Pokus o spánek, 21. – 22. 7. 1992

Dnes jako by se nemělo vůbec setmít a tak čekáním na tmu ztrácím mnoho času. Pomalu si připravuji papír. Opouštím byt a vydávám se na cestu velmi teplou nocí s úmyslem vyhledat vhodné místo pro spánek. Za městem mě zaujalo kus posečeného pole. Svlékám se donaha a rozkládám papír na který ulehám. Padá hvězda a zanechává za sebou nezvykle dlouhý a jasný ohon. Snažím se zavřít oči a usnout. Každý, byť i sebenepatrný pohyb těla vyloudí zvuk krčícího se papíru. Vnímám povrch země, píchající zbytky stébel a nad sebou měsíc, hvězdy a nedohledno vesmíru. Pociťuji divný pocit, snad strach a chlad, který se zdál zpočátku takřka nepatrným. Odháním dotěrný hmyz, cítím hebké dotyky křídel nočních motýlů. Pomalé záchvěvy těla chladem se neustále zrychlují. S padající rosou začínám kýchat. Třes těla se stává trvalým. Padá hvězda a měsíc, jehož pohyb je mi jediným dokladem času, mění polohu a nyní je již přímo nade mnou. Chlad se stává nesnesitelným a mně je jasné, že dnes již určitě neusnu. Snažím se vstát, ale tělo je příliš ztuhlé. Nakonec se mi to přece jenom daří. Roluji papír, který se vlhkem stal vláčnějším, oblékám se a vydávám na zpáteční cestu. Chůzí se docela zahřívám. Přicházím domů, vyhýbám se pohledu na hodiny, vařím si čaj a píšu tyto řádky. Venku se začíná pomalu rozednívat. Jiří Šigut