Pro malířku Annu Neborovou, absolventku Akademie výtvarných umění v Praze, jsou častým námětem všední věcí, které ji v jejím bytě – jenž je zároveň i ateliérem – obklopují. Její tvorbě je intimnost osobního prostoru vlastní, dá se vyčíst jak z „portrétů“ váz, výjevů tajemných zahrad, tak i z obrazů sukní či kalhotek. Běžné předměty v jejích olejomalbách ukazují svoji krásu, jež skrze její snový pohled vystupuje tak, že se stává nepřehlédnutelnou. Znejasnění obrysů, průzračná světelnost a jednoduché kompozice umocňují pocit tajuplnosti a s tím i příběhu, který se zdá být důležitý, ale je zároveň částečně uschován. Pro autorku je podstatný osobní vztah s objekty, jež na obrazech podněcují divákovu imaginaci.
Stylově se tvorba Neborové zřetelně vyvíjí směrem od jednoznačně figurativní malby k výrazně abstraktnější, která u ní dominuje v poslední dekádě. I ta ovšem stále vychází z konkrétních předmětů, jejichž podstata je rozpoznatelná. Umělkyně – podobně jako její otec Leoš Nebor, který byl v padesátých letech fotografem ČTK, spoluzaložil časopis Mladý svět a byl zástupcem šéfredaktora Světu v obrazech – ve svých dílech pracuje s reálnými výjevy. Její malby ukazují cit pro kompozici, ať již připravenou, nebo nalezenou. Třeba ve zobrazení pláten opřených o stěnu, západu slunce či v momentce rodiny na pláži u Nice.
V jejích raných sériích zaměřených na předmětné, realistické zobrazení je znatelné, že často vycházela přímo z fotografií. Jako v sérii Tiché útoky (1998–2000), která zachycuje klasicky krásné ženy z módních časopisů, v odvážných pózách s ostrými úhly jejich ladných končetin vyvedených ve výrazné barevné škále. Naopak v krajinomalbách z přelomu milénia se mísí realistická zobrazení oblaků a moře s abstraktními barevnými plátny, která svůj námět odhalují zejména skrze název (Záliv I, II a III, Zelené vlny, Šedá krajina). Přes tento první a spíše osamocený náznak experimentování s abstrakcí přetrvávají konkrétní, realistická zobrazení.
V sérii Dohromady a každému zvlášť (2002–2004) malířka pokračuje v realistických portrétech mladých, krásných lidí, tentokráte v kombinaci s typografií, když přidává zdánlivě motivační slogany. Kompozice, svou uhlazenou odosobněností upomínající na módní fotografie, doplňují rámečky s proklamačními hesly jako „Nejste na sebe příliš tvrdá?“, „Mějte své nálady pod kontrolou.“ či „Neštve vás, že žijete?“ vyvedenými ve stylizovaném fontu umocňujícím pocit deformované reklamy. Tím připomínají díla Barbary Kruger, která ve své tvorbě ironizuje svět komerce, jehož jsme my všichni – a ženy především – jasným cílem. I další série upomíná na autorčin vztah k fotografii jako médiu, na které navazuje. Nejde již ovšem o obrázky z magazínů, ale spíše z rodinného alba. Jako v případě cyklu výhradně černobílých maleb, momentek s názvem Park (2004–2005) nebo naopak v dovolenkově laděné, barevné sérii s názvem Na dohled (2007–2010), kde se autorka soustředila převážně na městskou krajinu (Libeňský most, dům naproti, situaci v kavárně, v parku atp.).
Jak ve videu k jedné z posledních výstav sama Neborová uvádí, považuje se za pomalou malířku. Jde však spíše o jistou systematičnost v přístupu, kterou její díla vznikající v tematických celcích odhalují. Náměty se přitom opakovaně vracejí, témata vycházejí z několika okruhů: svět ženy a obecné zaujetí jejím vzhledem, krajina a její proměny, květiny, vázy, každodenní zátiší, pes, kočka a dětství. Někdy se pak prolínají, jako třeba v plátnech z cyklu V černé zahradě (2010–2011). Převládá zde snová nálada, která se zdá být čarovná, ale díky postavičkám kostlivců je i zneklidňující. Postava dítěte, holčičky, se v nich objevuje mezi stébly květin stejně jako černá kočka, která je v zahradě zcela samozřejmým průvodcem. Jak k cyklu ve svém textu uvedla sama autorka, jde o její osobní téma vycházející z mnohaletého soužití s vlastní zahradou: „(…) Něco je skoro takový deníkový záznam, něco jsou snovější vize. Zahrada je pro mě od dětství (Trnka) tajemným místem, není to jen prostor pro ventilaci (…) V zahradě vidím nejen bezpečí, ale i všudy přítomné memento mori – upozorňující na křehkost naší existence i křehkost samotné zahrady, protože bez nás se i zahrada vrátí za pár let zpátky ke svému přirozenému stavu. A bezpečí zahrady je nakonec také zdánlivé, v mikrosvětě zahrady se odehrává mnoho bitev na život a na smrt a ne náhodou se zahrada stává i místem činu tolika filmových a literárních vražd…“
Neborová je také autorkou dětské knihy Oskar a Mimi (2004), která vypráví o setkání psa a holčičky v černých šatech. Již první kniha, kterou malířka ilustrovala – Červený panáček (2002) –, získala hned 2. místo v soutěži Nejkrásnější české knihy.
V díle Neborové je přítomna výrazná citlivost. I přes jasný vývoj stylu její obrazy opakovaně vypovídají o domově, blízkém prostředí, intimitě a bezpečí, ale i o zvláštní nostalgické magičnosti, která jemně narušuje každodennost. Tichou, uklidňující jistotu, která však není nudná a bez záhad a která přináší nespočet příběhů, jimiž nás věci kolem nás obklopují, zachycuje Neborová s až fotografickým zaujetím pro kompozici a s malířským citem pro barvu.
Zdroje:
Webové stránky autorky, http://annaneborova.cz/, vyhledáno dne 2. 8. 2025.
Osobní komunikace s umělkyní, citace, září 2025.
Anna Neborová, Trafo Gallery, https://trafogallery.cz/umelci/anna-neborova, vyhledáno 15. 8. 2025.
