Věra Jirousová patří do generace historiků umění, kteří studovali obor dějin umění v druhé polovině šedesátých let. Již během studia se začala orientovat na současné západní umění, tvorbu Marcela Duchampa, Yvese Kleina, francouzský nový realismus nebo americký pop-art, jejichž výstavy v Praze proběhly v pozdních šedesátých letech.
Tehdy se již také pohybovala v okruhu uměleckého sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu (KŠ). Od roku 1967 spolupracovala s hudebními skupinami The Primitives Group a poté s The Plastic People of the Universe (PPU). Společně s manželem Ivanem Jirousem pro členy PPU ve svém libeňském bytě na Balabence pořádali semináře o dějinách umění a současné americké hudební scéně. S výtvarnicí Zorkou Ságlovou a fotografem Janem Ságlem Jirousouvi také vytvářeli vizualitu jejich koncertních vystoupení, např. I. a II. Československého Beatového festivalu v roce 1967 a 1968, akcí Fish Feast (1968) a Bird Feast (1969), které měly často formu happeningů. Činnost The Primitives Group tehdy Ivan Jirous přirovnal ke směřování umělecké skupiny Zero (Ivan Jirous, Mesaliance či zásnuby mezi beatovou hudbou a výtvarným uměním?, Výtvarná práce, 1968, č. 3, s. 8).
Věra Jirousová začala psát v šedesátých letech básně a několik textů napsala i pro ranou tvorbu PPU (The Song of Fafejta Bird About Two Unearthly Worlds, 1970, The Unicorn, 1970, překlad Paul Wilson). Její poezie, kterou sama chápala jako „hledání významu slova přes vizuální obrazy“, se od tehdejší undergroundové drsné, urbánní poetiky lišila svou lyričností, křehkostí, fantazijními světy, obratem k přírodě a mytologii. Zájem o přírodu, mystiku a východní náboženství se později projevily i v její kurátorské činnosti (Zemi, České muzeum výtvarných umění, 1993; Hluboká tajemnost TAO, Galerie Lidice, 2008).
Pohybovala se v uměleckém okruhu Jiřího Koláře a teoretika Jiřího Padrty, díky němuž začala na konci šedesátých let pracovat pro časopis Výtvarná práce. Zde měla až do zastavení činnosti redakce v roce 1971 na starosti rubriku zahraničních zpráv, především o akčním a konceptuálním umění. Na stránkách časopisu uveřejnila několik článků, z nichž nejdůležitějším se stal Příklad post moderny (Výtvarná práce 1970, č. 5, s. 1, 6). Jirousová se v něm, v reakci na přednášku literárního kritika Leslieho A. Fiedlera „The Case for Post-Modernism“ o literární postmoderně v kontextu americké literatury (Leslie A. Fiedler, Doba nové literatury. Indiáni, Science-fiction a pornografie: Budoucnost románu již začala, Orientace 1969, roč. 4., č. 3; 4, s. 69-74; 50- 56), snažila ukázat situaci postmoderny v českém umění. V článku se po vzoru Fiedlera distancovala od niternosti, racionality a nároku na pravdu, jež byly vlastní umění moderny, a postmoderní umění chápala především jako legitimizaci pop-kultury a zrušení hranice mezi vysokou a masovou kulturou, mezi umělcem a divákem. Mimo science-fiction a komiksů Káji Saudka viděla Jirousová postmoderní znaky v tvorbě hudebních kapel Aktual, The Primitives Group, The Plastic People of the Universe a v akcích KŠ a Zorky Ságlové, které se vyznačovaly kolektivním autorstvím.
Zajímala se především o současné umění: „Nechtěli jsme být specializovanými historiky umění, když nás především zajímala tvorba, která se právě děje, a ti, kdo přítomný výraz nesou. Takže jsme se nechtěli usadit do nějakého úřadu nebo ústavu pro tvorbu nejsoucna, jak jim ráda říkám.“ (Kantůrková 1980: 91).
V sedmdesátých letech se účastnila land artových akcí Zorky Ságlové (Házení míčů do průhonického rybníka Bořín, 1969; Kladení plín u Sudoměře, 1970; Pocta Gustavu Obermanovi, 1970; Pocta Fafejtovi, 1972) a happeningů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (Výstup severní stěnou Řípu, 1970; Buzení blanických rytířů, 1974; Pocta Bedřichu Smetanovi, 1974). Tvorbu tohoto uměleckého okruhu Jirousová zpětně reflektovala ve svých textech a výstavách v devadesátých letech (výstavy K. Š.: Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Středočeská galerie, 1991; Informální kresby a koláže Jana Steklíka, Středočeská galerie 1991; Karel Nepraš a Jan Steklík: ředitelé K. Š., Galerie Václava Špály, 1994; Bedřich Dlouhý: autoportrét 1999, Galerie Nová síň, 1999; Otakar Slavík. Obrazy z Vídně, Galerie Felixe Jeneweina, 2003; Šmidrové, Galerie Šternberk, 2005).
V letech 1971 až 1975 pracovala v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v oddělení bibliografie. Díky Jiřímu Padrtovi, jenž měl dobré kontakty s francouzským prostředím, zpracovávala hesla o českém umění 19. a 20. století pro slovník Larousse, který vyšel v Paříži v roce 1977 (zahrnula do něj mj. umělce jako František Kupka, Josef Šíma, Toyen, Václav Boštík, Jiří Kolář, Karel Malich, Robert Piesen, Mikuláš Medek).
Jirousová patřila do společenství lidí z pražského undergroundu. V roce 1976 v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe pořizovala zápisy soudních přelíčení a informovala o nich („Hnědá kniha o procesech s českým undergroundem“, Praha, 2012). Po podpisu Charty 77, kterou signovala v první vlně, nesměla již ve svém oboru až do roku 1989 pracovat.
V nastalých podmínkách se Jirousová nadále snažila věnovat své odborné činnosti. Na konci sedmdesátých let dostávala stipendium nadace Friedricha Eberta. Její texty kolovaly v samizdatech (např. úvodní text k neoficiální výstavě Pavla Blattného, rozhovor s Janou Jonákovou). V exilovém Svědectví vydala text Perská říše je v troskách: Imperium persicum est deletum (Svědectví 1980, č. 62, s. 237-242) o tvorbě Eugena Brikcia a o kolektivní výstavě v bytě Pavla Brunnhofera v Náplavní ulici v Praze. Uspořádala několik „výstav“ Bohuslava Reynka, které spočívaly v prohlížení jeho grafik a čtení autorových básní v úzkém kruhu přátel.
Zabývala se šířením a opisováním samizdatů (Edice Expedice). Spolupracovala s undergroundovým časopisem Vokno (1979–1989), který se jako jeden z mála samizdatových periodik věnoval i výtvarnému umění. Uveřejnila v něm několik článků (Koncert Plastic People na počest roku Ladislava Klímy, Vokno 1980, č. 3, s. 2–5; V Praze na Kampě je hrob Johna Lennona…, Vokno 1981, č. 5, s. 19–21) a redaktorsky připravila číslo věnované hnutí Fluxus (Jindřich Chalupecký, Fluxus; Eugen Brikcius, Scénář happeningu „Časová konfrontace”; Francois Pluchart, Body art; Allan Kaprow, O performance; Milan Knížák, Performance jako vývoj i jako degenerace, Vokno 1981, č. 4), Jiřímu Němcovi (Vokno 1979, č. 2) a Johnu Lennonovi (Vokno 1981, č. 5)).
Své básně publikovala v ineditních sbornících Milý příteli… Egonu Bondymu k 45. narozeninám – Invalidní sourozenci (ed. Ivan M. Jirous, Praha, 1975), Nějakej vodnatelnej papírovej člověk. Jiřímu Němcovi k jeho pětačtyřicátým narozeninám a Martinu Jirousovi k jeho návratu z Mírova (ed. David Souček, Praha, 1977), Básnící pražského undergroundu (ed. Egon Bondy, Praha, 1986). Dále v samizdatových a exilových periodikách Spektrum, Most, Paternoster, Obsah, Svědectví. Básnická sbírka Co je tu – co tu není (básně z let 1964 –1975) vyšla v Edici Expedice (Praha, sv. č. 28, 1977) a Petlice (Praha, sv. č. 113, 1977). V Edici Expedice uveřejnila sbírku Kde tady jsem (básně z let 1976–86) (Praha, sv. č. 263, 1987). Dále v samizdatovém sborníku Spektrum vyšla esej Památce Bohuslava Reynka (Spektrum 1978, č. 1, s. 94–107) o básníkově sbírce Odlet vlaštovek (1969–1971).
V osmdesátých letech se pod nátlakem Státní bezpečnosti v rámci akce Asanace odstěhovala s rodinou z Prahy. Bydlela v komuně v Mastířovicích u Litoměřic. V roce 1984 se přestěhovala na Českomoravskou vysočinu do Kostelního Vydří. Zde se živila prací na statku. Chovala v té době dvanáct koček, krávu, koně, kozu, prase, králíky, slepice, psa.
Po listopadu 1989 se navrátila do odborné obce. Nejprve působila v redakcích časopisů Ateliér (1990–1991) a Výtvarné umění (1992–1993). V roce 1994 přešla jako odborná pracovnice na odbor umění Ministerstva kultury ČR. Poté nastoupila do kulturní rubriky Lidových novin (1995–1998). Následovala zaměstnání ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze (1999–2000) a v Památníku národního písemnictví (2001–2003). Dále publikovala v periodikách Metropolitan, Iniciály, Týden, Respekt, Souvislosti, Divadelní noviny, Literární noviny, MF Dnes, Architekt, Host, Labyrint revue, Slovo, Salon Práva. Po vzniku deníku Referendum se stala vedoucí jeho výtvarné rubriky.
V devadesátých letech zpracovávala slovníková hesla pro Slovník českého výtvarného umění Ústavu dějin umění AV ČR. V roli kurátorky a kritičky umění nevycházela z konkrétního teoretického rámce, ani neformulovala umělecké programy. Ve svých, spíše žurnalistických, textech, recenzích na aktuální výstavy a úvodních slovech k výstavám se držela svého hesla „psát se má o neznámých umělcích, ti známí to nepotřebují“. Svou pozornost věnovala spíše solitérům, kteří např. ve své generaci stáli mimo umělecká uskupení (Pavel Reisenauer, Igor Korpaczewski, Antonín Střížek, Vladimír Kokolia, Martin Mainer, Jiří Petrbok), a starší, dříve „zakázané generaci“ (Mikuláš Medek, Jan Koblasa). Zároveň měla vztah k vlně umělců nastupujících v devadesátých letech (Ján Mančuška, Zbyněk Baladrán, Jan Šerých) a jako jedna z mála výtvarných kritiků své generace se zajímala o současnou výtvarnou scénu.
Již od šedesátých let pro ni byla důležitá tvorba výtvarných umělkyň, jako byla Hana Wichterlová, Olga Karlíková, Zorka Ságlová či sestry Válovy. Po roce 1989 se tématu „ženského umění“ a ženské emancipace věnovala ve svých článcích (anketa Žádné ženské umění neexistuje, Výtvarné umění 1993, roč. 17, č. 1, s. 42–52; Velký malý králík Zorky Ságlové, Výtvarné umění 1993, roč. 17, č. 1, s. 22–32). Pořádala výstavy Femme fatale (Sankturinovský dům, Kutná Hora, 2001), Alena Kotzmannová: Klasika (Galerie Šternberk, 2007), Jitka Svobodová: Kresby a objekty (Galerie Šternberk, 2006), Olga Karlíková: Vznášení. Obrazy a kresby (Galerie Šternberk, 2005).
Zájem o souvislost mezi výtvarným uměním, poezií a hudbou byl pro Věru Jirousovou příznačný. Klíčová pro ni byla osobnost Bohuslava Reynka, se kterým se poprvé setkala v šedesátých letech a k jehož tvorbě se celoživotně vracela. V roce 1970 diplomovala prací Grafika a poezie Bohuslava Reynka. Na setkání básníků a literátů na hradě Bítov Slovo na konci milénia – Česká poezie dnes v roce 1996 pronesla příspěvek Básně na pohyblivých schodech – památce Bohuslava Reynka. V roce 2000 uspořádala výstavu Bohuslav Reynek 1872–1971: Co zemí jest a co již není. Grafické dílo z let 1930–1970 (Vlašský dvůr, Kutná Hora) a o dva roky později výstavu Bohuslav Reynek: Pieta v loďce (Památník národního písemnictví, letohrádek Hvězda).
Propojení výtvarného a literárního kontextu Jirousová realizovala například i na výstavě Vladimír Holan: Noční hlídka srdce (Památník národního písemnictví, letohrádek Hvězda, 2005). Napsala doslovy ke knihám autorských pohádek Jiřího Černického About Anemone. Documents from a fairy-tale (Praha, 2005) a Petra Nikla O Rybabě a Mořské duši (Praha, 2002).
Knižně vydala sbírku básní Co je tu, co tu není (Torst, Praha 1996), knihu básní v próze Krajina před bouří (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998) ilustrovanou reprodukcemi děl Igora Korpaczewského a sbírku devíti básní Podle řeky (edice Pupilla, Spolek českých bibliofilů, Praha 2003).
V roce 2013 po ní byla pojmenována Cena Věry Jirousové pro mladé a etablované kritiky výtvarného umění.
