Janek Rous

Dílu Janka Rouse dominuje performance a vytváření specifických situací, které mohou mít povahu subtilní intervence (a její jednoduché dokumentace), ale i monumentálních narativů zachycených filmovou esejí či komplexní videoinstalací. Rous se buď stává solitérním aktérem vykonávajícím zdánlivě banální činnosti ve vztahu k městskému či venkovskému prostředí, nebo jakýmsi šachistou hrajícím se skutečnými postavami, schopným vytvářet nečekané mezilidské konstelace na hranici reality a abnormality. Právě propojení Rousova osobitého humoru ve vztahu ke každodennosti a jeho zájmu o „druhý břeh“, iracionální či magickou stránku skutečnosti, činí jeho přístup velmi svébytným.

Jedním z prvních výrazných celků, který vytvořil v době svých studií v Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské AVU, je cyklus tzv. Obecně neprospěšných činností (2007). Rous v roli poněkud pomateného dobrodince kopíruje listy prázdného papíru, setřásá sníh z větví stromů při sněhové bouři, kupuje si vstupenky na výstavy, které nenavštíví. Na tyto situace navazuje projekt Neue dörflichkeit / Nová vesnickost (2009), realizovaný ve spolupráci s Janem Trejbalem. Autoři podnikali noční výpravy do urbanisticky či komunitně disfunkčních vesnic, kde prováděli drobné rituály reagující na problematické situace, jako jsou sousedské spory o hranici pozemků, znečištěná voda, nebo zapomenuté „monumenty“. Janek Rous v linii (ne)nápomocných projektů pokračoval také v akci a navazující instalaci nazvané Hvězdičky na špeku (2010), kdy pil dešťovou vodu, aby vlastní močí zaléval umělé květiny v hotelu. Převrácením logiky věci ad absurdum autor mimoděk upozorňuje na drobné i velké mezery a hluchá místa v uspořádání prostředí, ve kterém žijeme.

Vědomá absurdita dominuje také sérii performance zachycujících Rouse ve vztahu k architektuře. Vždy pestrobarevně oděný umělec se staví do pozice glorifikované sochy na vrcholu obytného domu (Sláva, 2010), nebo trénuje rovnováhu sezením na konci několikametrového trámu trčícího z mostu přes řeku (O stabilitě, 2011). Z širšího hlediska tak Rousovo dílo vytváří napětí mezi městem a krajinou, řádem a odchylkou, realitou a snem. Přičemž v posledních projektech právě ona snová, iluzivní, kouřová složka začíná převažovat.

Videodiptych nazvaný Fig. 7 – The King (2011) je atmosférickou kompozicí se silnou audiovizuální estetikou. Už zde se objevuje pro Rouse dlouhodobě nosné téma nedořečených příběhů na hranici mystických vizí či zrakových klamů. Majestátní král balancující na loďce uprostřed jezera v pitoreskním horském sedle nenávratně mizí pod hladinou, zatímco v druhém videu se v takřka spirituálním kruhu nad vlastní hlavou pokouší rozsvítit neustále vybuchující žárovky. Ritualizovaný kruh, tentokrát ve vztahu k lidské komunitě, se objevuje také v následující akci nazvané Čekání na otočení (2012).

Důležitým dílem, ve kterém autor uchopil obsahovou i technickou stránku instalace ještě komplexněji, je jeho diplomová práce - filmová esej nesoucí název Vhodná poušť pro fata morganu (2013). Širokoúhlá projekce spojená s podmanivou zvukovou instalací nutí diváka k pohybu prostorem a sledování příběhu filmu ze dvou stran. Práce se zabývá tématem paměti, jednou z nejsurreálnějších složek lidské osobnosti. Vztahem různých časových rovin, vzpomínek a snových představ unikajících bdělému stavu se zabývá také nejnovější práce, Zvuk z pouště (2015). Opět velkorysá prostorová videoinstalace zobrazuje nepravděpodobné setkání několika individuálních postav na volném prostranství, jako by zde vznikla jakási časoprostorové skulina, ve které se mohou prolnout zdánlivě nesouvisející fragmenty příběhu.

V celkovém vyznění prací Janka Rouse na první pohled převládá lehkost a humornost nezvyklých situací, v druhém plánu se ale autor obvykle pouští do tajemných vod lidské psýché, nebo neprozkoumaných zákoutí okolního světa. Jeho dílo nepřináší zjednodušující odpovědi. Autor subtilními i mnohovrstevnatými gesty rozpitvává důvěrně známá až archetypální témata, aby odkryl nejednoznačnost reality, kterou spoluutváříme.