Lumír Hladík

Pro akční tvorbu Lumíra Hladíka je typické vytváření jakýchsi „vykolejených situací“. Tělo je pro něj nástrojem k jejich realizaci, ale jeho akce nejsou o těle. Nejsou v postatě klasickým body artem. Jedná se spíše o fyzickou demonstraci myšlenkových konstruktů a procesů. Hladík často využívá prosté posunutí obyčejné situace, které ozřejmuje žitou realitu jako blesk z čistého nebe. Hladíkova tvorba se rozvinula v polovině 70. let, vznikala tedy na pozadí normalizační situace a z dnešního pohledu s ní silně rezonuje, přestože byla původně realizována mimo politické souvislosti a naprosto nenápadně. Hladík se pohyboval v širším okruhu kolem pražské bodyartové trojky (Petr Štembera, Karel Miler, Jan Mlčoch) a intenzivně se přátelil s Jiřím Kovandou. Mezi rané Hladíkovy piecy patří několik akcí v rodném Českém Brodě a jeho okolí. V akci Nevinný papír, nevinní lidé! (1976) Hladík rozprostřel na chodník před vybraný obchod bílý balící papír. Náhodní kolemjdoucí se s touto „překážkou“ museli vyrovnat: papír přeskočit, obejít, anebo pošlapat. Hladík akci dokumentoval a na řadě fotografií je vidět, jak se lidé v normalizačním Československu za každou cenu snažili vyhnout této překážce, rutinně ji přijali jako další absurdní nařízení: vstupovali do vozovky, přenášeli kočárky, skákali.

Následné Hladíkovy akce se odehrávaly většinou v přírodě, Hladík v nich prozkoumává prostor a jeho danosti, fyzickou akcí zviditelňuje to, co by jinak zůstalo neviditelné, či naopak vytváří nové skrytosti. V tomto smyslu je koncipována Hladíkova druhá akce Nikdo nebude rušit mé kruhy! (1976). Hladík v ní oběhl dva velké kruhy na strništi za městem jen za přítomnosti fotografa. Jeho cílem bylo oběhnout tak velké kruhy, aby mu zůstalo skryto, jestli se protly. Hladík se ve své tvorbě cíleně zabývá vytvářením „nevědění“, které považuje za nově nabytou zkušenost. V řadě akcí tematizuje vztah člověka k jsoucnu a prostoru, je to například Můj osobní „nekonečný““nekonečný” vektor (1977), Hranice; otázka bez odpovědi (1977), Zmenšil jsem průměr Země (1977) nebo Mizící řada, u níž asistoval na poli u Českého Brodu Jiří Kovanda.

V roce 1977 začal Hladík realizovat akce v městském prostoru, jako příklad může sloužit Nedoobíhám chrám Sv. Víta (1977). Pražská katedrála se svou tisíciletou historií a symbolikou vyzývala ke konceptuální demonstraci, Hladík se dotkl špičkou boty jednoho z pilířů chrámu a začal ho obíhat. Neoběhl ho však úplně, zastavil se a krejčovským metrem změřil vzdálenost k výchozímu pilíři - bylo to 14 cm. V Praze se odehrály i Anonymní dveře (1980) a Ticho a hlad (1980), obě tyto akce prozkoumávají lidskou samotu v anonymitě města.

Na konci sedmdesátých let se v pražském bodyartovém okruhu, k němuž Lumír Hladík patřil především jako divák, začal objevovat pocit vyčerpání. Proměňuje se samotná podoba akcí: Petr Štembera přestává realizovat vypjaté tělové akce, Jiří Kovanda v rámci společných večerů akce nahrazuje nenápadnými instalacemi. Lumír Hladík však v tomto období vytvořil několik zásadních akcí, v nichž už se zračí zvažovaná a v roce 1981 nakonec realizovaná emigrace. V akci Někde, nikde (1979) Hladíka se zavázanýma očima přítel několik hodin vezl autem na neznámé místo. Na chvíli ho posadil do trávy a opět ho odvezl zpět, aniž by mu kdy prozradil, kde byli. Z tohoto období je i jediná akce Lumíra Hladíka, která byla v českém prostředí donedávna známá - Moře v zrcadle (1980). Napsal o ní Petr Rezek v kultovní knize Tělo, věc a skutečnost v současném umění (v roce 1982 ji vydala Jazzová sekce). Lumír Hladík se nechal přáteli odvést k Baltickému moři, ti mu na pláži připravili zrcadlo a se zavázanýma očima ho odvedli k němu. Teprve zády k moři Hladík sňal pásku z očí a v zrcadle pozoroval jeho širou dálku. Pak se znovu nechal se zavázanýma očima odvést k autu a odjel zpět do Čech. Tato radikální akce vyvolává celou řadu otázek a asociací, zračí se v ní existenciální touha po svobodě, ale i zdánlivá nemožnost ji v totalitním Československu uskutečnit. Z akce existuje filmový záznam, který je v rámci českého akčního umění 70. let unikátem. Hladíkovou úplně poslední akcí před emigrací do Kanady je Nikde (1981). I ta byla pokusem bytostně se dotknout pomyslné hranice mezi realitou a jejím zdáním.

V Kanadě se Lumír Hladík věnoval kresbě a grafickému designu. V posledních letech vytváří komplikované projekty, v nichž propojuje lidskou kulturu s nejodlehlejší kanadskou divočinou. Divoká zvířata nechává destruovat nastražené materiály, z nichž pak ve svém ateliéru vytváří nejrůznějšími výtvarnými postupy téměř fetišistické objekty, např. Symbiotické baroko (2006−2011). Hladíkovy unikátní bio-akce, na nichž participuje hmyz, ptáci, ale třeba i divocí medvědi se stávají součástí dalšího tvůrčího procesu, v němž se snoubí konceptuální východiska autora s obdivem k tradiční výtvarné práci.

Pavlína Morganová (ed.), Lumír Hladík, Galerií SVIT, Praha, 2011.

ISBN 978-80-260-0383-0

Tomáš Pospiszyl - Muž, který svět pozoruje v zrcadle, Lidové noviny, 9. 9. 2011, s. 8.

Jiří Ptáček, Umělec se zavázanýma očima, Nový prostor, 8.10.2011, s. 23.

Silvie Šeborová, Hladík a Kovanda ve SVITu, artalk.cz, 29.10.2011.

Ivan Adamovic - Knížák muže jet trempovat, umělci mají volný čas, aktualne.cz, 3.10.2011.

Róbert Dyda - Torontský filmový festival, svet v zrkadle a podmorské obludy – 5+1, Sietovka, 12. 9. 2011.

Terezie Nekvidová - 35 let 7000 kilometrů. Lumír Hladík a Jiří Kovanda, kulturissimo.cz, 8.09.2011.

Lenka Dolanová - Kilometry Lumíra Hladíka ve Svitu, A2, 02.09.2011.

Karina Kottová - Lumir Hladik a Jiri Kovanda, Galerie SVIT Praha, Flash Art, prosinec 2011 - březen 2012.

Petr Rezek, Tělo, věc a skutečnost v současném umění, Praha 2010

Pavlína Morganová, Akční umění (druhé rozšířené vydání), Nakladatelství J. Vacl, Olomouc, 2010.

Petr Rezek, Tělo, věc a skutečnost v současném umění, Jazzová sekce, Praha 1983.

Genevieve Benamou, L'art nouveau en Tchecoslovaquie, 1977.

Paradox Taxidermie, in: Volný čas, Národní Galerie v Praze, Praha 2011.