Jindřich Zeithamml

Jindřich Zeithamml je české veřejnosti znám až od 90. let, kdy se vrátil z emigrace a posléze se v roce 1995 stal profesorem na pražské Akademii výtvarných umění.

Jindřich Zeithamml studoval od roku 1968 AVU v Praze. V roce 1972 emigroval nejprve do Itálie a poté do Německa, kde studoval od roku 1976 do 1982 na Staatliche Kunstakademie Düsseldorf u profesora Norberta Kricke. Už koncem sedmdesátých let vytváří - většinou dřevěné - oválné polychromované objekty a objekty podobné otevřeným skříňkám či pokladnicím. Do povědomí veřejnosti se vryl jako autor minimalistických geometrických soch. Jsou převážně ze dřeva nebo MDF, pokryté barvou, plátkovým zlatem nebo plátkovým stříbrem. Některé jsou ponechány v přírodním stavu. Formálně vynikají až překvapivou jednoduchostí: v tvorbě sochaře se střídá několik elementárních tvarů, vycházejících ze základních geometrických obrazců – čtverce, kruhu, oválu a koule, která je často půlena ve dvě hemisféry. "Zabývám se kruhem a čtvercem, anebo lépe řečeno cestou od kruhu ke čtverci, a naopak, od čtverce ke kruhu, vztahy mezi vnitřním a vnějším, prostě proměnou, která se děje mezi rovným a křivým nebo mezi křivým a rovným tvarem. Něco se rozvine, potom stáhne a zase rozvine, těžko se to vysvětluje, jde o to, aby člověk mohl dýchat, aby dílo bylo - je to takové divné slovo, ale nenapadá mě nic lepšího - volné, velkorysé. Zajímají mě věci, které jsou zároveň v klidu a zároveň v pohybu."

Jednoduché tvary umělec povrchově upravuje: zlatá a stříbrná barva umocňuje oblost forem – světlo po tvaru sugestivně klouže. I když jsou tvary minimalistické, nelze zde hovořit o minimalismu amerického typu. Zeithammlovy sochy jsou senzitivním záznamem oduševnělého harmonického projevu. Jde o redukci, která dosahuje na samé hranice čisté abstrakce, směřující k čisté spiritualitě. Stylizace základních tvarů je vedena směrem k odhmotnění a otevírá cestu k metafyzickému působení. Vcelku obyčejné geometrické formy „dostávají kvalitu výlučnosti, dokonce získávají bezmála měřitelnou sakrální hodnotu, která je srovnatelná jen s impozantností antických templů nebo vznešeností gotických katedrál,“ (Zdeněk Primus).

Z jiného úhlu pohledu s těmito jednoduše geometrickými objekty souvisí i série objektů, které Zeithamml označuje jako Schránky. I v nich jde o zachycení metafyzické entity „prázdna“. Jakoby se v prostoru skříňky nebo schránky kondenzovala latentní energie. Jsou to jakési sarkofágy zastaveného času, které v nás vyvolávají pocit mystického určení. Více než s evropským myšlením mají schránky, ale i ostatní díla Jindčicha Zeithammla, společné rysy spíše s orientální filozofií, a to se zen-buddhismem. V souladu s tímto východním myšlením jde Zeithammlovi o vyjádření prázdna, které vede k poznání. Sochařovy schránky jsou převážně prázdné – jejich vnitřní nicotu je možno vidět jen vyvoleným. Jindřich Zeithamml spojuje velmi originálním způsobem odkaz geometrie a minimalismu s metafyzickým viděním reality, které do jeho tvorby vnáší další rozměr: rozměr meditace a sakrální úcty ke světu.

2001 Cesta přátelství, Bílka

1999 Deutsche Bundesbank, Drážďany

1992 Budova vlády NRW, Münster

1991 Budova vlády NRW, Düsseldorf

1990 Fachhochschule für öffentliche Verwaltung, Gelsenkirchen

1988 Museum umění, Düsseldorf

Jindřich Zeithamml. Texty: Gusav Erhart, Zdenek primus, Jindřich Zeithamml. Arbor vitae, Praha 2000.