V první polovině 60. let se v českém umění začínají projevovat tendence označované jako konstruktivistické. Charakter těchto tendencí však navzdory názvu neměl mnoho společného ani s klasickým konstruktivismem ruským, ani s tím, jehož centrem byl Bauhaus dvacátých let. Jejich základní teze, především popření a odmítnutí všeho minulého umění, jakož i víra, že konstruktivistické umění je předurčeno k bezprostřední proměně světa, nebyly v českém kontextu sdíleny.
Některé společné rysy s avantgardními směry počátku dvacátého století však nakonec zdejší konstruktivismus přece jen má, zejména zájem o čisté výtvarné prostředky zbavené všeho náhodného a subjektivního, minimalizované na prvotní tvary a kompozice za užití neutrálních, čistých barev. Autorům byly vlastní výdobytky moderního světa, technické vynálezy a „nová příroda“ stvořená člověkem – na rozdíl od přírody organické, s níž vyhlásili radikální rozchod. Jádro skupiny konstruktivistů tvořili Jiří Kolář, Zdeněk Sýkora, Karel Malich a Hugo Demartini. Poprvé se tito umělci projevili na výstavě Umělecké besedy v lednu a únoru 1964.
Z potřeby formulace programu byla roku 1963 v Praze založena skupina Křižovatka.
Jejími členy byli Vladimír Burda, Richard Fremund, Josef Hlaváček, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Jan Kubíček, Karel Malich, Pavla Mautnerová, Vladislav Mirvald, Jiří Padrta, Otakar Slavík a Zdeněk Sýkora.
První společná výstava se konala až v březnu 1964 v Galerii Václava Špály, ani zde však konstruktivisté ještě nevystoupili samostatně. V katalogu sestaveném Jiřím Padrtou, byl ale formulován program tzv. „objektivních tendencí“, který se stal posléze základem formování celého hnutí. Výstava měla být tedy „konfrontací osmi odlišných výtvarných projevů. Některé z nich se přihlásily k takovým myšlenkám, jež byly dosud v českém moderním umění bez přímých předchůdců a tradic. To platí především o těch tendencích v dnešním malířství, které chtějí čelit převaze romantického sentimentu.“ [viz Hlaváček, Josef. Český konstruktivismus 60. let a jeho vyznění, in: Hlaváček, Josef; Sekera, Jan. Poesie racionality. Konstruktivní tendence v českém výtvarném umění šedesátých let, Praha 1994, s.55] Tyto takzvané „objektivní tendence“ tudíž představovaly antipól přílišné subjektivitě, vlastní zejména lyrické abstrakci a informelu, a opíraly se o důsledné principy konstruktivního pořádku zakotveného hluboko v zákonech matematicko-geometrických řad a struktur.“ Ne všichni umělci, kteří se výstavy účastnili, však tvořili striktně v duchu konstruktivismu.
V roce 1966 se v Lounech konala výstava Konstruktivní tendence, na níž se představili Hugo Demartini, Karel Malich, Jiří Kolář a Zdeněk Sýkora. Druhá skupinová přehlídka Křižovatky proběhla až v roce 1968 v Brně a v Karlových Varech pod názvem Nová citlivost (v Praze pak pod názvem Křižovatka a hosté / Nová citlivost). Výstava reflektující „nový druh citlivosti, otevřený současnému světu, zaujatý jeho viditelnými jevy i skrytými principy,“ [viz text Jiřího Padrty v katalogu Nové citlivosti, v němž se mimo jiné odvolává na německou skupinu Zero a francouzské Nové realisty] vedle členů skupiny představila také 29 přizvaných autorů. Mezi vystavujícími se opět vyskytli i tací, kteří byli čistě konstruktivnímu programu vzdáleni (vystavovala zde např. i Alena Kučerová), a jiní, kteří s konstruktivními principy pracovali, významově je ovšem směřovali jinam (Václav Boštík, Stanislav Kolíbal). Výstavy se účastnili i členové Klubu konkretistů (Radek Kratina, Jan Kubíček), kteří taktéž tvořili v duchu konstruktivismu.
Ke konci 70. let již ale jednotliví autoři docházejí k jiným východiskům a konstruktivistické tendence druhé poloviny 60. let tak směřují ke svému zenitu.
