Radoslav Kratina

Radoslav Kratina se na počátku své kariéry (konec 50. – začátek 60. let) věnoval užité tvorbě. Vytvořil řadu návrhů na látky, jejichž vzory byly geometricky rytmizovány. Navrhoval také hračky, v nichž si vyzkoušel princip proměny v prostorovém řešení. Vznikaly figurky a kostky, které měly děti stimulovat k hravosti formou přidávání jednotlivých prvků podle určitých pravidel.

V roce 1963 začal Kratina vytvářet monotypy, které vznikaly otiskováním nejrůznějších nalezených předmětů, například krabiček od zápalek, roztrhaných pásků lepenky, žiletek, ale třeba též sádry kapané na desku. Přelom v autorově tvorbě pak nastal v roce 1964, kdy zkonstruoval první variabilní reliéf. Vyplnil dřevěný rámeček vypálenými zápalkami a tak vznikl reliéf, jehož podobu bylo možné proměňovat tlakem prstů a měnit vzezření struktury. V roce 1965 došel k prvnímu dřevěnému variabilu, v němž byly tyčky rozděleny do střídavě červeně a bíle natřených políček. Byly umístěny do rámu, v němž se mohly horizontálně posouvat.

Ve druhé polovině 60. let pak následovala celá řada variabilních reliéfů (Kratina je nazývá variabily), které rozvíjely základní princip variability elementů. Jsou sestavované z korkových zátek anebo z různě formovaných dřevěných tyčinek, válečků nebo špalíků. Východiskem je geometrická konstrukce, která umožňuje vytvoření nesčetného množství variací. Volba závisí na recipientovi a je víceméně dílem náhody. Dílo čeká na diváka, aby jej dokončil nebo proměnil. Žádné uspořádání není preferované.

V 60. letech Kratinovi jako základní materiál sloužilo dřevo. V první polovině 70. let došlo v jeho tvorbě ke změně: autor začal experimentovat s kovem. Dřevo se totiž ukázalo jako ne příliš vhodný materiál, protože nedovolovalo dostatečnou přesnost zpracování. Autorova představa byla naopak co největší přesnost na desetiny milimetru tak, aby se s elementy objektů mohlo volně a lehce pohybovat. Kratina nejprve nakupoval prefabrikované technické prvky v železářství - hranoly, čtyřhrany, šestihrany, kulatinu, jehlice. Později si našel dílnu, kde byli řemeslníci schopni vyrábět jednotlivé kovové válečky, hranoly či kroužky podle jeho nákresů. Nejdříve používal železo, později i mosaz a lehký dural. Povrch různě upravoval: u železa a mosazi dosahoval vysokého lesku niklováním a chromováním, jindy zase zdrsněním dospěl k matovému povrchu. Železo někdy začerňoval. Za třicet let tvorby kovových objektů vystřídal Kratina několik dílen, kterým zadával práci na základě přesně rýsovaných projektů a technických instrukcí.

S novým materiálem se ovšem proměnilo i vzezření jeho děl: původní reliéfní struktury se od 70. let stávají volnou sochou. Tehdy začaly vznikat věžovité konstrukce a objekty složené z tryskajících prutů. Na rozdíl od objektů 60. let nové objekty působily technicistně dokonale. Princip ovšem zůstal stejný: opět se jednalo o objekty, jejímiž částmi bylo možné manipulovat a pozměňovat jejich vzhled.

Tvorba Radka Kratiny je racionální. Vylučuje subjektivní rukopis: vše je strojově zpracováno. Důrazem na pohybovou stránku objektů stál Kratina blízko mimetismu – počet forem sochy byl vždy nekonečně variabilní. Svým uměním chtěl Kratina diváka přimět ke hře. Všem tak nabízel možnost podílet se na vytváření nejrůznějších podob jednotlivých soch.

Radek Kratina. Idea con variazioni (kat. výst.). Texty: Jan Sekera, Jiří Machalický, Jan Kříž, Radek Kratina, Josef Hlaváček. Praha, České muzeum výtvarných umění 2000.

Kateřina Rusoová, Variabily Radka Kratiny, Variabils of Radek Kratina, 2010

is.muni.cz/th/109973/ff_m/