Zbyšek Sion

Zbyšek Sion se narodil a vyrostl v Poličce. Tam také získal své první zkušenosti s uměním. Zde se seznámil s malířstvím prostřednictvím místního malíře Josefa Václavy Síly a získal základní informace o umění od svého staršího bratrance, historika umění, Otakara Aleše Kukly. Absolvoval Školu uměleckých řemesel v Brně, kde potkal Antonína Tomalíka, pozdějšího představitele jejich společného směřování. Po té studoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde se seznámil s dalšími později známými umělci - protagonisty informelu. Výsledkem pak byla jeho účast na legendárních, neoficiálních, soukromých výstavách s názvem Konfrontace I a II (1960). S obdobím informelních vystoupení je spjata Sionova raná tvorba. Okruh umělců českého informelu se kriticky stavěl ke kompromisnímu řešení svých generačních předchůdců, kteří navazovali na umírněný modernismus meziválečných generací. Mladší výtvarníci se obrátili k tradici západoevropského umění posledních patnácti let, především k abstraktnímu umění, známého pod názvy informel, texturální malba či art brut. Vedla je k tomu i potřeba výpovědi o existenciální situaci jedince ve společnosti. Pocity jako úzkost, strach, bezvýchodnost, skepse, nejistota, opuštěnost, vykořeněnost se dotkly i Sionovy tvorby. Sion se ale choval v rámci mluvy „konfrontačníků“ více jako malíř. Jeho obrazy byly sice texturálně pojednané, ale neužívaly tolik rozličných nemalířských materiálů, jako tomu bylo v díle jeho souputníků. Vynechával hřebíky, provázky, hadry či části dřevěných prvků. Přesto užíval některé dosud nemalířské materiály, jako byly akronex či juta (Triptych, 1960-61, Jericho, 1960-61). Následná Sionova tvorba po roce 1963 se vracela k tradičnějším technikám: jeho obrazy jsou olejomalby, i když kombinované s emailem. V obrazech se začala objevovat figura. Díla začala být naplněna moralistní symbolikou a emotivní naléhavostí. Výjevy se často dostávaly až na pomezí sarkasticky dramatických konfliktů. Sionův svět byl sice reakcí na pocity žité v obyčejném světě, ale zároveň jej překračoval do surreálných oblastí. Od poloviny šedesátých se o Sionovi začalo hovořit jako o významném představiteli imaginativního či fantaskního umění. Jeho apokalyptické společenské vize v podobě amorfních bestií a monster nechyběly na důležitých výstavách této v Čechách velmi silné tendence (cyklus s názvem Apokalyptická kobylka, Góg a Magóg, 1966, Hlava Medúsy, 1966). Po roce 1969 se úřadům Sion začal jevit jako umělec v rozporu s kulturní politikou socialistického státu a upadl v nemilost. Jeho nastartovaný, i mezinárodně uznávaný rozběh, byl násilně přerušen. Svého uměleckého postoje se však nevzdal a rozvíjel dál své imaginativní zaměření. Pastózní texturální malbu šedesátých let nahradil plošnou, lazurní hladkou malbou. Sarkasticky laděné a posměšné vidění skutečnosti se však nezměnilo. I nadále máme před sebou amorfně bující obludy, připomínající svět vetřelců (Nebezpečný dandy, 1975). V některých obrazech používal Sion citace z děl starých mistrů: jasně rozeznatelné útržky z jejich děl se prolínají s rozeklanými objemy fantaskních nestvůr, jejichž muskulatura atrofuje pod tíhou tragického vidění osudu člověka v bortícím se světě. Tak vzniká Poslední snídaně v trávě (1973) či Sísyfos (s odkazy na Velásqueze z roku 1975-76). Řada obrazů je bizarním seskupením různých předmětů, v nichž výraznou roli hraje vegetace v kombinaci s nestvůrnými lidskými hlavami či částmi postav (Amora, 1974-75). Manýristicky umělecké zpracování groteskních scén přesáhlo i do let osmdesátých. V té době se ale mění stavba těl monster: na místo rozervaných obrysů dostávají postavy vzezření jakýchsi robotů budovaných z nebiologických materiálů. Zřejmě tato tendence vedla Siona během devadesátých let k tvorbě abstraktních obrazů. Geometričtěji pojaté kruhovité a rourovité tvary někdy kombinuje s expresívně a gesticky malovanou texturou. Toto abstraktní intermezzo bylo pro Siona důležité: po roce 2000 spojuje svou dosavadní zkušenost v novém cyklu obrazů. Znovu se zde objevuje figura (nebo spíš fantaskní kreatura) kombinovaná s abstraktní mluvou let dávno minulých. Více než počátky českého informelu (spjatého s generací Konfrontací) nám tyto jasně barevné abstraktní vzorce připomenou dobu „bruselského slohu“ konce padesátých let 20. století. Výrazově nejsou poslední Sionovy obrazy tolik expresivně vypjaté. Dřívější brutalita a naléhavost sdělení mizí. Jako by autor letitou zkušeností a možná i vlivem nových společenských podmínek dosáhl méně vyhroceného postoje k dění kolem sebe. Zbyšek Sion neodmyslitelně patří k protagonistům české malby šedesátých let, a to zejména jejího imaginativního proudu, který se v té době stal vysoce ceněným. Jeho jméno lze spojit i s nástupem nové figurace na konci let šedesátých a počátku let sedmdesátých. Na rozdíl od mladších představitelů, kteří tíhli k civilnějšímu pojetí (Jiří Sopko, Jiří Načeradský) se Sionova figurace nesla i nadále ve fantaskním ladění. Ale společně s ostatními i on do své figurace vnášel moment absurdity a prožitek člověka, žijícího ve společnosti ovládané totalitní mocí.

2004 Zbyšek Sion: Práce na papíře 1955 - 1963, Galerie ztichlá klika, Praha

2000 Zbyšek Sion: Ve sbírce moderního umění poličské galerie, Městské muzeum a galerie v Poličce,

1996 Zbyšek Sion: Obrazy 1958 - 1996, Gema Art Group, spol. s.r.o., Praha,

1994 Zbyšek Sion: Rané kresby, Galerie ´60/´70, Praha,

1993 Zbyšek Sion: Obrazy 1958 - 1993, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Roudnice nad Labem

1990 Zbyšek Sion, Městské muzeum a galerie v Poličce, Polička

1997 Nešlehová Mahulena , Poselství jiného výrazu (Pojetí informelu v českém umění 50. a první poloviny 60. let), Artefact, Praha

1996 Šmejkal František , České imaginativní umění, Galerie Rudolfinum, Praha (z pozůstalosti sestavila Jana Šmejkalová)

1994 Chalupecký Jindřich , Nové umění v Čechách, Nakladatelství a vydavatelství H&H, s.r.o., Jinočany

1994 Ohniska znovuzrození (České umění 1956 - 1963), GHMP

1993, Pečinková Pavla , Contemporary Czech Painting, G+B Arts International Limited, East Roseville

1979 Bénamou Geneviève , L´art aujourd´hui en Tchecoslovaquie, Geneviève Bénamou, Paříž