Tereza Kabůrková

Práce Terezy Kabůrkové mají svou povahou blíže k malbě přelomu 19. a 20. století než k současnému chápání fotografie. Absolventku ateliéru Pavla Baňky na UJEP v Ústí nad Labem fascinuje světlo, barva a prostor. Část roku tráví na Šumavě ve vesnici Týnec, kde si na volné chvíle na samotě mezi četbou čínské filozofie, pozorováním mraků a topením v kamnech (a nezapomeň na ptáčky, travičku, ještěrky a vítr- doplňuje mě po telefonu) krátí téměř jako nedělní malířka tvorbou. Vážností a zaujetím však připomíná její počínání modernistický boj o autonomii umění, byť stále provázený pochybami o smyslu takového usilování. Tereza občas maluje, někdy kreslí, ale v poslední době fotí hlavně prosté náměty (židle, stoly, okna), ze kterých v pražské fotokomoře vytváří fotografie pro obdivovatele prosté krásy. Ač se jako výtečná printerka podílí na zvětšování fotografií pro zastánce fotografického gesta a čistoty I. Pinkavu, V. Jiráska, P. Baňku*, sama nechává ty své jen tak ledabyle ošuntělé.

Vlastní styl a orientaci si stanovila už na škole autoeroticky laděnými akty, domalovávanými siluetami zvířátek na fotografie a především závěrečnou prací Krajinářství – kombinací svobodovsky řešených zvětšenin s barevnými tisky. Následovaly černobílé průzkumy kuchyňských zákoutí, sytě barevné komentáře k nelehkému období partnerského soužití (Jsem nešťastná, mám mokré boty a nevím, jestli mám opustit svého muže) a rozšíření sféry zájmu o čínské umění, který kulminoval na výstavě v pražské Galerii Entrance skládáním fotografií jednotlivostí do mozaiek oproštěných o západoevropskou perspektivní iluzi prostoru, zatímco poslední výstava Obrazárna v ostravské Fiducii byla dočasným návratem do prostředí Evropy a opět, tradice.

Práce Terezy Kabůrkové se dotýkají dvou momentů, které se opakují v dějinách umění, obvzlášť v obdobích velkých změn lidské kultury a vědomí. Jsou jím návraty k tradici námětu i média, obohacované samozřejmě o aktuální témata. Následováním vzorů z dějin umění nemá za cíl kompromitovat způsoby zobrazování, ale znovuobnovovat situaci před demokratizací médií, kdy byl obraz ještě elitní komoditou a zacházelo se s ním s tomu odpovídající vážností. Podobně jako malba tak i fotografie má dnes své konceptuální a transcendentní póly, jejichž zastánci se někdy navzájem osočují z umělecké nepravdy. Ta není podstatná, především jde o rozdílně pojaté vnímání a prožívání světa, které podmiňuje základní priority. Když jsem jednou při společné procházce s Terezou po kopcích mžoural přes brýle po přírodě, připomněla, jak její tatínek v mládí dohlédl na nejvzdálenější dravce v oblacích.

Vančát Pavel, (...), katalog výstavy, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem, 2002

Baňka Pavel, Thelenová Michaela, Koleček Michal, 2 + 18, (katalog výstavy, Městské muzeum, Ústí nad Labem) Ústí nad Labem, 2004

Freiberg Jan, Obrazárna, katalog výstavy, Galerie Fiducia, Ostrava, 2007

Marcel Fišer, Jürgen Huber, Edith Jeřábková, X+X Deset plus deset nejzajímavějších výtvarníků Horní Falce a Plzeňského kraje, katalog výstavy, Galerie Klatovy / Klenová, 2008

Zálešák Jan, Na výstavě, časopis Ateliér, 3/2008

Vančát Pavel, kreslení (světlem), Fotograf 4/2004

Vančát, Pavel, Tereza Kabůrková, kulturní týdeník A2, 2/200