Jiří John

Český malíř, grafik, kreslíř a ilustrátor Jiří John byl kultovní postavou české scény šedesátých let. Jeho mimořádný talent, především na poli grafiky, oceňovali nejen ostatní členové skupiny UB 12, jejímž byl členem, ale i širší kulturní veřejnost. I když se nijak aktivně neúčastnil spolkového života a významně nevstupoval ani do teoretických diskusí, všichni si byli vědomi zvláštních kvalit jeho umění. Johnova tvorba může působit až obyčejně tím, jak se vyhýbá větším barevným i tvarovým nadsázkám a postrádá smysl pro výpravnost, avšak jeho klidný, prostý styl a jemná čistota forem symbolicky ztvárňované přírody – krajiny ve skutečnosti silně rezonuje: John ve svém díle nikdy nezachycoval epické motivy či figurální kompozice, nýbrž přírodní dění na zemském povrchu, které za pomoci světla a hmoty uváděl do úzkého vztahu s tím, co se nalézá pod ním; velké objevoval v malém, obecné v konkrétním a dávné v dnešním. Pro jeho básnivé, a přitom přirozené vidění světa, pevně spjatého s přírodou, se mu někdy také říkalo „umělec ticha“ či – podobně jako Josefu Šímovi – „básník přírody“. A ještě pro jednu věc si Johna umělecká veřejnost považovala – pro jeho lidskost, která s jeho výtvarným nadáním stála v úzkém sepětí a dotvářela tak jednotu umělce a člověka.

Jiří John vyšel ze skromných poměrů: pocházel z rodiny továrního dělníka z malého města Třešť na Českomoravské vysočině. Dětství a mládí na venkově v něm zanechaly hluboké stopy, takže se k rodnému kraji ve svém díle nepřestal nikdy vracet. První Johnovy dochované kresby a malby pocházejí již z r. 1939, kdy ho šestnáctiltého otec poslal do učení na zámečníka–instalatéra (Dvorek, 1939). Ve válečných čtyřicátých letech začal při práci v továrně na stroje v Hedvikově v podhůří Železných hor ilustrovat v alšovském duchu lidová pořekadla a písničky, které rámoval rostlinnými motivy, přičemž písmo textů jakoby splétal ze stébel a kořínků. Brzy poté se blíže seznámil s moderním malířstvím, především pak s dílem Jana Zrzavého. Jeho poetický styl ve své práci naplno rozvinul v letech po válce, při jednoročním studiu grafické školy v Praze a zejména pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického.

Právě ze studií na vysoké škole pocházejí první Johnovy osobité obrazy. Neokázalá zpracování motivů často stojí na prahu Zrzavého magického realismu (Černí koně, 1947; Dvorek, 1947) a vážou se na kraj umělcova dětství, nejčastěji na kopce a lesy této „moravské Sibiře“, zachycené zpravidla na podzim, v zimě a v předjaří, kdy je nejlépe viditelná jejich kostra (Zima, 1947; Zimní pláň, 1951; Poslední sníh, 1971).

Po dvouleté vojenské službě (1951–1953) se John žení se svou spolužačkou z grafické i uměleckoprůmyslové školy Adrienou Šimotovou a zapojuje se do dvou projektů, které jeho tvorbu trvale poznamenají: v roce 1953 pracuje jako brigádník na archeologickém průzkumu na Zlatém koni u Koněprus a objevuje tak svět geologických vrstev a prostorů pod povrchem země, jež se později stanou jedním z jeho nejpříznačnějších motivů (tzv. chtónické obrazy pojaté jako zátiší). V letech 1954–1958 pak pracuje s Václavem Boštíkem na Památníku židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze, jejíž stěny postupně pokryje 72 278 jmen zemřelých. Jde o „nepamátníkový“, neobrazový monument, formovaný v naprosté abstraktnosti a věcnosti střídmě barevným písmem. Ideově jej vytvořila tehdejší ředitelka židovského muzea Hana Volavková spolu s Josefem Kaplickým. Jedinečných výtvarných poznatků z této práce Jiří John následně využije v optickém strukturování vlastních obrazů a ve struktuře a rytmu grafických šrafur.

V letech 1958–1959 John přejde od námětů venkovské krajiny k civilistní tematice měst a k zátiším (Skříňka, 1958; Stůl, 1959), jež nejednou rezonují s dílem Giorgia Morandiho. Výrazové prostředky John stále více usměrňuje – barevné plochy a obrysové linie zjemňuje a barevné škály kompozic postupně redukuje na odstíny šedí a modří – a klasický výtvarný princip cézannovsko–matissovské konstrukce obrazu si postupně dokonce osvojí natolik, že jeho práce brzy začnou hraničit s formalismem. Vrací se proto opět k přírodě, přičemž naváže zejména na vrcholnou tvorbu Josefa Šímy ze 30. let, na jeho specifické barevné odstíny i tvary, které rozvíjí nejen na plátně (Zelená krajina, 1962), ale i v grafické technice suché jehly, s níž od r. 1956 pracuje místo kresby.

Tehdy, na přelomu 50. a 60. let, umělecky dozrává. Ve své tvorbě ubírá na iluzivnosti a eliminuje perspektivní hledisko: nakloněný terén střídají vertikální řezy, představující sondy do hlubin zemského povrchu. Výjev přestává být krajinou a stává se obecnějším znakem vnějších vrstev země, její rostlinná pokrývka pak jakýmsi zátiším. Potemnělá plátna s přírodní tematikou, probouzená k životu světelnými paprsky (Rašení, 1962), korespondují s grafickými listy (v některých případech s totožným názvem; Rašení, 1961), jejichž světelnou živost působí husté křížení a rovnoběžné řazení čar. V letech 1964–1965 se Johnův kolorit zjasňuje a jeho poetismus vrcholí v podobě obrazových i grafických výjevů hornin, nerostů a krystalů.

V druhé polovině 60. let se autor od malebnosti odvrací a jeho práce se v malbě i grafice zdrsňují a dramatizují. Důležitým vzorem se pro něj stává Max Ernst a jeho cyklus frotáží Přírodopis, který John přetavuje do vlastní podoby (Dávná krajina, 1967 a 1969; Rozbřesk, 1967). Jeho barevně vycizelované a přesně geometrizované výjevy někdy ale tíhnou k určité statičnosti a estetizovanému projevu (Obnažená krajina, 1966).

R. 1969 se Johnovo dílo vlivem vážné ledvinové nemoci zásadně mění: umělec se po dlouhé době navrací ke kresbě perem jako svébytné výtvarné technice (Kůry, 1970; Vegetace, 1970); oprošťuje se od vnějškových nánosů formálního dekoru a svůj výtvarný projev redukuje na minimum. Jeho prosté a věcné výjevy na plátnech se opět zaměřují na přírodu – krajinu v konkrétnější, monumentálnější podobě. V některých případech přesně odkazují na rané malby ze 40. let, které ale byly spjaty s představou dočasného odpočinku přírody, zatímco nyní ohlašují pozvolný, zato však definitivní konec (Zima, 1971; Jarní Prostory, 1971). V dílech převládá představa zimy, zmaru a mrazivého ticha (Mrzne, 1969). Jindy nahotu a prázdnotu pozdních krajin střídá ztvárnění hnilobné vegetace – zčernalého plodu hrušky či hlávky zelí (Opuštěný stůl, 1972; Zelí, 1972) – nebo ovoce samočinně padajícího ze stromu (Ovoce samo padající, 1970). Tichá věcnost bez lidské přítomnosti rovněž prostupuje dva malé obrázky z nemocnice: chodbu i nemocniční stolek se zkumavkami krve na něm (Chodba, 1971; Nemocniční stolek, 1971). Výtvarná předmětnost omezená na minimální prostředky jako by zde zhmotnila blížící se biologickou smrt samu. Johnovo dílo se završuje a současně uzavírá zanikajícím organismem, který ze sebe stále ještě vydává trochu tichého života, z něhož kdysi vzešel.

Jak napsal Jan Vladislav, Johnovy obrazy „jsou možná pokusem o znovunastolení myšlenky o jednotě člověka a vesmíru, pokusem, provedeným specifickými prostředky malíře, pokusem, vyvěrajícím nikoli z apriorní teze, ale z přímé životní zkušenosti nebo spíš životní potřeby, společné ostatně všem. Věc, která z tohoto pokusu vzniká, vychází z vesmíru jako ohlas a přitom se ve shodě se svým smyslem do něho zase vrací jako jeho další, nová část.“

Ilustrace:

F. Holas, Doznání, Čs. spisovatel, Praha, 1972

F. Holas, Tvář rodné země, Čs. spisovatel, Praha, 1972

Saint – John Perse, Majáky, MF, Praha, 1970

A. Seghersová, Výlet mrtvých dívek, SNKLU, Praha, 1965

F. M. Dostojevskij, Uražení a ponížení, Svět sovětů, Praha, 1964

Michelangelo Buonarroti, Z lyriky, NČVU, Praha, 1958

Práce pro architekturu:

1972

Textilní závěs (proveden fotografickým zvětšením podle Johnových kreseb), Československé velvyslanectví, Stockholm

1969

Monumentální obraz Pohyb země, pro novou budovu Federálního shromáždění ČSSR, Praha (neumístěn)

1968

Gobelín Rosa, Československé velvyslanectví, Londýn

1967

Gobelín Krystaly, pro československý pavilon Expo 67, Montreal

1963

Gobelín Růst, Československé velvyslanectví, Sofie

1954–1958

Památník židovských obětí nacismu, Pinkasova synagoga, Praha; spoluautor Václav Boštík

Jaromír Zemina, Jiří John, (deset úvah o umění, o přírodě, o životě a umírání) Národní galerie Praha, 1992

Emil Filla, Jindřich Chalupecký, Jaromír Zemina: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – kresby, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Státní galerie výtvarného umění v Chebu, 2001

Václav Bartovský: úvod ke katalogu výstavy Jiřího Johna, Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1960

Antonín Grůza: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – grafika 1957–1966, Oblastní galerie výtvarného umění – Grafický kabinet, Gottwaldov, 1966

Jiří John: Rytmus ticha: z grafického díla, Galerie Hollar, Praha, 1997

Jiří Kohoutek: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – O přírodě, Ústřední kulturní dům železničářů, Galerie osobností a směrů českého umění 20. století, Praha 1981

Jiří Kotalík: úvod ke katalogu výstavy Jiřího Johna, Mala galerija, Ljubljan, 1966

Čestmír Krátký: úvod ke katalogu výstavy Jiřího Johna, Oblastní galerie, Liberec, 1966

Adolf Kroupa: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – grafika 1958–1968, Dům pánů z Kunštátu, Grafický kabinet, Brno, 1968

Ľudo Petránsky: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – kresby + grafika, Predajňa SFVU Dielo, Bratislava, 1971

Jiří Šetlík: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – obrazy a grafika, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 1970

Jiří Šetlík: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – grafika, Okresní vlastivědné muzeum, Šumperk, 1979

Jiří Šetlík: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – malba, kresba, grafika, Dům umění města Brna, 1979

Jan Škvára: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – obrazy a grafika z let 1961 - 1967, Galerie výtvarného umění Litoměřice, Galerie výtvarného umění Havlíčkův Brod, Oblastní galerie Liberec, 1968

Jan Škvára: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – obrazy z let 1962 – 1969, Galerie výtvarného umění Roudnice nad Labem, Galerie výtvarného umění Litoměřice, Výstavní síň Ústí nad Labem, 1970

Vlastimil Tetiva: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – grafika, Dům kultury v Českých Budějovicích, České Budějovice, 1982

Mojmír Vaněk: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – peintures, dessins, gravures, Galerie Engelberts, Genève, 1970

Jaromír Zemina: úvod ke katalogu výstavy Jiřího Johna, Nová síň, Praha 1965

Jaromír Zemina: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – poslední obrazy, Galerie výtvarného umění, Roudnice nad Labem, 1974

Jaromír Zemina: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – malba, grafika, k nedožitým šedesátinám, Okresní muzeum, Jindřichův Hradec, 1983

Jaromír Zemina: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – jablka, Západočeská galerie, Plzeň, 1996

Jaromír Zemina: úvod ke katalogu výstavy Jiří John – malba, grafika, kresba, Galerie Bayer & Bayer, Praha, 2004

pd (Pavel Dolanský), Grafik a malíř Jiří John, Lidová demokracie, 8. 11. 1983, s. 5

Tomáš Glanc, Stopy jmen mrtvých, Kritická Příloha Revolver revue, sv. 14, červen (1999), s. 37–46

Jiří Hůla, Jiří John: malba, grafika, kresba, Ateliér, r. 17, č. 16-17 (2004, 26. 8.), s. 16

Jiří Kotalík, Jeden z generace, Kulturní tvorba, 1966, č. 3, s. 5

Jiří Kotalík, Dva z generace, Výtvarné umění, 1966, č. 6-7, s. 294

fa (Adolf Kroupa), Připomínka umělce, Rovnost, 8. 8. 1972

1p (Adolf Kroupa), Poslední Johnovy obrazy, Lidová demokracie (moravské vydání), 26. 4. 1974

Miroslav Lamač, Dvě plus jeden, Literární noviny, 1966, č. 2, s. 4

Hana Librová, Nad obrazy Jiřího Johna, Rovnost, 22. 12. 1979, s. 5

Jiří Machalický, Rytmus ticha, Ateliér, roč. 10, č. 26 (1997, 18. 12.), s. 6

Eva Petrová, Generace jako slohový fenomén, Výtvarné umění 1968, č. 8, s. 378

Viktor Pivovarov, Drama Johna, Ateliér, 4, 30. 4. 1992, č. 9, s. 1

Jan Rous, Ilustrace Jiřího Johna, Typografia, 1977, č. 3, s. 102

Jiří Šetlík, Jiří John, Plamen, 1965, č. 2, s. 46

Jiří Šetlík, Malíř velkého klidu, Výtvarná práce, 1966, č. 2, s. 6

Jan Vladislav, Malá moralita ve prospěch Jiřího Johna, Plamen 1966, č. 2, s. 168

Jaromír Zemina, Jiří John – k malířově souborné výstavě, Výtvarné umění, 1966, č. 2, s. 53

Jaromír Zemina, Vzpomínka na Jiřího Johna, Památky a příroda, 1983, č. 9, s. 563

Jaromír Zemina, Jiří John - konečně, Ateliér, 4, 30. 4. 1992, č. 9, s. 1

Jaromír Zemina, Jiří John v Mánesu, Prostor Zlín, roč. 11, č. 3 (2004), s. 6–9

Geneviève Bénamou, L’art aujourd’hui en Tchécoslovaquie, Paříž 1979, s. 35

Jana Claverie, „ L’art tchèque depuis 1950“, in: katalog výstavy Dessins tchèques du 20e siècle, Musée national d’art moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž, 1983, s. 59 a 71

Jindřich Chalupecký, Czech letter, Studio international, 1973, č. 956

Jiří Kotalík: úvod ke katalogu výstavy Profile V – Tsechoslowakische Kunst heute, Städtische Kunstgalerie, Bochum 1965

Jiří Kotalík „Zwei Generationen tschechoslowakischer Kunst“, in: Will Grohmann, Kunst unserer Zeit – Malerei und Plastik, Du Mont Schauberg, Kolín nad Rýnem, 1966, s. 220

Jiří Kotalík: úvod ke katalogu výstavy 3 kunstenaars uit Praag – Jiří John, Jiří Kolář, Alena Kučerová, Museum Boymans-van Beuningen, Rotterdam, 1968

Věra Laudová, Obraz města v současném malířství, Odeon, Praha, 1978, s. 64

Věra Laudová, Zátiší, Odeon, Praha, 1983, s. 60

František Matouš: úvod ke katalogu výstavy Františka Buranta, Jiřího Johna, Stanislava Kolíbala, Vlasty Prachatické a Adrieny Šimotové, Alšova síň umělecké besedy, Praha 1957

Luděk Novák, Století moderního malířství (1865–1965), Orbis, Praha, 1968, s. 356

Pocta Jiřímu Johnovi, člověku, příteli, malíři a grafikovi, soukromý strojopis, Praha, 1978

Eva Petrová: úvod ke katalogu výstavy Počátky generace, Galerie Václava Špály, Praha, 1968

Eva Šefčáková: úvod ke katalogu výstav 8 grafici cecoslovacchi, Calcografia nazionale, Řím, 1967

Jiří Šetlík, Jiří John, Art Centrum, Praha (1969)

Jiří Šetlík: doslov k výtvarnému doprovodu knihy František Halas, Tvář rodné země, Československý spisovatel, edice Bohemia, Praha, 1972

Jaromír Zemina, Via artis, via vitae, Praha, Torst 2010, s. 245–264