacionálně - socialistické aliance. Podle anonymního letáku rozšiřovaného nedávno i v Praze, má branné árijské hnutí v programu "vyčistit Slovensko od domácích parazitů a cizinců - Židů, Maďarů, Cikánů, Čechů a nebělochů". Mládenec se vede s hezkou dívkou, jejíž klopu zdobí stejný znak: stylizovaný hákový kříž. Před židovským hřbitovem se postupně shromažďují asi dvě stovky holých lebek. Něco si tiše povídají a ukazují k hloučku novinářů. Vysoký skin s brunátnou tváří přichází k jednomu z fotografů a říká: "Ty nepřestaneš? Opakuji ti, nechceme, abyste nás fotili." Opodál se tři muži s videokamerou na čemsi domlouvají s vůdci holých lebek. Úderem třetí se dav dává do pohybu směrem ke hřbitovu. V čele průvodu jde skin s černou vlajkou. Lidé uhýbají z chodníku. Někteří novináři tajně fotografují. K redaktorům Lidových novin přichází skinhead a říká: "Potřebujeme zjistit, co se stalo s chlapem, co zabil Aleše." Novináři krčí rameny. Zástup holých lebek se mlčky proplétá mezi náhrobky. Z povzdálí ho sledují policisté v civilu - zpod kabátů jim vyčuhují malé antény. Upozorňují novináře, že musí mít od skinů povolení fotografovat. "Jinak od nich dostanete do držky." Skini jejich přítomnost komentují slovy: "Dnes tu jsou snad všichni poldové ze žižkovské Lupáčovky." U hrobu čekají skiny rodiče mrtvého. Dav se kolem nich za naprostého ticha rozestupuje. Dva mladíci pokládají obřadně na hrob věnec s bílou stuhou a nápisem: "Skini nezapomenou a pomstí se." Otec mrtvého jim děkuje, že na Aleše vzpomínají a oznamuje, že pustí synovu oblíbenou hudbu. Staví na náhrobek magnetofon a hřbitovem se rozezní ponurý zpěv skinheadské skupiny Orlík: "Bílej jezdec jede tmou, bílej meč má nad hlavou." Po čtvrt hodině tryzna končí. Holé lebky se pomalu rozcházejí a cestou si domlouvají smuteční oslavu. Hřbitov se vyprazdňuje - odcházejí i muži v civilu. Návrat z New Yorku 11.května 1992. V soudní síni č.83 ve Spálené ulici v Praze začíná soudní přelíčení s osmatřicetiletým Pavlem Opočenským. Je obviněn podle paragrafu 222, tr.z. z ublížení na zdraví s následkem smrti. Může být odsouzen až na dvanáct let vězení. Sochař a šperkař P.Opočenský se vrátil z New Yorku, kde žil deset let. Do Československa přijel asi měsíc před svým konfliktem se skiny. Vypovídá: "Ve Slavojově ulici jsem míjel skupinu skinů. Jeden z nich mi těsně před obličejem zahajloval. Snažil jsem se jich nevšímat. Minuli mě, ale po několika vteřinách jsem slyšel za sebou výkřiky. Skini před sebou hnali nějakého muže a kopali do něj. Asi dva metry od místa, kde jsem se zastavil, upadl muž na zem. Po chvíli přišel ke skupině další muž, který se pokoušel bitého bránit. Skini vyndali železné tyče, muž ustoupil, jeden ze skinů k němu přiběhl a stříkl mu sprejem do obličeje. Muž se schoulil na zem a po chvíli k němu přiběhla nějaká žena, která se ho snažila postavit na nohy. Viděl jsem, jak jeden ze skinů zvedl nad hlavu popelnici a rozběhl se k té dvojici. Napadlo mě, že je může tou popelnicí zabít, a vykročil jsem proti němu. Popelnice mu upadla. Ke skinovi se přidali další. Tři měli v ruce železné tyče, jeden sprej. Ustupoval jsem před nimi přes silnici. Zhruba v půli cesty jsem vyndal z bundy kapesní nůž. Držel jsem ho v pravé ruce. Mezi námi byla mezera asi dva metry. Docouval jsem až ke zdi domu a uvědomil jsem si, že nemám kudy utéct. V ten okamžik jeden ze skinů ke mně přiskočil a snažil se mě udeřit železnou tyčí. Instinktivně jsem uhnul a máchl nožem. Ucítil jsem, že se o něco zarazil. Skin se chytil za rameno, další dva k němu přistoupili a ptali se, co se mu stalo. Podepřeli ho a odešli za roh ulice. Já schoval nůž, na kterém nebyla ani stopa krve, a z místa jsem odešel. Vůbec mě nenapadlo, že rána způsobila pozdější smrt. To jsem se dověděl až při zatýkání. Kdybych nežil těch deset let v New Yorku, ale v Praze, asi bych se zachoval jinak. Šel bych nevšímavě dál, nebo bych utekl. V Americe se lidi brání." Nikdo nic neviděl 12.května 1992, Spálená ulice, Praha. Vypovídají svědci. Muži, kteří byli skiny zmláceni, obyvatelé ulice, kteří všemu přihlíželi z oken, skini, kteří si od té doby nechali narůst vlasy, pomocník z hospody Pod Bělkou, soudní znalci. Svědci, kteří byli během konfliktu přítomni na ulici, si navzájem odporují. Ani jeden z nich údajně neviděl závěrečný incident, při kterém došlo k bodnutí. Jedno však mají společné - všichni se víceméně znají a sedávají v hospodě Pod Bělkou. Skinům říkají familiárně "naši kluci". Jeden skin dosvědčuje, že zabitý Aleš Martinů u sebe nosíval železnou tyč, zvanou tomfa. Druhý skin tvrdí, že viděl, jak P.Opočenský s výkřikem "ty svině punkerská, pojď, já ti ukážu" zaútočil na Aleše. Popisuje typ nože, který měl obviněný v ruce. Soudkyně se svědka ptá: "Nemáte ho náhodou u sebe?" Nemá, ale přihlásí se jeden ze skinů, kteří sedí v soudní síni jako diváci, a vyndává z kapsy nůž s čepelí dlouhou aspoň dvacet centimetrů. Soudkyně ho přijímá jako doličný předmět. Jeden z nájemníků říká, že útočil P.Opočenský, skin před ním prý ustupoval. Jiný nájemník naopak tvrdí, že útočil skin a ustupoval obviněný. Ale ani tito svědci prý závěrečnou fázi neviděli. Podle nich ale z oken vyhlíželo minimálně dvacet lidí. Ti však policii tvrdili, že akci neviděli. Pomocník z hospody - přezdívaný Medvěd - říká, že se skiny sympatizuje a že mu Aleš občas pomáhal sbírat prázdné půllitry. Konflikt však neviděl. Výpovědi soudních znalců podporují výpověď obžalovaného: šlo o nutnou sebeobranu. Psycholog a psychiatr v podstatě vylučují možnost, že by byl obžalovaný v dané situaci schopen zaútočit, a oba konstatují, že šlo o sebeobranu ve značném strachu o život. Totéž se dá říci o výpovědi patologa. Ten se domnívá (závěr ale musí učinit soud), že P.Opočenský bodl v okamžiku, kdy byl proti němu veden úder. (Při jeho výpovědi se ozvala ze zadní lavice rána. Jednomu ze skinů vypadla z ruky dýka, se kterou si hrál.) Znalec zbraní a sebeobranných umění řekl, že tomfa je smrtelně nebezpečná zbraň a že spíš než nožem by se jí dalo ubránit pomocí pistole a střelby aspoň ze šesti metrů. Několik svědků se nedostavilo a jednání soudu bylo odročeno na 17.června. Ztratil jsem syna Na chodbě soudní budovy mě zastavil otec Aleše Martinů. Byl trochu rozrušen. "Vy novináři z toho máte spíš legraci. Ale zkuste se vžít do kůže toho, kdo ztratil syna. Vím, že Aleš nebyl násilník. Že byl skin, to se mi zpočátku nelíbilo, ale teď si myslím, že kluci vlastně nahlas říkají to, co se ostatní říci bojí. Že s cikány jsou obrovské problémy. Když to řeknu já, budete mě považovat za rasistu. Skinheads jsou dnes jediní, které synova smrt ještě nějak zajímá. Nejhorší je, že jich se nikdo neptal, jak to bylo, když syna Opočenský zabil. Přitom jich tam bylo hodně. Třeba Mrázek viděl všechno. To je ten s tím sprejem." Nutno dodat, že Mrázek dostal předvolání, ale nedostavil se. Údajně po něm pátrá policie v souvislosti s jiným trestným činem. Pan Martinů: "Kdyby policie chtěla, mohla by ho najít. Prý je ve Švýcarsku." Kolem nás stojí několik skinů a jeho slovům přikyvují. "Aleš byl dobrý kamarád. Po jeho smrti si někteří skinové nechali narůst vlasy a přestali mezi nás chodit. Báli se, že dopadnou jako on," říká jeden z nich. Pak si s Alešovým otcem podávají ruce a odcházejí. Otec se vrací k tématu cikáni. Namítám, že přece v den smrti jeho syna skinové nenapadli Romy, ale náhodné chodce bílé pleti. "Já vím. To se mi taky nelíbí. To udělali dva rakouští skinové, kteří tu byli na návštěvě. Naši kluci je spíš uklidňovali. Ale víte co je nejhorší? Neexistuje žádný důkaz, že by se můj syn tehdy toho mlácení účastnil. Myslím si, že byl napaden naprosto bez důvodu." Počkáme, jak dopadne soud Pavel Opočenský byl nejdříve obviněn z vraždy a strávil dva měsíce ve vazbě. Po rekonstrukci události, která potvrzovala spíše slova obžalovaného, vyšetřovatel policie major Maděra jeho čin překvalifikoval. Byl přesvědčen, že šlo o nutnou sebeobranu, a chtěl tak případ ukončit. Na žádost prokuratury byl však případ předán soudu. "Nejde jen o to, že se cítím nevinen. Vím, že se mi chtějí pomstít, i když se zatím nijak neprojevili," říká P.Opočenský. "Vůbec nechápu, jak je možné, že v takovém případě nebyl v soudní síni policista. To, že měli u sebe skinové při jednání nože, je absurdní." Přelíčení přihlíželo maximálně deset skinů. Občas se chytali za hlavu - byl to projev nesouhlasu s výpovědí svědků. O přestávkách postávali na chodbě soudní budovy a vrhali na obviněného významné pohledy. O pomstě nepadlo ani slovo. Pouze jeden z nich řekl: "Počkáme na to, jak dopadne soud." Jaroslav Spurný, Jan Brabec, 18. 05. 1992